Novinky Mediální výstupy

Svoboda je pro mě základní životní nutnost a základní politický cíl

(Pravá 5) Autor, překladatel, textař, novinář, psycholog, diplomat a politik. Byl tiskovým tajemníkem a mluvčím OF a následně prezidenta Václava Havla, působil jako velvyslanec České republiky ve Spojeném království, v Izraeli a v USA, přeložil do češtiny více než padesát děl moderní angloamerické prózy, poezie a dramatu. V současnosti je výkonným ředitelem Knihovny Václava Havla a nyní i kandidátem do horní komory Parlamentu ČR na společné kandidátce TOP 09, ODS a STAN.

Já nejsem členem žádné z těch tří stran. Mou podmínkou bylo, že se ty tři strany dohodnou a půjdou společně do koalice, a já jsem velmi rád, že se dohodly.

Senátorem jste byl v letech 1996–2002. Vždy jste říkal, že jste z politiky nikdy pořádně nevystoupil. Co se stalo, že jste se rozhodl opět kandidovat do Senátu?

Je pravda, že poté, co jsem odešel ze Senátu, jsem zůstal veřejně aktivní. Ať už jako diplomat, nebo v posledních letech jako ředitel Knihovny Václava Havla. Nikdy mě nepřestalo zajímat a nikdy mi nebylo lhostejné, co se kolem nás děje. V posledních letech jsem si začal čím dál tím víc uvědomovat, co všechno mi vadí, že ten pokrok, který země jako celek udělala, je pomalý nebo nedostatečný, v některých ohledech dokonce nulový. Protože celý život věřím, že člověk má přijímat spoluzodpovědnost za to, co se děje kolem něj, a nechci někde v hospodě nad pivem nadávat na poměry, tak jsem neměl jinou volbu – když mne tedy oslovilo několik stran a podařila se ta dohoda mezi nimi – než tu spoluzodpovědnost přijmout.

Jak byste porovnal politickou situaci a dění v ČR dnes a například v roce 1996, kdy jste poprvé vstupoval do Senátu?

První období po roce 1989 bylo takové euforické. Zkalil ho jen příběh rozdělení Československa, kterého jsme mnozí z nás litovali. Po mém zvolení do Senátu (ale nesouvisí to s mým zvolením) se začaly věci komplikovat. Začaly se vracet některé příběhy nepovedené privatizace, objevily se první známky korupčních skandálů a první ekonomické problémy. Koncem roku 1997 to vedlo k pádu tehdejší koalice ODS, ODA a KDU-ČSL a k předčasným volbám. To byla první krize, kterou jsme si prošli, a po ní následovalo něco, co bylo z mého pohledu strašně nešťastné. Byla to opoziční smlouva, která umožnila vládnout Miloši Zemanovi a menšinové vládě ČSSD. V opoziční smlouvě vidím počátek mnoha potíží, které nás pronásledují až dodneška. Demokratický systém je založen na systému brzd a protivah, to znamená, že žádná strana nebo instituce nemá nekontrolovanou moc. Ostatní ji hlídají, kritizují atd. Tím pádem se zabraňuje tomu, aby se ten proces vychýlil někam, kam nemá. Opoziční smlouvou se odstranila základní role opozice, tj. s vládou nesouhlasit, kritizovat ji a pokoušet se ji svrhnout. To se několik let nedělo a vedlo to k tomu, že si někteří politici zvykli na nekontrolovanou moc a mnozí si ji oblibují dodnes.

Jak je to třeba s úrovní svobody nás občanů?

Svoboda je pro mě základní životní nutnost a základní politický cíl. Z mého pohledu nepožíváme svobody proto, abychom měli demokracii. My máme demokracii proto, abychom mohli mít svobodu. My tu svobodu bohudíky máme, máme spousty výdobytků svobody, máme ústavně chráněná základní práva a svobody. Máme média, která jsou přes různé pokusy je zpolitizovat či ochočit svobodná. Současně se ale množí známky toho, že někteří politici by rádi ten systém zjednodušili, třeba zrušili Senát, omezili pravomoci soudů, omezili svobodný přístup k informacím, z kterého všichni těžíme. Tento proces zesílil po neočekávaném začátku koronavirové krize, kdy většina občanů akceptovala, že z důvodu ochrany veřejného zdraví je třeba na nějakou dobu omezit některá práva a svobody. Otázkou je, jestli všechna ta omezení byla správná a nutná. Nejdůležitější ale je, kdy a jak se vrátíme k původnímu stavu. Můžeme vidět, že někteří by raději ta omezení ponechali v platnosti stále.

