sKarty jsou podraz
30. května 2013

Lenka Kohoutová: sKarty jsou podraz

Rozhovor Dušana Šrámka s poslankyní ODS o sKartách, sociální politice a důchodovém systému.

Můžete v krátkosti popsat historii sKarty, a co na ni ODS nejvíce vadilo?

Od počátku jsme chtěli především kontrolu výplat dávek lidem, kteří dávky zneužívají a utrácí peníze, které na dávkách dostali, například za alkohol, hru na automatech atd. Proto obecně nemáme nic proti bezhotovostním výplatám dávek. Problém však je, že bezhotovostní výplatu Ministerstvo práce a sociálních věcí zavedlo v podstatě ze dne na den, povinně a pomocí sKarty – nástroje, který se netěší moc velké důvěryhodnosti od samého počátku, nástroje, který měl ušetřit státní peníze, ale nešetří. Bezhotovostní platba nesmí tak zásadním způsobem omezit komfort příjemce. Uvědomme si, že často hovoříme o seniorech nebo lidech s handicapem, ať už zdravotním či sociálním, lidech, kteří prostě musí otáčet každou korunu minimálně dvakrát.

A co nevýhodná smlouva mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a Českou spořitelnou?

V té se hovoří o povinnosti přijímat veškeré dávky pomocí sKarty, a navíc je tam zmíněno i rozšíření na výplatu starobních důchodů nebo automatické zřizování účtů u dotčeného bankovního domu. Tedy věci, které hrubě odporují platné legislativě České republiky. Problém nastává i s ochranou osobních údajů, ty jsou bez skrupulí předávány komerčnímu subjektu (České spořitelně). Že je takový postup protizákonný potvrdil i Úřad na ochranu osobních údajů. Původně zamýšlený účel zabránění zneužívání sociálních dávek tento systém nevyřešil a navíc dosud neušetřil ani korunu, Omlouvám se, ale chování tehdejšího vedení rezortu práce a sociálních věcí hodnotím jako podraz na občanech, Poslanecké sněmovně i vládě.

Říkáte, že projekt neušetřil zatím ani korunu? Můžete to nějak dokázat?

To jsou zcela jednoduché počty, pane redaktore. Ministerstvo prý na výplatu dávek vydalo každý rok 250 milionů korun. Kartu sociálních systémů máme v zákoně od ledna 2012, ale projekt se rozběhl až v září 2012. Doposud je vydáno cca 280 tisíc karet. Veškeré dávky ze sociálního systému se vyplácí zhruba 1,2 milionům občanů, v těchto dávkách jsou například i rodičovské příspěvky atp. Pouze 15 % z těchto lidí kartu používá jako platební. Ostatní jsou vypláceny ve „starém režimu“. Finanční prostředky na rozesílání tedy ministerstvo za loňský rok neuspořilo.

Existují ještě další náklady?

Samozřejmě. Úřady práce na své náklady rozesílají dopisy lidem, aby si vyzvedli sKartu. Takový dopis stojí minimálně 10 korun. A to nepočítám prostředky na mzdy a nájem prostor, kde se nové karty na úřadech skladují. Pokud budu hodně při zemi, už jen za rozesílání dopisů jsme vydali 2,8 milionu. Pokud by se měly využívat technické možnosti karty, tak bychom museli investovat 100 milionů na nákup čteček pro úřady práce. Za zmínku stojí i výrobní cena sKarty, která se pohybuje kolem 240 Kč za kus, protože v sobě mají moderní čip a mají ho i ty, u kterých si příjemce dávky rozhodne platební funkci karty nevyužívat, což je většina. To je prostě učebnicový příklad plýtvání. Cenu karet hradí sice Česká spořitelna, ale v případě ztráty či odcizení už novou kartu platí klient. Navíc nyní zřejmě MPSV čeká pokuta pět set tisíc od Úřadu pro ochranu osobních údajů. Ať počítám jak počítám, prostě mi úspora nevychází.

Ministryně Müllerová přichází se snahou oživit aktivní politiku zaměstnanosti. Co na to říkáte?

Jde o sedm bodů za sedm miliard. Peníze jdou podle mne většinou z fondů evropské unie a já takový krok vnímám jako nekontrolované pumpování financí do těžko udržitelných projektů. Jsem pro koncepční postupy, nikoliv jednorázové líbivé podpory. Nezaměstnanost je otázkou, která prostupuje všemi ministerskými rezorty. Máme jít cestou podpory podnikání až po nejrůznější daňové úlevy pro ty zaměstnavatele, kteří dávají práci dlouhodobě nezaměstnaným osobám nebo pomohou s praxí či zapracováním absolventů.

