Novinky Mediální výstupy

ÚSTR: Jak se z ústavu, jenž měl zkoumat minulost, stala instituce, o kterou se vede politický boj

(www.reflex.cz) Ve veřejném prostoru se poměrně emotivně debatuje o poslání a činnosti Ústavu pro studium totalitních režimů a jím řízeného Archívu bezpečnostních složek. Část argumentů lze označit za účelové, zbytečně politizující věcné problémy, někteří diskutéři prokazují fatální neznalost a u jiných cítím určité déjà vu. Jako otce zakladatele této stále ještě nenahraditelné paměťové instituce mě pochopitelně její současnost i budoucnost eminentně zajímají. Pro vysvětlení současného dění se ovšem musíme vrátit do minulosti a připomenout si ve zkratce a z nadhledu historicko-politické pozadí vzniku ústavu.

Důvody opožděného zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a Archí­vu bezpečnostních složek (ABS) je nutné hledat v poměrně složitém polistopadovém vývoji. Česká republika byla jednou z posledních zemí střední a východní Evropy, která neměla vlastní národní paměťovou instituci, přesněji veřejnou instituci odborně zpracovávající matérii totalitních mocenských složek.

Dlouhá cesta

Žádná polistopadová vládní garnitura nebyla schopna překročit stín předávání moci z přelomu roku 1989/1990 a zřídit jakoukoliv instituci, která by převzala správu důležité režimní dokumentace. Přestože po listopadu 1989 nikdo netušil, jak naložit se specifickou agendou bezpečnostních orgánů komunistické moci, takže zůstávala uzavřena a utajena v operativních archívech (spisovnách), byly čas od času některé dokumenty – omezeněji v Česku a dramatičtěji na Slovensku – bez skrupulí využívány v politickém boji.

V devadesátých letech jsme se nacházeli v klasicky česky rozpolcené situaci: měli jsme lustrační zákon (1991), ale ten blokoval zpřístupnění archívních materiálů. Měli jsme zákon o protiprávnosti komunistického režimu (1993), ale téměř veškerá byrokratická produkce totalitního režimu byla utajována (zejména písemnosti komunistické strany a mocenských složek). V čele klíčových bezpečnostních úřadů stáli disidenti, ale praktické naplňování minulostní politiky vycházelo z hájení zájmů zbytků starých struktur. Existoval dokonce policejní Úřad dokumentace a vyšetřování činnosti StB (od roku 1995 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ÚDV), ale musel pracovat v režimu tajné či přísně tajné, pokud využíval písemností zrušených represívních institucí.

V roce 1996 sice Parlament upravil zpřístupnění vybraných svazků StB českým občanům, nicméně skrytým účelem spíše bylo legalizovat svazkovou agendu i nadále v držení ministerstva vnitra. Zákon totiž větší množství materiálů před občany blokoval, než otevíral. Praxe posléze ukázala, že ministerstvo držící kontinuálně od počátku komunistického režimu státněbezpečnostní agendu ve své moci není po změně režimu tím nejlepším správcem naplňujícím veřejný zájem. Nebylo divu, že v roce 1999 vznikly v obou komorách Parlamentu legislativní iniciativy požadující vznik paměťových institucí (Úřad pro dokumentaci totality, Památník doby nesvobody), úspěšnější byla až poměrně široká novela zákona o zpřístupňování dokumentů StB z roku 2002.

Ministerstva vnitra a obrany tak dostala ještě poslední šanci. Přehlíživý postoj jejich úředníků ani kvalita zpřístupňovaných materiálů se ovšem nijak zásadně nezměnily. Vylepšení činnosti klíčového pracoviště – odboru archívní a spisové služby MV – příliš nepomohla ani novela archívního zákona (2004), která umožnila nahlížet do písemností tajné policie a subjektů někdejší Národní fronty bez omezení.

Když se konečně potvrdilo, že státní úřady nejsou schopny naplňovat ani novelu z roku 2002, přišel Senát v listopadu 2005 konečně se zákonodárnou iniciativou směřující k vytvoření Ústavu paměti národa (ÚPN). Původní koncept vycházel ze slovenské podoby, prosazené charismatickým disidentem a politikem Jánem Langošem, a zčásti i z polského modelu.

