Novinky Mediální výstupy

Polská historická zkušenost s Ruskem je naprosto otřesná. Válka na Ukrajině vyvolaná ruským agresorem naše země dala zpět dohromady. Už neřešíme staré spory

(Reflex Speciál) Hned zkraje svého vládního angažmá se Jana Černochová (ODS) z ministryně obrany stala ministryní války. Má v sobě namíchanou českou a polskou krev, umíněnost a bojovnost hraničící někdy až s naivitou připisuje právě svým polským genům.

Četla jsem na Twitteru vaše emotivní slova, že maminka jako rozená Polka se o vás kvůli válce na Ukrajině velice bojí. Cituji: „Chce se mi řvát. Teď mi moje máma (75 let, narozená v Poznani) bulí do telefonu a prosí, ať dám bacha, že jako Polka ví, že Rusák je schopen úplně všeho, a že se o mě bojí a že po mně půjdou, protože hodně vím…“ Dáváte si bacha? Obáváte se nějaké hrozby?

Když jsem se stala ministryní obrany, počítala jsem s tím, že budu rozhodovat o věcech, které nejspíš nebudou vždycky lahodit oku, uchu a možná ani názorům všech. Věděla jsem, že je to pozice, která může být kontroverzní, obzvlášť v době, kdy je společnost hodně polarizovaná. Ale upřímně řečeno, nečekala jsem, že se z ministryně obrany stanu ministryní války hned na počátku svého angažmá. A samozřejmě válka zesiluje hlas různých lidí i různých trollů, kteří se hlásí k Putinovi, k jeho režimu, kteří mají daleko k demokracii a pro něž je kdokoliv, kdo chce pomáhat Ukrajině, trnem v oku. Takže ano, ať už na sociálních sítích, nebo v mailech dostávám někdy co proto. Přiznám se však, že pokud už v první větě vidím snůšku urážek, tak, byť jsem veřejný činitel, tohle snášet nemusím. A mažu.

Máte pořád k Polsku silný osobní vztah? Je něco, co vás na něm inspiruje?

Maminka se narodila v Poznani, mám tam celou její větev rodiny a častokrát si říkám, kolik z jejích genů, z polských genů, v sobě mám. Mám v sobě umíněnost a bojovnost někdy hraničící až s naivitou, které Poláci mívali a mají. Historie speciálně v případě Poláků ukazuje, že se častokrát bránili prakticky holýma rukama, ale bojovali – na rozdíl od některých jiných národů, jež bojovaly míň. Myslím, že tohle je určitě dar, který jsem dostala od své polské maminky do života i do profesní kariéry. Někdy je to ovšem dar danajský, jako třeba nyní.

Proč? Co tím konkrétně myslíte?

Musím říci, že jsem trpěla a trpím, vidím-li, jak mezinárodní společenství dlouhé dny, týdny sedělo s rukama v klíně a krizi na Ukrajině jenom přihlíželo, nanejvýš cosi moudře okomentovalo. Až v posledních týdnech Evropská unie, Severoatlantická aliance i Valné shromáždění OSN začaly činit nějaké praktické kroky a jsem za to vděčná. Právě v čase ruské invaze se Poláci stali lídry pomoci napadené Ukrajině a jsou i pro nás inspirativním národem. Ale dovolte ještě malý dovětek o mém osobním vztahu k Polsku: Máma tady žije přes půl století a pořád má takový polský měkký přízvuk, ovšem kdykoli jedeme k příbuzným nebo třeba jen zaslechne polštinu, úplně zázračně přepne do polského módu. To je také ta hrdost, s níž se vždycky k Polákům hlásíme.

Jako dítě jste jezdila do Polska k příbuzným třeba na prázdniny?

Jistě. Poznaň je univerzitní město a mí tamní příbuzní měli dobré vzdělání, živili se spíš hlavou než rukama. Kromě babičky, která měla hospodářství kousíček od Poznaně. Moc dobře si z dětství pamatuji, že jsme jí vždycky pomáhali na poli sbírat z brambor mandelinku čili „amerického brouka“, jak jí kdysi dávno říkali zarytí komunisté. Pro mne jako holku křtěnou Vltavou v Praze byl velký zážitek a dobrodružství ocitnout se na vesnici, kde byla prasata, krávy, polnosti… A zaplať pánbůh za to, protože zrovna v té době na tom nebylo Polsko kvůli různým opatřením soudruhů ekonomicky nejlépe, tak jsme aspoň měli domácí potraviny ze samovýroby. Dost nám to pomáhalo, nikdo z rodiny rozhodně nebyl nikdy hubený.

Vraťme se ještě k aktuální ruské invazi. Polsko je fakticky náš velký spojenec proti Putinovi. Jak to vnímáte?

