Novinky Mediální výstupy

Proto si musí vytvořit úspory na stáří a/nebo pracovat i po dosažení penzijního věku. Živnostníci také čerpají méně nemocenské, protože si nemohou dovolit všechno pořádně vyležet, protože by přišli o zakázky. Zůstanou doma jen nejnutnější dobu a to bez pracovní neschopnosti. Mnoho živnostníků a malých podnikatelů, které znám, pracuje o večerech, sobotách a nedělích, zatímco většina zaměstnanců chodí domů s čistou hlavou. Proto také mají dost prostoru na to pozorovat a posuzovat živnostníky a podnikatele, kteří „nemusí být přes den v práci“. Vidí i to, že obvykle jezdí kvalitními auty – aby ne, když musí najezdit spousty kilometrů po českých silnicích zamořených kamiony a chtějí mít aspoň iluzorní záruku bezpečí. A tak bychom mohli pokračovat ve výčtu relativních výhod „svobodných povolání“ a živností dále. Je samozřejmě faktem, že i mezi nimi se najdou vykukové, jejichž chování ničí pověst celého stavu. Ale jsem přesvědčena, že kvůli nim není fair komplikovat život poctivé a se životem se nesnadno peroucí většině.

To hlavní, čeho si u živnostníků vážím, je, že jdou celoživotně do rizika, protože se starají sami o sebe, bez relativní jistoty zaměstnaneckého poměru. Stát by osoby, které se mu nevěší na krk, měl podle mého názoru podporovat. Pro komplikaci jejich života snad stačí to, že rostoucí byrokracie jim už tak bere dost času a energie. Podpora živnostníků, malých a středních firem, by byla cesta, která by české ekonomice mohla pomoci k prosperitě – podívejme se na německý Mittelstand, na němž stojí prosperita našeho severozápadního souseda a hlavního obchodního partnera. 

 

Obávám se, že stát zvolí opět osvědčenou cestu, která zřejmě nikomu kromě mne nevadí. Budeme dál lákat velké zahraniční investory, protože nám „přinesou kapitál a vytvoří pracovní místa“. Nikomu nevadí, že zahraniční firmy neobsazují pracovní místa, na něž vyčerpaly státní pobídky, českými nezaměstnanými, ale velmi často pracovníky ze zemí, kde jsou ještě podstatně nižší mzdové náklady než u nás. Čili tyto pobídky příliš neřešily český trh práce a českou nezaměstnanost. Mohou si vyčerpat své daňové prázdniny, a pokud jim nestačí zisk, který zde vytvoří, mohou jít jinam, kde je pracovní síla ještě levnější a pobídky ještě výhodnější. 

 

Jsme jednou ze zemí, které mají největší objem přímých zahraničních investic, a to jak v poměru k HDP, tak na obyvatele. Firmy pod zahraniční kontrolou dnes tvoří přibližně polovinu veškeré přidané hodnoty, tím myslím hrubého domácího produktu v podnikové sféře, a vytvářejí tam dvě třetiny zisku. Ony nám sem ale nepřišly pomáhat, přišly k nám vytvořit zisk a s tím ziskem mohou nakládat podle svého uvážení. A jsou vysoce ziskové. Podle mezinárodních srovnání jsou naše domácí firmy pod zahraniční kontrolou v první světové desítce v ukazateli ROE, tedy ziskovosti kapitálu, která dosahuje přibližně 13 %, tedy vysoké hodnoty. A ony si tuto vysokou hodnotu udržují tím, že ořezávají náklady domácích firem doslova na kost.

 

Firmy samozřejmě mají právo si naložit se ziskem, jak chtějí, tak je nastavené mezinárodní právní prostředí. Před krizí tyto zisky, kterých vytvářejí dvě třetiny, dlouhodobě distribuovaly zhruba půl na půl. Přibližně polovinu zisku zahraniční firmy reinvestovaly do firmy a polovinu ve formě dividend vyplácely vlastníkům. To mi připadá celkově přijatelné a rozumné, ale v posledních pěti, šesti letech se tento poměr dramaticky změnil. Pouhých dvacet až pětadvacet procent je reinvestováno do firmy a osmdesát nebo pětasedmdesát procent je repatriováno zpět do země původu vlastníkovi. A tato změna má obrovské implikace. Je to jeden z důvodů, proč česká ekonomika trpěla v posledních letech propadem investiční poptávky. Druhá věc je, že bude docházet k technologickému zaostávání kapacit. 

Zatímco pokud domácí živnostník vytvoří zisk a rozhodne se ho utratit, učiní to většinou doma. I proto nemá smysl podporovat další příliv přímých zahraničních investic, vlastněných velkými nadnárodními korporacemi, ale malé a střední domácí firmy a živnostníky.