Tyto názory, o kterých hovoříte, ale mají politici, kteří jsou voleni. Znamená to tedy, že určitá část obyvatel si neváží svobody, kterou jsme získali po roce 1989?

Pro celou řadu občanů je těžké si uvědomovat a náležitě ocenit důležitost svobody. Jednak nám od té doby vyrostla generace mladých lidí, kteří nikdy nežili v totalitním systému, nikdy nezažili nesvobodu a považují svobodu – tak jako jejich vrstevníci v Holandsku nebo Německu – za něco samozřejmého. Neuvědomují si, že to je něco, co je třeba neustále hlídat a ošetřovat. Pak je tady další skupina lidí, kteří mají pocit, že si nedokážou užít výhod svobody, protože trpí ekonomickými, zdravotními nebo sociálními potížemi. V takové situaci lidé pochopitelně nemyslí na svobodu. Myslí na to, jak se uživit, jak přežít, jak se vyrovnat se svým okolím, a svoboda přijde až pak. I jim musíme vysvětlovat, že bez svobody ani jejich problémy nejsou řešitelné, že jim bude obtížné pomoci, protože v nesvobodném režimu je také vláda může zcela pominout nebo zcela ignorovat.

Není to spíš pohodlnost těch lidí, kteří chtějí předat odpovědnost za svá rozhodnutí, za svůj život někomu, kdo jim řekne, jak se mají chovat, co si mají myslet, co mají jíst?

Jistě máte pravdu, že i taková skupina lidí existuje. Miloš Forman vždycky říkal, že život v zoologické zahradě je pohodlný. Někdo se stará, abyste dostal nažrat, a někdo se stará, abyste měl v té kleci příbytek, seno atd. Život v džungli, na svobodě, je daleko složitější, daleko namáhavější, ale je to ta cena, kterou platíme za to, že nejsme v kleci. Pro mě, a já si myslím, že pro většinu lidí, je to cena, která stojí za to.

Jak jste vnímal opatření během začátku koronavirové pandemie?

Co mě velmi znepokojovalo, byly některé zásahy do základních ústavních práv, a to především jeden, kterému jsem vůbec nerozuměl. Byl to zákaz opouštět ČR. Článek 14 Listiny základních práv a svobod zcela jasně říká, že každý má právo opustit ČR. Toto právo může být omezeno jenom zákonem z důvodu bezpečnosti, katastrofy nebo veřejného zdraví. Na první pohled by to vypadalo, že to může být tento případ, ale když se nad tím zamyslíte, tak nikdo nemůže ohrozit veřejné zdraví tím, že odjede. Může ho ohrozit tím, že zůstane. Mě to znepokojovalo, ale naštěstí to byl spíš teoretický problém. V té době už všechny země omezily volný pohyb, takže vycestování stejně nehrozilo.

Jedním z Vašich témat v nadcházejících senátních volbách je vzdělávání. Co je největším problémem současného školství?

Mám neodbytný pocit, že koronakrize nasvítila věci, které jsou v systému vzdělávání a státní správy dobře a správně. V jiných ohledech také nasvítila věci, které jsou zastaralé nebo neefektivní a dají se dělat lépe a jinak. My jsme všichni během krize šli zpátky do školy. Začali jsme se učit komunikovat jiným způsobem, učili jsme se dělat webináře, přednášet on-line. Přitom si člověk uvědomil, že i když technologie přináší některá omezení, tak poskytuje obrovské možnosti a úspory, např. tím, že na to nepotřebujete velké baráky. Když chcete pozvat slavného řečníka, tak mu nemusíte platit letadlo a ubytovávat ho v luxusním hotelu atd. Můžete tam prezentovat, když se to naučíte, nejen sám sebe a to, co říkáte, ale i spoustu písemných, grafických a zvukových dokumentů. Myslím, že se už nevrátíme k tomu, co bylo předtím, že toto už je nová realita, kterou musíme uchopit a využít. Já tvrdím, že potřebujeme chytré školy. My máme chytré děti, to víme. Teď pro ně potřebujeme chytré školy. Ze zemí z OECD máme jedny z nejmenších výdajů na vzdělání, vědu a školství a máme nejhůře placené učitele a profesory.

