Vítejte na stránkách Regionálního sdružení ODS Praha
#ODS Praha 10 Živě
ODS
Ze střechy KD Eden vyhlížíme lepší zítřky, které budovu čekají. Jako první je třeba zjistit, v jakém stavu je statika. Od toho se odvíjí další postup. Cokoliv ale bude lepší než současný stav, kdy budova jen chátrá, neslouží svému účelu a stojí skoro 1,5 milionu ročně na ostraze a údržbě.
ODS
ODS Praha 10 sdílel(a) příspěvek uživatele Martin Valovič, místostarosta Prahy 10.
ODS
Co se stalo na radnici za uplynulý týden? Přinášíme výběr toho nejzajímavějšího. Místostarosta pro dopravu Filip Humplík, místostarosta Prahy 10 dostal výsledky analýzy dopravy v klidu na Praze 10. Na první pohled z ní plyne to, že situace s parkováním je na Praze 10 nejhorší ze všech městských částí a po zavedení modrých zón v okolí v posledních letech se ještě zhoršila. V následujících týdnech budeme na řešení intenzivně pracovat. A to nejen v rámci případného zavádění parkovacích zón, ale i výstavby nových parkovacích domů. Místostarosta pro územní rozvoj Martin Valovič, místostarosta Prahy 10 jednal na Institutu plánování a rozvoje ohledně studie, která upravuje rozvojové území Bohdalec – Slatiny brownfiled Strašnice. Navrhuje, aby ve studii došlo k některým parametrickým úpravám – především snížení očekávaného množství obyvatel v nových bytech, protože dle našeho názoru byla původní studie naddimenzovaná. Velkým tématem diskuse byla i etapizace celého projektu a jeho dopravní napojení na velkou městskou infrastrukturu. Společně s ostatními koaličními partnery jsme vydali tiskovou zprávu ke změnám ve firmách, které vlastní městská část https://bit.ly/2FqE3am. Místa v orgánech městských společností nemají být trafikou pro politiky. Zároveň ale dlouhodobě říkáme, že politici do dozorčích (kontrolních) rad městských společností patří. Martin Valovič, jako místopředseda dozorčí rady Praha 10 majetková, a.s. tento týden jednal s vedením o ekonomickém a personálním stavu firmy. Filip Humplík se vyjádřil ve svém pravidelném pátečním blogu i k situaci na Klinice. https://filiphumplik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=695927 Na konci týdne proběhla kontrola stavu budovy radnice. Že je v havarijním stavu ví asi všichni, ale vidět to na vlastní oči je skutečně zážitek.
ODS
ODS Praha 10 sdílel(a) příspěvek uživatele Martin Valovič, místostarosta Prahy 10.
ODS
Filip Humplík pro Echo24 k vánočním svátkům: Už vám šplhá Santa po fasádě? Schválně se teď těsně před Vánocemi rozhlédněte kolem sebe. Po městě se motají lidé v červenobílých čepicích s bambulemi, v obchodech zní Jingle Bells a ve výlohách jedou sobí spřežení. Nic z toho k českým Vánocům nepatří, a nepatří k nim ani hejna Santů s nůšemi na fasádách. Prosincový kýč k nám po roce 1989 přišel z USA a z Finska (nebo bůhvíodkud), aby vystřídal sovětského Dědu Mráze, mužika v láptích a kožichu páchnoucího vodkou. Ne že bych byl zapřísáhlým obhájcem lidových tradic, ale tohle už je prostě přes čáru. Opravdu se bez Santy neobejdmeme? Vánoce jsou svátky konzumu, přiznejme si to. Chceme se přejíst, protože jídlo je odedávna podstatou slavení. Chceme svým blízkým nadělit dárky. Obchodníci toho využívají a marketing už od začátku listopadu jede na plné obrátky. To je v pořádku, ale nemělo by to mít někde hranice? Můžete namítnout, že i “tradiční české Vánoce” jsou vlastně docela nové. Ozdobený stromeček se podle historiků v českých domácnostech rozšířil až na konci 19. století. Bramborový salát s majonézou jsme někdy během 1. republiky přejali z ruské kuchyně a smažený kapr se na našich štědrovečerních stolech masově objevil až někdy po roce 1950. Vanilkové rohlíčky jsme si vypůjčili z vídeňské kuchyně a linecká kolečka z Lince, jak už napovídá jejich název. To všechno je pravda, ale všechny tyhle původně přejaté vánoční tradice a jídla už dávno považujeme za “svoje”. Během let vystřídaly houbového Kubu, hrách