Novinky Mediální výstupy

Svoboda nám postupně uniká mezi prsty

(www.parlamentnilisty.cz) 30 LET OD LISTOPADU 89 „Listopadovou a polistopadovou erupci svobody jsme zachytili v knize o Studentských listech z let 1989–1991. Nahlédněte do ní a pochopíte, proč se s ní současný stav ani náhodou nemůže rovnat. Zákony, pravidla, nařízení, směrnice, Evropská unie, republiková či místní úroveň. Svoboda nám postupně uniká mezi prsty,“ míní bývalý šéfredaktor uvedených novin, dnes poslanec ODS Pavel Žáček. „Babiš je symbolem všeho negativního z 90. let. Korupce, tunelování. V jeho případě nevěřím v napravení hříšníka. Nevěřím ani, že arogantní mafián jeho typu je lékem na všechny neduhy České republiky,“ dodává.

Jako jeden z organizátorů studentské demonstrace 17. listopadu 1989 a poté šéfredaktor legendárních Studentských listů máte na listopad 1989 určitě řadu vzpomínek. Od té doby uplynulo třicet let. Jak jste spokojen s tím, kam se Česká republika za toto období posunula?

Pochopitelně mám řadu vzpomínek, zčásti jsem je s přáteli zhmotnil v knize o generaci ´89, respektive o Studentských listech „Takoví jsme byli“, která právě vyšla. Řada věcí se vybaví především při nalezení nových fotografií z té převratné doby. A zda jsem spokojen po třiceti letech? Ano – i ne. Jsem rád, že jsme zvládli v podstatě všechny nejdůležitější úkoly transformace, obnovili demokratické instituce, svobodný trh, integraci do NATO i evropských struktur atp.

Nelíbí se mi proces zapomínání na komunistický režim, ale už i na polistopadovou obnovu svobody a demokracie či porážku totalitních struktur, nelíbí se mi pochopitelně aktuální mocenské postavení komunistů, jimi podporovaná vláda Andreje Babiše, tohoto symbolu nejhlubšího normalizačního oportunismu a spolupráce s komunistickou tajnou policií, dravce bez pravidel 90. let a oligarchu, nelíbí se mi situace v médiích, ale ani likvidace paměťových institucí jako Ústavu pro studium totalitních režimů a řada dalších věcí. Mnoho z nich budeme muset – až uzavřeme současnou éru krize demokratického vládnutí – napravit či vrátit zpět na správné místo.

Měla se po listopadu 1989 zakázat komunistická strana? Vyrovnali jsme se s dědictvím komunistické minulosti? Když se zpětně podíváte na lustrační zákon a podobné mechanismy, byli bývalí exponenti KSČ dostatečně vyloučeni z polistopadového života?

Jako politicky aktivní občan musím říct, že se zakázat měla. Ovšem jako historik – zabývající se podrobněji jak „sametovou revolucí“, tak následným transformačním obdobím – musím konstatovat, že si nejsem jist, kdo a kdy by to do voleb v červnu 1990 ústavně konformně provedl. Václav Havel zjevně nikoliv. Druhou variantou bylo, že by se KSČ sama rozpustila. Ale tolik sebereflexe po více než 40 letech krvavého totalitního vládnutí neměla a my jsme jí za pokojné předání moci velkoryse umožnili politicky přežít, byť v oslabené podobě.

S totalitním dědictvím jsme se určitě do důsledku nevyrovnali, veškeré paměťové instituce (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Ústav pro studium totalitních režimů i jemu podřízený archiv atd.) jako nástroje státu a společnosti jsme si nechali znásilnit a vytunelovat. Tzv. lustrační legislativa sehrála důležitou preventivní roli ve vývoji státu a naší společnosti, avšak neodolala mocenským choutkám Miloše Zemana a Andreje Babiše. Její brutální novelizace prostřednictvím změny služebního zákona mj. téměř pohřbila sociální demokracii. Zbytek veřejného prostoru je stále ještě lustračními zákony, byť nedokonale, chráněn. Jakmile bude chtít Babiš anebo jakýkoliv jeho příznivec tyto zákony zrušit, půjde jednoznačně o revanš vůči listopadu 1989.

Proč se komunistický režim a vlastně i celý východní blok zhroutil? Kvůli ekonomické neschopnosti? Proto, že Gorbačov povolil otěže? Díky Reaganovi, který vytvořil tlak na výdaje na zbrojení?

V podstatě jde o souběh všech těchto faktorů. Jakmile totalitní režim uvolní otěže ovládání společnosti, dříve či později je musí opět přitáhnout, anebo nepřežije. Když se mu navíc rozpadá ekonomika a má vážného konkurenta na Západě, je to kvadratura kruhu.