Návrh zákona vyvolal rozsáhlou diskusi, jež měla stejně jako v dalších postkomunistických státech mnoho dimenzí, řadu rovin – politickou, právní, morální, věcnou, odbornou. Také ovšem, řečeno dnešním slovníkem, dezinformační. Nebylo možné jednu oddělit od druhé či se některé z nich vyhnout. Jak široká byla škála přístupů k naší minulosti, tak široce se nesla diskuse. Opakoval se i další doprovodný jev, odvozovaný již od přijetí lustrační legislativy – pravolevá politická polarizace při řešení systémového přístupu k minulosti. Jedním z důvodů, proč levice nepodporovala otevírání a výzkum totalitních archívů ani vyšetřování komunistických zločinů, byl veřejně skrývaný fakt, že ČSSD již delší dobu sváděla s KSČM souboj o její voliče, kteří pochopitelně o žádné vyrovnávání s minulostí nestáli.

Odpověď na otázku, proč horní komora českého Parlamentu tak výrazně podpořila ideu vzniku ÚPN, může být zajímavá i pro některé dnešní senátory s nedostatečnou institucionální pamětí. Ani různé petice historiků či archivářů totiž nemohly zakrýt fakt, že české akademické instituce – zčásti pod vlivem osmašedesátníků, zčásti ČSSD, ale i KSČM – se zkoumání mocenských složek komunistického režimu téměř nevěnovaly, nebylo tehdy možné získat žádné granty, archívy byly v lepším případě polozavřené, bez jakékoliv veřejné kontroly, nedodržoval se archívní zákon ani zákon o zpřístupnění svazků StB, o nahlížení do archiválií rozhodovali na ministerstvu vnitra de facto bývalí příslušníci StB. Celý systém zpřístupňování byl neefektivní, digitalizace masově produkovala statisíce nečitelných stránek, jež se následně prodávaly v Pardubicích zájemcům z řad občanů. Převážná část svazkové agendy a dalších dokumentů však zůstávala nadále utajována. A za této situace stále vesele unikaly vybrané svazky či jejich části do médií.

ÚPN se v podstatě stal projektem celé horní komory Parlamentu. Senátoři prakticky všech politických subjektů pochopili, jak zoufale doháníme vývoj snad v celé postkomunistické Evropě, že není možné rezignovat na poznání, byť nepříjemné minulosti. Až pak přistoupila konečně i Česká republika ke zřízení specializované národní badatelsko-archívní instituce.

Jako kompromis byla nakonec zvolena „klasická“ česká cesta – namísto jedné instituce se vytvořily dvě, spojené pupeční šňůrou zákona a uzavřené v pevné schránce kapitoly státního rozpočtu č. 355. Toto řešení na jednu stranu reflektovalo vůli zákonodárce zřídit specializovanou vědeckou instituci (ÚSTR), bez níž by žádné centralizované archívní pracoviště nevzniklo, a na stranu druhou umožnilo vytvořit archív (ABS), který by nevybočoval ze struktury českého archivnictví.

Zakladatelské období

Poslanecká sněmovna logicky rozšířila pravomoc ÚSTR i na zkoumání doby nesvobody čili období okupace let 1938–1945, což byla nenaplněná podmínka, aby část poslanců ČSSD návrh podpořila; zákon také stanovil termín, kdy se ABS stane součástí Národního archívu (1. leden 2030). Vzhledem k tomu, že archív zřejmě z důvodu špatné organizace práce nenaplnil zejména v oblasti zpracování fondů a sbírek očekávání, lze očekávat, že tento termín bude posunut.

Vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů (změnu názvu prosadila Strana zelených) a specializovaného archívu se konečně dosáhlo nápravy neúnosného stavu, který v minulostní oblasti panoval od počátku 90. let minulého století. Lepší varianta podle všeho v letech 2007/2008 prostě neexistovala. Bez nějakých přehnaných nákladů a za plného provozu se podařilo zřídit vědeckou a osvětovou instituci a dostat materiály bezpečnostních složek pod jednotnou archívní správu, čímž ztratily smysl jakékoliv mediální, politické či jiné cílené úniky.

Zákon č. 181/2007 Sb. vstoupil v platnost 1. srpna 2007, poté nastalo šestiměsíční přípravné období. Nová kapitola od jednotlivých ministerstev a bezpečnostních složek – tedy nikoliv z prostředků určených vědecké či akademické obci – získala 162 miliónů korun, dalších 19 miliónů obdržela od vlády. Obě instituce dohromady delimitovaly 273 pracovních míst, částečně od ÚDV, majetek v hodnotě 300 miliónů korun, včetně dnes totálně zdevastované budovy v Praze na Žižkově, a více než 20 kilometrů archívních materiálů.

Teprve k 1. únoru 2008 se převedly veškeré archívní fondy a sbírky bývalých bezpečnostních složek, včetně obávané Státní bezpečnosti, definitivně do režimu archívního zákona. Posledním faktorem, jenž výrazně usnadnil situaci, se stalo plošné odtajnění těchto dokumentů. Bylo to ohromné vítězství a zároveň také obrovská zodpovědnost. Zbyla jen menší množina utajovaných materiálů, která zůstala v dočasné zápůjčce zpravodajských služeb.