Bohužel nevidím kvalitní využívání takzvaných nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti. Za pana ministra Jaromíra Drábka postup v této oblasti úplně zamrznul. Paní ministryně se sice snaží něco rozběhnout, ale jednorázově, nikoliv koncepčně. A koncepční práce, dle jasných pravidel a provázaností, je podle mého názoru stavebním kamenem, zvlášť pokud se podíváme na aktuální ekonomickou situaci nejen v Evropě. S nadsázkou mohu říct, že mi politika zaměstnanosti z dílny TOP 09 připomíná carské vojsko při útoku – pálí se hodně, ale mířením a efektivitou se nikdo moc nezabývá.

Co považujete za koncepční přístup?

Musíme se zaměřit už na studenty, kteří si vybírají své budoucí povolání. Považuji za velmi důležité, aby v rámci praxe už spolupracovali s budoucími zaměstnavateli nebo v daném oboru sbírali praktické zkušenosti. To je cesta, která absolventům umožní se co nejrychleji dostat k zaměstnání ve svém oboru.

Cílem každého dobrého správce státu by mělo být, aby mladá generace chtěla zapustit kořeny v dané společnosti a nabytými znalostmi ji pomáhala kultivovat. Aby ti, kteří chtějí pracovat, měli prostor a šanci bez zbytečné administrativní zátěže, a zároveň měla samozřejmě rozumné daně. Tady jsme hodně pozadu.

A co částečné úvazky?

Ty jsou dobré například pro lidi, kteří přichází z rodičovské dovolené, potýkají se s dlouhodobými zdravotními problémy nebo dlouhodobě pečují o nemocného člena rodiny. A na straně zaměstnavatelů je třeba pomoci k udržení stávajících pracovních míst. Přijde mi, že si někteří mí kolegové neuvědomují, že mnozí zaměstnavatelé stále prochází velmi těžkým ekonomickým obdobím.

V neposlední řadě nesmíme zapomínat na lidi, kteří mají ztížené pracovní podmínky na pracovním trhu. Jsou to lidé bez vzdělání, jsou to lidé se zdravotním postižením, ti, kteří se navrací z léčeben nebo z vězení. Tady je jasná cesta – sociální podnikání a společenská odpovědnost. Funguje to jinde ve světě, nevím, proč by to u nás fungovat nemohlo.

Když to shrnu, je důležité mít na paměti osobní přístup a hledat možnost, jak pomoci každému jednomu člověku. Hromadné „hurá projekty“ mne děsí. Nemají zpětnou vazbu a žádný osobní přístup, v důsledku nás budou stát daleko víc peněz a především pomohou méně lidem.

Jak vnímáte II. pilíř důchodové reformy? Je podle Vás dostatečný, a nemá pravdu Jan Mládek, že se věk dožití odtrhl od reality důchodových systémů a v tom je ten hlavní problém?

Ohledně druhého pilíře padlo tolik argumentů proti a pro, že chápu, když se v tom ztrácí laik i odborník. Nicméně to, že se dožíváme stále vyššího věku a na druhé straně se rodí méně dětí je neoddiskutovatelné. Proto není možné spoléhat se jen na nástroj průběžného penzijního systému a je třeba, abychom si všichni, alespoň trochu, spořili sami. Nejsem ekonom, proto můžu jen těžko adekvátně reagovat a rozebírat ekonomické pohledy na druhý pilíř. Zabývám se otázkami sociální politiky a z tohoto pohledu musím říci, že všechno souvisí se vším. Jak již jsme představili například v Agendě 2014, považuji za stěžejní úkol pro sebe a celou ODS podporovat rodiny s dětmi a umožňovat rodičům bezproblémovější návrat do zaměstnání, tak jak jsem o tom hovořila v předchozích otázkách. Stejně důležité je nezatěžovat práci lidí v důchodovém věku zbytečně vysokými daněmi. Závěrem musím dodat, že chápu onu skepsi k II. pilíři, zvláště pokud se podíváme do 90. let na roli nejrůznějších fondů. Je tedy proto třeba pro občany zajistit transparentnost a průhlednost jednotlivých produktů, které budou onen druhý pilíř představovat. Nicméně druhý pilíř je o spoření, které znamená 2 %z mého platu a 3 % návdavkem od státu, což jsou moje peníze, nikoliv společné, a to považuji to za správnou cestu. Za podmínek, které jsem uvedla, bych neměla nic proti povinnému zavedení druhého pilíře.

