Politická mapa Evropy se po europarlamentních volbách překreslí a bude to ve prospěch spíše realistického pohledu na evropskou integraci
19. prosince 2018

Jan Zahradil: Politická mapa Evropy se po europarlamentních volbách překreslí a bude to ve prospěch spíše realistického pohledu na evropskou integraci

(www.parlamentnilisty.cz) „Prostě není možné dávat všechny jednotlivé státy do jednoho právního, politického nebo kulturního rámce,“ říká na sklonku roku 2018 europoslanec Jan Zahradil (ODS). Za úspěch letoška považuje, že Brusel upustil od snahy zavést přerozdělovací mechanismus a od roku následujícího očekává změnu politické mapy Evropské unie. V bilančním rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zároveň uvedl, že premiér Andrej Babiš si musí uvědomit, že pro politika platí jiná měřítka než pro byznysmena. A Zahradil má prý pocit, že to Babišovi pořád nedochází.

V minulém rozhovoru jste mi řekl: „Ukazuje se, že státy, které známe pod pojmem stará Evropa, nám nerozumí a mluvíme odlišnými jazyky.“ Zajímá mne, zda si myslíte, že se to v roce 2018 zlepšilo?
 
Myslím, že je to pořád stejné, protože na sebe narazily takzvané staré byzantské země a řekněme včetně východní Evropy ve více případech. Asi je jasné, že máme odlišný názor na řešení migrační krize, na mezinárodní reflexe nebo řešení této situace. Jenom připomínám, že globální kompakt o migraci například odmítly všechny země Visegrádu, odmítlo ho Rakousko, Itálie a Bulharsko, zatímco třeba Německo a Francie a země Beneluxu ho přijaly. Takže tady je vidět, že prostě opravdu v některých věcech mluvíme rozdílnými jazyky a je zapotřebí si na to zvyknout. Prostě není možné dávat všechny jednotlivé státy do jednoho právního, politického nebo kulturního rámce.
 
Zdá se, že Evropská unie se o to právě snaží a svědčí o tom snahy potrestat Maďarsko, Polsko v případě, že se nepodřídí nařízením Bruselu. Dokonce jsme slyšeli, že státy, které berou jen dotace, ale nechtějí přijímat migranty, si ty dotace nezaslouží a podobně. Co je na půdě Evropy špatně, co udělat jinak, abychom se mohli domluvit, i když jinými jazyky?
 
Je samozřejmě pravda, že tendence dělat z toho nějaký eurostát tady stále existují, ale osud ví, že se vývojem v různých evropských zemích ukazuje velká setrvačnost těchto idejí, ale vlastně v 21. století trochu mimo módu nebo mimo trend. Nastupuje tady trochu jiné vidění evropské integrace, které bude více dbát na roli národních států. Mimo jiné to je přesně, co chceme vyjádřit v našem programu k eurovolbám. Více rychlostní nebo flexibilní unie pravomocí národních parlamentů tak, aby dokonce mohly zastavit nebo dokonce požádat o zrušení nějaké evropské legislativy.
 
Takže to docela dobře reflektujeme. A když se podíváte na tradiční země, jako je Německo nebo Francie, tak vidíte, že politický establishment prochází permanentní krizí. Viděli jsme to v Německu, kde kancléřka Merkelová odstoupila z funkce předsedkyně strany a řekla, že do příštích parlamentních voleb stranu nepovede. Nyní to vidíme ve Francii, kde hvězda prezidenta Macrona, která rychle vylétla nahoru, zdá se, stejně rychle padá dolů.
 
Pokud jde o zahraniční politiku ze strany Evropské unie celkově, slyšela jsem v několika rozhovorech, že se tento rok konečně Brusel rozhoupal v rámci konání kolem migrační krize. Souhlasíte s tím?
 
Rozhoupal se alespoň tak, že dal definitivně k ledu nějaké snahy arbitrárně zavést přerozdělovací mechanismus. To byl krok správným směrem. Myslím, že Česká republika k tomu může přispět, když se po nás vyžaduje společná solidarita, nebo se po ní volá, tak bychom neměli dělat ústupky ve věcech evropských fondů, kohezní politiky, společné zemědělské politiky. Místo toho bychom měli trvat na tom, že alespoň část z těch peněz se přesune na ochranu vnějších hranic Evropské unie.
 
Jakým způsobem byl letošní rok podstatný pro vztahy nejenom Evropské unie, ale i České republiky a ostatních států směrem k Rusku, které podle Západu dále provokovalo v Sýrii, se Skripalem i v Kerčském průlivu? Potvrzuje se sdílená teze o agresivním Rusku?
 
Rusko, řekl bych, pošťuchuje mezinárodní společenství tím, že neustále zkouší, co si může a nemůže dovolit. Já se ale musím přiznat, že mi Rusko nepřipadá jako důležité téma toho, co by Evropská unie měla, či neměla dělat. Jak Evropská unie uchová, nebo neuchová transatlantické vztahy, to znamená vztahy se Spojenými státy a jakým způsobem se vyrovná s nástupem Číny. Myslím, že Rusko by v tomto seznamu bylo až za Spojenými státy a Čínou.
 
Moje další otázka směřovala k právě ke vztahu Evropské unie k Číně a Spojeným státům...
 
Pokud jde o Spojené státy, Česká republika obecně bez ohledu na nějaké politické zabarvení a možná i střední Evropa, když to rozšířím geograficky, určitě máme větší smysl pro atlantickou vazbu než některé staré členské země, kde antiamerikanismus byl latentně přítomen. A s nástupem Donalda Trumpa se stal viditelným, ze skryté podoby dostal podobu otevřenou. Myslím, že je to chyba. Když se podíváme na obchodní výměnu mezi Spojenými státy a Evropou, tak bez ohledu na všechny nové obchodní překážky a nějaký protekcionismus stále jde o největší společný trh na světě, takže bychom se měli snažit ho budovat. A také, a v tom má Donald Trump pravdu, místo snění o evropské armádě by se evropské země, které jsou členy NATO, měly snažit platit do rozpočtu NATO tolik, kolik se po nich chce. Tedy dvě procenta HDP.
 