Během delimitace v řadě případů poprvé od listopadu 1989 pro­běhl první soupis svazkové a spisové agendy, díky usilovné práci archivářů se navíc všechny změny realizovaly za plného chodu badatelen a kulminujícího zájmu badatelské veřejnosti. Obdobně usilovná práce IT expertů zajistila, že se nezhroutily ani lustrační povinnosti, poprvé v historii se podařilo modernizovat a centralizovat evidenční (lustrační) databáze do jednoho informačního systému a propojit tak dosud oddělené (a odlišné) systémy bezpečnostních složek. Postupně se přepsaly a do systému vložily údaje z registrů, jež byly v rozporu se zákonem po dvě dekády ukrývány v podzemním kanickém bunkru.

V poměrně krátkém termínu se také podařilo napravit dluh, který měl český stát vůči veřejnosti – na web byly umístěny, byť v dočasné a neúplné podobě, inventární pomůcky převážné části fondů a sbírek ABS. Zveřejňování evidenčních podkladů (příslušníků, komunistů, zájmových osob), zprvu bouřlivě přijímané, se postupně stalo absolutně normální a obecně akceptovanou součástí naší práce.

S ohledem na zkušenost, jak sociální demokraté koncem 90. let paralyzovali ÚDV, byly badatelské a osvětové úkoly ÚSTR stanoveny zákonem. Ústav:

a) zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii,

b) analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu v období komunistické totalitní moci, dokumentuje účast domácích a zahraničních osob na podpoře komunistického režimu a odporu proti němu,

c) získává a zpřístupňuje veřejnosti dokumenty vypovídající o době nesvobody a období komunistické totalitní moci, zejména o činnosti bezpečnostních složek a formách pronásledování i odporu,

d) převede bez zbytečného odkladu převzaté dokumenty do elektronické podoby,

e) dokumentuje nacistické a komunistické zločiny,

f) poskytuje veřejnosti výsledky své činnosti, zejména zveřejňuje informace o době nesvobody, o období komunistické totalitní moci, o činech a osudech jednotlivců, vydává a šíří publikace, pořádá výstavy, semináře, odborné konference a diskuse,

g) spolupracuje s vědeckými, kulturními, vzdělávacími a dalšími institucemi za účelem výměny informací a zkušeností v odborných otázkách,

h) spolupracuje se zahraničními institucemi nebo osobami, které mají obdobné zaměření.

Zřízení ÚSTR v pluralitním vědeckém prostředí České republiky stvrdil svým nálezem i Ústavní soud, který zamítl podnět 57 poslanců ČSSD a KSČM.

Během zakladatelského období v letech 2008–2013 ÚSTR (spolu)vydal 120 odborných publikací, z toho 59 neperiodických, v celkovém rozsahu 18 007 stran. Celkem bylo publikováno dvaadvacet čísel revue Paměť a dějiny, obsahujících 245 odborných textů, a sedm vý­tisků odborného časopisu Securitas Imperii se 47 vědeckými příspěvky. Dalších 51 odborných textů vyšlo ve sbornících (kolektivních monografiích) a Sborníku Archívu bezpečnostních složek. Vydána byla také dvě čísla anglickojazyčného periodika Behind the Iron Courtain. V neposlední řadě se podařilo pro českou veřejnost otevřít téma III. odboje, což vyústilo až v přijetí zákona o účastnících odboje a odporu proti komu­nismu (2011).

„Rekonstrukce“ ÚSTR

Úspěšný vznik ÚSTR/ABS donutil českou extrémní levici změnit taktiku: již ho nechtěla zrušit, ale ovládnout. V dubnu 2013 předsedkyně Rady Petruška Šustrová zcela účelově prosadila odvolání ředitele Daniela Hermana. Jako začátek masívního klientelismu do čela instituce nejprve protlačila svoji kamarádku Pavlu Foglovou, která zahájila personální změny, iniciované schůzkami u Lubomíra Zaorálka v pražském Lidovém domě, jež podle statistiky odborářů postupně zasáhly více než 100 řadových zaměstnanců. Za tyto čistky ÚSTR i ABS podle nálezu Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) zaplatily minimálně 5 163 000 korun.