a čočku nebo kaši s medem. Skutečně staročeská jídla si už dnes na Štědrý den nikdo nevaří. Líbí se nám Ladovy poetické obrázky zasněžených Hrusic, ale zažívat je bychom už asi nechtěli. Chodili byste snad dnes mezi chalupami bez elektřiny bosí ve sněhu? Představa o českých Vánocích se sice během staletí mění, ale změny probíhají jen velmi pomalu. Tak pomalu, že si jich vlastně ani nevšímáme, což je dobře. Vánoce jsou totiž rituál. Těšíme se na ně i proto, že mají každý rok víceméně stejnou podobu. “Svět je v pořádku,” říká nám naše podvědomí, když kapr, salát i cukroví chutná stejně, jako loni. A právě proto bychom se měli obejít bez Santy s nůší dárků, který k nám prostě nepatří. Vznikl v Americe jako reklama na Coca–colu, tak ať si ho tam nechají. Máme přece Ježíška – právě narozené miminko, na jehož košilku se nedá přišít reklamní logo jako na červený kabát cizího vousatého starce. Českého Ježíška nelze pořádně zobrazit, a právě v tom spočívá jeho pohádková síla. Co nevidíš, na to prostě logo nenalepíš. Ježíška si může každý svobodně představovat po svém. Naše Vánoce ponechávají dost místa pro fantazii. Díky za to. Šťastné a veselé, přátelé! ž vám šplhá Santa po fasádě? Schválně se teď těsně před Vánocemi rozhlédněte kolem sebe. Po městě se motají lidí v červenobílých čepicích s bambulemi, v obchodech zní Jingle Bells a ve výlohách jedou sobí spřežení. Nic z toho k českým Vánocům nepatří, a nepatří k nim ani hejna Santů s nůšemi na fasádách. Prosincový kýč k nám po roce 1989 přišel z USA a z Finska (nebo bůhvíodkud), aby vystřídal sovětského Dědu Mráze, mužika v láptích a kožichu páchnoucího vodkou. Ne že bych byl zapřísáhlým obhájcem lidových tradic, ale tohle už je prostě přes čáru. Opravdu se bez Santy neobejdmeme? Vánoce jsou svátky konzumu, přiznejme si to. Chceme se přejíst, protože jídlo je odedávna podstatou slavení. Chceme svým blízkým nadělit dárky. Obchodníci toho využívají a marketing už od začátku listopadu jede na plné obrátky. To je v pořádku, ale nemělo by to mít někde hranice? Můžete namítnout, že i “tradiční české Vánoce” jsou vlastně docela nové. Ozdobený stromeček se podle historiků v českých domácnostech rozšířil až na konci 19. století. Bramborový salát s majonézou jsme někdy během 1. republiky přejali z ruské kuchyně a smažený kapr se na našich štědrovečerních stolech masově objevil až někdy po roce 1950. Vanilkové rohlíčky jsme si vypůjčili z vídeňské kuchyně a linecká kolečka z Lince, jak už napovídá jejich název. To všechno je pravda, ale všechny tyhle původně přejaté vánoční tradice a jídla už dávno považujeme za “svoje”. Během let vystřídaly houbového Kubu, hrách a čočku nebo kaši s medem. Skutečně staročeská jídla si už dnes na Štědrý den nikdo nevaří. Líbí se nám Ladovy poetické obrázky zasněžených Hrusic, ale zažívat je bychom už asi nechtěli. Chodili byste snad mezi chalupami bez elektřiny bosi ve sněhu? Představa o českých Vánocích se sice během staletí mění, ale změny probíhají jen velmi pomalu. Tak pomalu, že si jich vlastně ani nevšímáme, což je dobře. Vánoce jsou totiž rituál. Těšíme se na ně i proto, že mají každý rok víceméně stejnou podobu. “Svět je v pořádku,” říká nám naše podvědomí, když kapr, salát i cukroví chutná stejně, jako loni. A právě proto bychom se měli obejít bez Santy s nůší dárků, který k nám prostě nepatří. Vznikl v Americe jako reklama na Coca–colu, tak ať si ho tam nechají. Máme přece Ježíška – právě narozené miminko, na jehož košilku se nedá přišít reklamní logo jako na červený kabát cizího vousatého starce. Českého Ježíška nelze pořádně zobrazit, a právě v tom spočívá jeho pohádková síla. Co nevidíš, na to prostě logo nenalepíš. Ježíška si může každý svobodně představovat po svém. Naše Vánoce ponechávají dost místa pro fantazii. Díky za to. Šťastné a veselé, přátelé! https://echo24.cz/a/SNxDm/nase-vanoce-ponechavaji-dost-mista-pro-fantazii