Za posledních 30 let se v ČR délka života prodloužila o 10 let. Jak se z Vašeho pohledu žije seniorům?

Zvýšil se nejenom průměrný věk dožití o 10 let, ale také to, čemu se říká kvalita života. To znamená věk, ve kterém jsou lidé zdraví, práceschopní, chtějí se bavit atd. Tady je nevyužitý obrovský potenciál lidí v tomto věku, kteří by podle dřívějších měřítek už měli sedět doma. Vždyť ale mohou dělat daleko víc věcí. Já pořád vlastně nerozumím tomu, proč je tak strašně důležitý pojem „hranice věku odchodu do důchodu“. Ano, v určitém věku byl měl mít člověk podle odpracovaných let nárok na důchod, ale jestli odejde nebo kam odejde a co bude dělat, to už by mělo být na něm. Proč by mu měl někdo říkat, že teď už je ve věku odchodu do důchodu, tak ať jde? Já pokládám plnohodnotný život seniorů za hrozně důležitou věc. Je to o vytváření příležitostí pro trávení volného času, pro pohyb na zdravém vzduchu, pro zaměstnání, cestování. Když pojedete do Itálie nebo do Francie, tak během 24 hodin potkáte deset výprav nějakých vozíčkářů či seniorů, kteří si dohromady přijedou něco užít a mají pro to všechny podmínky.

Není to dáno ekonomickou silou těch seniorů právě v Itálii, ve Francii a v ČR?

Je to určitě pravda. Ekonomická síla nás, senio­rů v ČR, není moc velká. Já to vidím i na svém vlastním důchodu.

Vaším dalším tématem je výstavba. Když se řekne výstavba, většina obyvatel městské části nebo obce zbystří ze strachu o zachování komfortu svého života. Takže stavět, nebo nestavět?

Stavět, ale zodpovědně. Já si uvědomuji, že lidem vadí, když kolem nich někdo staví a práší. Já bydlím v takové pražské „skorovesnici“, ale je tam celá řada lidí, kteří si staví nové domy. Neříkám, že se z toho raduji, ale zároveň si uvědomuji, že se tím obec rozvíjí, že k těm domům přibývá i infrastruktura v podobě obchodů, restaurací atd. a že se tím i pozemky a domy starousedlíků zhodnocují.

Jsme v situaci, kdy cena bytů v Praze přesáhla 120 tisíc korun za metr čtvereční. Každému je jasné, že to je pro mladou rodinu něco zcela nedostupného. Ne každý si ale uvědomuje, že tady už nějakých 200–300 let funguje zákon nabídky a poptávky. On tedy funguje odjakživa, ale předtím jsme si to tak neuvědomovali. Prostě když nabídka není, tak pochopitelně ceny rostou. My se proto zabýváme projektem dostupného bydlení, a to i přímo v obvodě, kde kandiduji. Jednou z cest je, aby kromě komerční nabídky bydlení existovala i nabídka družstevního bydlení s podporou města. Město vlastní řadu pozemků v obvodech Praha 5 i Praha 13 a bylo by dobré, aby bylo možné tyto pozemky využít k podpoře zakládání družstev a výstavby. Ať formou podpory hypoték, nebo tím, že by se pozemky, které by na to město poskytlo, daly využít k ručení za bankovní úvěry. Těch možností je několik a kaž­dá má své stoupence i odpůrce. My se domníváme, že lze tímto způsobem snížit cenu nových bytů až o třetinu.

Jak se na tyto plány dívají zastupitelé MČ, kteří zmiňované pozemky považují za rodinné stříbro?

Já jsem mluvil se starosty a s řadou radních a jejich reakce je pozitivní. Myslím si, že starostové vnímají tlak na nabídku nových bytů, že si uvědomují, že extenzivní rozšiřování Prahy není v zájmu nikoho, jen by přinášelo nové problémy. Městský prostor v Praze v porovnání s jinými evropskými městy lze dál zahušťovat. Samozřejmě všechny projekty mají být předmětem veřejné diskuze. Občané mají vznášet připomínky a developeři a iniciátoři projektů mají mít ve vlastním zájmu potřebu se s těmi připomínkami vyrovnávat. Lidem bude vždycky vadit, že kolem nich někdo práší, to je určitě pravda, ale z tohoto pohledu je dobré si uvědomit, že někdy chtěli sami také bydlet.