Převzetí ÚSTR završilo cinknuté výběrové řízení, jež na ředitelský post vyneslo Zdeňka Hazdru (mimochodem člena TOP 09). Dalším cílem Šustrové i její nástupkyně, archivářky Emilie Benešové, se stal úsek digitalizace, který dosahoval v českém kontextu ojedinělých výsledků (od vzniku ÚSTR pořídil téměř 30 miliónů digitálních kopií) a jehož práce fakticky znemožnila opětné uzavření archívu. Kontroloři NKÚ upozornili, že počet digitalizovaných dokumentů na ÚSTR poklesl ze 4 030 275 skenů (2012) až na 1 115 353 souborů (2014), čím se cena ručně digitalizované strany zdražila z 2,16 na 3,84 Kč.

Tehdy převážně oranžový Senát se spokojil s projednáváním výročních zpráv, obsahujících řadu nepřesných, účelových či nepravdivých tvrzení. Podstatný byl pokles všech klíčových parametrů (množství projektů, vlastních publikací a článků, digitalizovaných dokumentů, návštěv na webu atp.), nárůst zaznamenal pouze počet zahraničních cest. Senátory tehdy ani nezajímalo, že jen za formální úpravu výroční zprávy o činnosti v roce 2017 bylo vyhozeno z okna téměř 50 tisíc korun.

Vedení ÚSTR postupně ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy nahrazovalo propuštěné a odcházející zaměstnance, za využití nemalých finančních prostředků pokračovalo v posilování klientelistického systému, měnilo k obrazu svému jednotlivé projekty, z nichž se řada vymykala zákonnému zadání. Ředitel Hazdra, politicky krytý ČSSD a Stranou zelených, tak dával instituci s jasným posláním jiný, revizionistický obsah. Kdo nesouhlasil s ním anebo s jeho náměstkem Ondřejem Matějkou, byl opakovaně administrativně šikanován, jako například historik Petr Blažek. ÚSTR se tak paradoxně stal specifickou laboratoří normalizačního chování a jednání, které měl sám zkoumat.

V říjnu 2015 byl ÚSTR zařazen ministerstvem financí (MF) do investičního plánu, v jehož rámci se počítalo s rekonstrukcí obvodového pláště sídla Siwiecova (asi 150 miliónů korun) a areálu ABS Kanice (kolem 130 miliónů korun). V roce 2017 byl rozpočet zvýšen o 100 miliónů, dále z evropských dotací o 8,8 miliónu a národních zdrojů 13,3 miliónu. V následujícím roce získal ÚSTR dalších 31 miliónů korun.

Z důvodů manažerského selhání se ovšem rekonstrukce zhroutila, budova ÚSTR skončila totálně zdevastována a neobyvatelná. Informace o nestandardním jednání vedení ÚSTR vedly předsedu Rady Eduarda Stehlíka koncem června 2018 až k trestnímu podnětu, na jehož základě se odbor korupce Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) zabýval podezřením ze spáchání trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky a poškození finančních zájmů Evropské unie, to vše ve spolupachatelství.

Od počátku roku 2019 vedení ÚSTR připravovalo druhou fázi rekonstrukce, která by ovšem podle znaleckého posudku dosáhla minimální výše 472 miliónů korun.

Ačkoliv NCOZ koncem července 2020 trestní řízení odložila, pochyby zůstaly. Proč? Ministerstvo financí podalo 6. srpna 2021 na základě vlastního auditního závěru další trestní oznámení za škodu ve výši 58 miliónů korun, způsobenou během nezdařené rekonstrukce sídla ÚSTR. Obvodní ředitelství Policie Praha 3 sice opět v říjnu 2022 podnět odložilo, nicméně podle posledních informací se finanční ztráta v důsledku zničení budovy stamiliónové účetní hodnoty znovu prověřuje.

Po svém nástupu v květnu 2022 byl nový ředitel Ladislav Kudrna, který se chtěl soustředit na návrat k naplňování zákonných úkolů ÚSTR/ABS, konfrontován s tristní situací uvnitř instituce. Finanční úřad udělil ÚSTR pokuty za chybně placený pronájem (65 783 Kč), porušení rozpočtové kázně (179 895 Kč), nezákonné dělení státních zakázek (443 949), s pokutami jde skoro o 800 000 korun. Objevilo se 30 nezákonně uzavřených smluv, u nichž došlo k vyplacení honorářů ve výši téměř dva milióny Kč, a řada dalších pochybení.

Kromě shánění nové reprezentativní budovy – například Petschkova paláce – se navíc Kudrna zároveň potýká s negativní reakcí některých zaměstnanců, kteří, aniž to možná tušili, naplňovali na místech po propuštěných kolezích ze zakladatelského údobí koncept ČSSD/KSČM ideového vytunelování a proměny ÚSTR v jednu z mnoha dalších revizionistických institucí.

Nevím, co bylo (je) náročnější, zda ÚSTR vystavět, anebo opravovat.