Pokud jde o Čínu, je nutné se srovnat s tím, že se jedná o druhou největší světovou ekonomiku. Čína je největší obchodní partner Německa, což se málo ví. A přes veškerá možná podezření a výhrady, které zde zaznívají, Evropská unie bude muset najít vůči Číně takzvaný modus vivendi, a ne se plácat od jednoho extrému k druhému. Na jedné straně Evropská unie má z Číny až panickou hrůzu, na druhé straně s ní chce spolupracovat, obchodovat a investovat tam. Samozřejmě Čína chce investovat v Evropě. Tady je nutné konečně najít nějakou pragmatickou realistickou stopu ve vztahu Evropské unie a Číny.
 
Nakolik si myslíte, že je oprávněná kritika směrem k prezidentu Miloši Zemanovi po výroční zprávě BIS s tím, že aktivita Ruska i Číny u nás stoupá kvůli němu?
 
Nebudu komentovat přestřelky prezidenta s jeho vlastní zpravodajskou službou. Nepochybuji o tom a dělalo se to i za Sovětského svazu, pokud jde o zpravodajskou činnost. Samozřejmě u nás funguje ruská ambasáda nebo osazenstvo ruského diplomatického sboru. Už jen ten počet vypovídá, že jde o opravdu zvýšený zájem zpravodajské činnosti.
 
Čína se pochopitelně spíše zajímá o vědecko-technické nebo technologické poznatky. Vůči Číně bych se přeci jen prezidentovy linie trochu zastal s tím, že jsme vůči Číně dokázali najít nějakou pragmatickou a realistickou cestu. A že to není špatně a i spolupráce 16+1 – to je ve spolupráci 16 středo a východoevropských zemí plus Čína – je Česká republika viditelná. Takže jsem stoupencem toho, abychom se vůči Číně chovali tak, jak se chovají jiné členské země Evropské unie, zejména velké země. Když se podíváte, kdo je příjemcem čínských investic v Evropě, je to samozřejmě Francie, Německo, Velká Británie. Pro Německo je největším obchodním partnerem, takže jde o linii, kterou bychom měli sledovat a nenechat si odněkud vykládat, co máme nebo nemáme dělat ve vztahu k Číně.
 
Byly v letošním roce překročeny nějaké hranice?
 
Nic dramatického nevidím. Skutečností ale je, že jedna unikátní věc zde přeci jen existuje. Potencionální střet zájmů premiéra Andreje Babiše, protože když se rozhlédnu po Evropě, nikde v žádné srovnatelné zemi nevidím premiéra, který by za sebou měl tak významnou podnikatelskou minulost. A u kterého by vlastně nebylo jasné, do jaké míry se od ní odstřihl, což je také předmětem současných diskuzí, protože Andrej Babiš je v rámci Evropské unie skutečně unikát. Ani Silvio Berlusconi se s ním ve své době nedá srovnávat, protože on vlastnil média, to je pravda, ale nepatřila mu významná část potravinářského, chemického nebo zemědělského průmyslu. To je opravdu výjimečná věc. Tady jsme možná nějakou hranici překročili.
 
Domníváte se tedy, že kroky Evropské unie, které řeší postavení Andreje Babiše a jeho čerpání dotací z evropských fondů, jsou oprávněné?
 
Jsou to peníze z evropského rozpočtu čili se to musí řešit na úrovni, kde se evropský rozpočet spravuje, což je v evropských institucích. Nesmírně mě dráždí, když se to Babiš snaží vydávat za nějaké poškozování České republiky v Evropě, protože Babiš se snaží lidem vsugerovat, že Babiš rovná se Česká republika. Tak to není. Babiš si táhne problémy z doby svého podnikání, on se rozhodl vstoupit do politiky, na to má každý právo, ale musí si uvědomit, že pro politika platí jiná měřítka než pro byznysmena. Mám pocit, že to mu pořád nedochází.
 
Na co si v roce 2019 dát pozor? Jsou to varování ekonomů o blížící se krizi, na niž nejsme připraveni? Nebo něco jiného?
 
Já bych byl spíše optimista než recipovat na nějaké špatné časy nebo na nějakou krizi. Byl bych docela rád, kdyby se situace v Evropské unii posunula, kdyby se překreslila evropská politická mapa a kdyby ty eurorealistické politické síly získaly větší prostor. Třeba už v evropských volbách v roce 2019; a myslím, že se to stane. To, že z toho má soudobý establishment strach nebo začal panikařit, protože vidí, že se něco takového blíží, je jedna věc. My bychom panikařit neměli, ale vítat to, protože setrvačnost evropské politiky byla příliš dlouhá. A byla zde také nehybnost nebo určitá schémata, ve kterých se vše pohybovalo. Pokud se to nyní podaří změnit, rozhýbat, vytvořit nové paradigma pohledu na evropskou integraci, může to být jedině dobře. Spíše bych budoucnost hodnotil optimisticky, než před něčím varoval.
 
Slyším, že očekáváte změnu v příštích volbách do Evropského parlamentu v květnu příštího roku…
 
Myslím, že politická mapa Evropy se po europarlamentních volbách překreslí a bude to ve prospěch spíše realistického pohledu na evropskou integraci.
 
 
 
Jan Zahradil

Jan Zahradil

předseda ACRE
europoslanec
expert pro zahraničí

Více o autorovi