Proč mi pravice nedává jako občanovi možnost postarat se sám o sebe a ze sociálního systému dobrovolně vystoupit?

Každý stát a každá společnost, která v něm žije a participuje, vytváří nějakou formu sociálního systému. Možná bych raději použila sousloví sociální sítě. Společnost přeci není tvořena jen množinou volných radikálů. Proto si myslím, že tu zmíněná síť bude vždy a spolu s ní nutný podíl každého občana. Protože se nikdy nemůžete připravit na všechny životní situace, případně na životní situace členů své rodiny, v takové krizové situaci se prostě budete muset spoléhat na pomoc zmiňované společnosti, prostřednictvím státu. Avšak o tom, jak vysoko/nízko a z jak hustých ok bude síť utkána, je k diskusi. Já jsem přesvědčena o tom, že bychom měli klást co největší důraz na zodpovědnost každého člověka za svůj život, měli bychom ukazovat směr a nabízet možnosti, ne klást jasně vytyčené koleje. Ovšem zároveň musíme umět vyrovnávat podmínky a pomáhat v řešení složitých životních situací, a k tomu je sociální síť třeba. Už dnes ale existují sociální služby, které částečně hradí stát a částečně občan.

Pravice bývá často kritizována, že je asociální. Jak by měla podle vás vypadat pravicová sociální politika?

Něco z toho jsem už naznačila v předešlé odpovědi. Myslím, že je to naopak, sociální politika je především pravicové téma. Dobrá sociální politika vytváří příležitosti a počítá se svobodou a zodpovědností každého jedince, zajišťuje záchrannou síť, ve které se však člověk nesmí houpat dlouhodobě, naopak musí využívat oněch příležitostí a své vlastní aktivity, aby se z ní dostal. Zároveň pravicové pojetí sociální politiky vnímá důležitost nevládního sektoru, který je právě tím dobrým pomocníkem při dostávání se z tíživých životních situací. Systém musí být účelný, levný, jednoduchý a musí vracet lidi zpátky do společnosti, která pracuje a je schopna odpovídat sama za sebe. Stát musí umět pomáhat pouze tam, kde si člověk sám pomoci nemůže, například u těžce postižených lidí nebo opuštěných seniorů. Rozdíl mezi pravicovou a levicovou sociální politikou je podle mne zřejmý, levice dává a dělá z těchto lidí závisláky na státu. Pravice pomáhá překlenout těžké období a snaží se postavit slabé na vlastní nohy. Státní aparát to sám zajistit nedokáže, proto si pravice pomáhá s partnerem, který se jmenuje neziskový sektor.

Jak se díváte na sociálně inženýrské nápady, které se nyní hrnou z dílny ČSSD, jako je společná rodičovská a další?

Pokud si vezmeme jako příklad třeba povinné střídání na rodičovské dovolené mezi otce a matku, tak zcela nechápu mentální potenciál dam, které toto vymýšleli. Dávno se u nás rodiče takto mohou střídat a střídají se, ale pouze a jenom pokud sami chtějí. Pokud jde o povinné místo ve školce, je to podobné. Nechme v klidu rodiče vychovávat své děti. Čím méně zásahu státu, kde to není nutné, tím lépe.

Někdy mi přijde, jako by sociální dávky nebyly ničím limitovány, například v poskytování sociálních služeb. Neměl by být stanoven nějaký strop, příp. závislost výše sociálních transferů na reálném stavu ekonomiky, například ve zvažované rozpočtové ústavě?

Nevím, jestli by bylo vhodné vázat financování sociálních služeb čistě na stav ekonomiky. Myslím, že by postačilo jasně definovat cenu dané služby v tom kterém kraji, ale takový přehled bohužel chybí. Stejně tak jednoznačně by bylo dobré služby zasíťovat, nikoliv jim bezdůvodně dovolit se navyšovat. Je to jedna z věcí, na které s kolegy pracujeme. Stejně jako na jednoznačném zastropování podpory bydlení například v ubytovnách nebo v dalších podporách. Věřím, že financování sociálních služeb bude v příštích letech již podle jasného klíče.

(Autor: Dušan Šrámek)


členka vedení poslaneckého klubu PČR

členka vedení poslaneckého klubu PČR

poslankyně PČR

Více o autorovi