Jak je to dnes se svobodou? Je jí rozhodně více než před třiceti lety, ale mnozí namítají, že jí ubývá, a vzpomínají na devadesátá léta, kdy jí prý bylo nejvíce. Máte podobný pocit?

Listopadovou a polistopadovou erupci svobody jsme zachytili v již zmíněné knize o Studentských listech z let 1989–1991. Nahlédněte do ní a pochopíte, proč se s ní současný stav ani náhodou nemůže rovnat. Zákony, pravidla, nařízení, směrnice, Evropská unie, republiková či místní úroveň. Svoboda nám postupně uniká mezi prsty.

O hlavně devadesátých letech však někdo mluví i jako o období tunelování, korupce, či dokonce zločinech privatizace. Co si myslíte o tomto výkladu?

Je to, pochopitelně, zjednodušené vidění 90. let. Šli jsme absolutně neprozkoumanou cestou, spustili jsme reverzní proces navrácení majetku a zčásti i finančních prostředků ukradených komunisty, a to v objemu stovek miliard korun. Z této transformace navíc nebyly vyloučeny komunistické, či dokonce nomenklaturní kádry, bývalý management státních podniků, příslušníci mocenských složek, v podstatě nikdo. Díky nečinnosti orgánů činných v trestním řízení – a také kvůli jejich transformaci a personální obměně – se do tohoto procesu zapojily také kriminální živly z pozdního normalizačního období. Jsem přesvědčen, že i tak jsme 90. léta zvládli, možná dokonce lépe než ostatní postkomunistické státy.

Tyto argumenty (korupci, tunelování) používá i současný premiér Andrej Babiš. S tím, že on to přišel napravit. Má toto právo říkat? A proč ho podle vás volí tak velký počet lidí?

Nejen podle mého názoru je Babiš symbolem všeho negativního z 90. let. Korupce, tunelování, strýček Vik. V jeho případě nevěřím v napravení hříšníka. Nevěřím ani, že arogantní mafián jeho typu je lékem na všechny neduhy České republiky. Budeme se všichni divit, jací kostlivci na nás jednou vypadnou z Babišových skříní. Bohužel. Stejně tak se budou divit jeho podporovatelé, až se zhorší situace a nebude kde brát. Jeho marketing se zhroutí jako domeček z karet. Musíme být připraveni.

Oponentů premiéra Babiše (i prezidenta Zemana) je však také hodně. Mají pravdu, když tvrdí, že jsou ohrožením svobody a demokracie?

Ano, mocenský pakt Zemana a Babiše přinesl změnu paradigmatu do České republiky. Snaží se změnit charakter naší polistopadové parlamentní demokracie a za využití rétoriky o zásadní změně a nápravě některých chyb transformace se finančně i politicky obohatit na úkor všech ostatních, i svých podporovatelů.

Vysoké státní vyznamenání dostal od Miloše Zemana 28. října Václav Klaus, který byl symbolem ekonomické transformace. Zaslouží si ho?

Dobrá otázka. Ale co když to vyznamenání od Zemana dostal za svou pozdní amnestii? Ostatně se říká, že šlo o završení ekonomické transformace 90. let…

Nejvýraznější postavou listopadu 1989 byl Václav Havel. Je o něm s odstupem referováno objektivně a spravedlivě?

Ano, je tomu tak. Pád komunistického režimu a vzestup Občanského fóra probíhal pod jeho taktovkou. Bohužel nám stále chybí jeho obsáhlá biografie, ani ke třicátému výročí nevyšla, jež by o něm referovala „objektivně a spravedlivě“. A která by zdůraznila, jak se mýlil, když se domníval, že se komunisté v červnových volbách 1990 vytratí na smetiště dějin.

Jak je to třicet let od listopadu ´89 s Ruskem, je dnes naším nepřítelem? A co Čína? Jak hodnotit sbližování, o které se pokouší prezident Zeman?

Rusko jako nástupnický stát Sovětského svazu se hysterickým imperialismem snaží přehlušit své vnitropolitické problémy. Přesněji: Rusko není nepřítel Západu, to pouze Putinova administrativa neumí vládnout své rozlehlé zemi bez permanentního obrazu nepřítele. A Zemanovu Hedvábnou stezku nezbývá než označit za neúspěšný pokus o sblížení čínského komunistického režimu s Hradem, a nikoliv Českou republikou, ta je pouze svého druhu rukojmím.

Rozhovor vyšel na serveru ParlamentníListy.cz.