Polská historická zkušenost s Ruskem je naprosto otřesná. Stačí zmínit jen jako příklad pakt Molotov–Ribbentrop, kdy si Sovětský svaz a Německo po vzájemné dohodě zemi rozdělily a obsadily. Nebo varšavské povstání a celý konec druhé světové války, kdy Rusové měli poměrně velkou šanci Polákům pomoci, ale neudělali pro ně absolutně nic. Když jsem se se svými příbuznými v Polsku bavila o tom, jestli je pro ně horší Rus, nebo Němec, častokrát neuměli odpovědět. Oba národy se na nich ošklivě podepsaly. Na vztah k Rusům měla samozřejmě vliv i poválečná éra, kdy Polsko stejně jako Československo bylo součástí Varšavské smlouvy. Poláci prožili hrozný výjimečný stav, který vyhlásil počátkem osmdesátých let komunistický generál Jaruzelski, protože potřeboval odstavit hnutí Solidarita a potlačit veškeré demokratizační tendence. I tady se ostatně projevila zmíněná polská bojovnost. Nejsem však pokrytec, v minulosti Polska je pro mne i řada sporných věcí či událostí. Ale zůstaňme v současnosti. Dnes se ukazuje, že Polsko je náš největší spojenec. Spolu se Slováky stojíme díky historické zkušenosti s Ruskem, chcete-li, se Sovětským svazem, v první linii boje proti Putinovi. Nebyla to náhoda, že jsme se nedávno v Pentagonu u ministra Lloyda Austina střídali právě s polským ministrem obrany. Ukrajina naše země spojila a já jsem za to vděčná, protože jsem nikdy nepřestala být částečně Polka. Naše národy mají k sobě blízko a není to jenom v tom, že jsme Slované, ale i kvůli sdíleným historickým zkušenostem. Očekávala jsem, že s námi na jedné lodi budou i Maďaři třeba právě kvůli jejich zkušenosti z roku 1956, kdy bylo krvavě potlačeno jejich povstání. Bohužel, Maďarsko, byť se v rámci NATO chová korektně, tak ohledně pomoci Ukrajině je spíše zdrženlivé.

Vy jste ještě coby opoziční poslankyně kriticky napsala, že Poláci, Maďaři a Slováci modernizují ozbrojené síly, zatímco my o tom jen vyprávíme, projekty rušíme či se zdržují. Jak je na tom v modernizaci česká armáda třeba ve srovnání právě s Polskem?

Válka nám jasně ukázala, že v tomhle nelze ztrácet čas. Poláci to pochopili ještě před válkou na Ukrajině, do obrany začali investovat více finančních prostředků a dávno přesáhli dvě procenta HDP. Dokonce si v Sejmu naprosto jednoznačně nedávno odhlasovali, že půjdou přes tři procenta. Mají absolutně jasno, co chtějí. Nikdo z opozice nekřičel Ne! Podobně i Slováci dosáhli na ona magická dvě procenta díky tomu, že už před invazí nakupovali americké vrtulníky, americké stíhačky. Ne tak Česká republika. Ty tři měsíce, co jsem na ministerstvu, se snažím zorientovat, kde a v čem je při vyzbrojování armády náš největší problém, protože vůli modernizovat měli i mí předchůdci. Myslím, že nastal čas uzavírat některé kontrakty takzvaně vláda-vláda. Je to jednodušší, přímá cesta než komplikovaná výběrová řízení, která – přiznejme si to – moc nezvládáme. Už jsme takto koupili od Američanů v nedávné minulosti vrtulníky, jejich první zásilka má dorazit příští rok. Předpokládám, že totéž nás čeká s tanky, a ráda bych to zopakovala i s nadzvukovým letectvem. Nebudeme ztrácet čas, ušetříme i peníze daňových poplatníků, neboť můžeme rovnou řešit celý životní cyklus výzbroje, od nákupu až po servis včetně náhradních dílů. Poláci si takto vyjednali v USA tanky Abrams, předtím stíhačky F-35. Zároveň mají i tu výhodu, že je u nich poměrně dost vojenských státních podniků. Poučeni z poslední války v téhle oblasti tolik neprivatizovali, aby si stát ponechal nějakou míru soběstačnosti. Podniky v České republice mají svázané ruce, protože musí osmdesát procent zakázek dělat ve prospěch zakladatele, což je resort ministerstva obrany. Tudíž nejsou až tak konkurenceschopní a jejich produkce je i dražší než na běžném trhu. Měli bychom to změnit tak, aby si stát v podnicích ponechal rozhodující majetkovou účast a vpustil soukromý kapitál. Pak by vyráběný vojenský materiál mohl být i levnější a některé podniky nebyly v červených číslech, přestože v nich pracují velice šikovní a chytří lidé.

Jaká je spolupráce české a polské armády? Může být ještě užší? Generál Karel Řehka například před lety velel jednotkám NATO umístěným v Polsku a zanechal tam dobrý dojem.

Češi budou velet nové „battlegroup“, bojové jednotce NATO umístěné na Slovensku. V ní budeme spolupracovat jak se Slováky, s Němci, tak i s vojáky dalších zemí. Zároveň působíme v mezinárodním kontingentu v Pobaltí, čeští stíhači hlídají v gripenech vzdušný prostor pobaltských republik. S Polskem koordinujeme postup ohledně dodávek pomoci na Ukrajinu. Každopádně východní křídlo Aliance, k němuž patříme my i Poláci, dává ke spolupráci spoustu dalších příležitostí. Válka na Ukrajině vyvolaná ruským agresorem naše země dala zpět dohromady. Už neřešíme staré spory.

Český premiér právě spolu s polským a slovinským protějškem už v polovině března jako první z EU vyrazili do ostřelovaného Kyjeva na setkání s ukrajinským prezidentem Zelenským a premiérem Šmyhalem. Potěšila vás ta sestava?

Na Petra Fialu jsem moc pyšná. A jsem ráda, že k mé druhé vlasti máme konečně zase po letech pozitivní vztah. Už když jsem kandidovala v posledních volbách, tak mě mí přátelé prosili, abych se – pokud uspěji – pokusila narovnávat polsko-české vztahy. Já jsem říkala „jasně, že jo“. To jsem ještě netušila, jak smutná příležitost k tomu přispěje. Ale myslím, že se to daří.

(Autor: Jana Bendová, Viliam Buchert)