Novinky Mediální výstupy

Potřebujeme kompletní revizi právního řádu

(Lidové noviny) Změnou systému volby hlavy státu došlo k přechodu k prezidentskému systému. Podle poslance Marka Bendy se věc nedostatečně promyslela. „Byla to podivná úlitba,“ vzpomíná v rozhovoru pro LN. Sněmovní matador a kmenový člen ODS Marek Benda usedá v poslaneckých lavicích už 28 let. Jeho politická kariéra je úzce spojena s ústavněprávním výborem, ve kterém působí už čtvrté volební období. Podruhé je jeho předsedou.

Vaše mateřská strana zastává názor, že legislativa je přebujelá. Kdo by v ní měl tedy udělat pořádek a jak?

Jsem přesvědčen, že pokud máme něco dělat se zákony, tak je to hlavně je škrtat. Potřebujeme kompletní revizi právního řádu a každý resort přinutit, aby normy přezkoumal, a řekl, jaké zákony ještě potřebujeme. Současná vláda toho zatím nebyla schopna. A protlačit to z opoziční role jde velice obtížně. Jsme ale v situaci, kdy vynucovat pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ je naprosto absurdní. Nikdo neznáme všechny zákony. I právníci znají jen svou výseč práva. Západní svět je prostě přeregulovaný.

Ústava, jeden ze základních předpisů, není nijak obsáhlá, a přesto se vedou diskuse, co je v ní vlastně napsáno.

Ústava patří k dokumentům, které se psaly na začátku 90. let. Ještě měla takovou logiku, že to není kuchařka, ale obecný předpis, který se bude vykládat. Říkalo se, že nejdokonalejší ústava z hlediska ústavního práva byla ta ze Sovětského svazu. Až na to, že se podle ní nikdo neřídil, a všechnu moc držela komunistická strana. Říkalo se také, že nejhorší je Ústava USA, přesto ta je 200 let platná, stručná a její dodatky se přijímají obtížně. Tak by to mělo fungovat.

Záleží ale vlastně na tom, co je v ústavě napsáno, když si kupříkladu prezident některá její ustanovení vykládá „po svém“, tedy poměrně pružně?

Dodnes si myslím, že moje největší politická chyba byla, že jsem připustil přímou volbu prezidenta. A je úplně jedno, kdo na Hradě sedí a zda si z ústavy dělá srandu. Přímá volba prezidenta prostě do našeho ústavního systému nepatří a vede nutně k těmto deformacím.

Tou deformací myslíte silnější roli prezidenta?

Myslím to, že se cítí být silnější a má pocit, že nepotřebuje sněmovnu, protože ho nevolí. Pořád si vymezuje bitevní pole. Přímá volba je krok k přechodu na prezidentský systém, což si myslím, že nikdo, kdo pro to tehdy hlasoval, nechtěl. Byla to podivná úlitba občanům, kteří si mysleli, že se ve Španělském sále volilo blbě. Sice se volilo blbě, a nebylo to hezké, co se tam odehrávalo, ale výměna za přímou volbu se prostě nedostatečně promyslela. V politice ale není nikdy moc cest zpátky. A že by se podařilo přímou volbu prezidenta zrušit, to považuji za téměř vyloučené.

Byla by namístě třeba úprava kompetencí?

To asi ne. Jde spíš o politickou sílu. V Česku byl prezident vždy velmi silný faktor – už od Masaryka, ale i za komunistů byl prezident důležitý. Jeho roli pak dále prohloubili Václav Havel a Václav Klaus. Na prezidenta je u nás, na rozdíl od mnoha okolních zemí, nahlíženo jinak. Je fenoménem, ke kterému se vzhlíží. Přímá volba tomu ještě přidala.

Opusťme už prezidenta. Jak se vám pracuje ve sněmovně, kde je 122 nových poslanců?

Pokládám za nešťastné, že je tolik nováčků. Míra kontinuity sněmovny je tak poměrně malá. Samozřejmě, čas od času se musí omladit, ale není úplně normální, že se v nerevolučních časech změní skoro dvě třetiny sněmovny. Nováčci sice přijdou naplněni novými představami, ale bez praktické zkušenosti s vládnutím a legislativou. To přidělává řadu komplikací. Přechody by měly být pozvolnější.

Také složení ústavně-právního výboru je dost pestré. Vadí, že v něm nesedí mnoho právníků?

Ústavně-právní výbor je nejzatíženějším výborem ve sněmovně. Přitom poslanců, kteří jej měli jako svoji prioritu, je tam jen pár. Právníci jednoznačně docházejí, ale úplný přetlak nebyl ve výboru nikdy. Je ovšem pravda, že v okolních státech v těchto výborech sedí profesoři práva. Od roku 1990 byl ale u nás boom právnických profesí tak obrovský, že většina těch, kteří ve výboru seděli první roky za Federálního shromáždění nebo České národní rady, to zabalila kvůli mizerné odměně. Já jsem ovšem práva dostudoval až v průběhu působení ve sněmovně a nemyslím, že by mi to nějakým zásadním způsobem škodilo.

Jsou nezkušenější kolegové z výboru méně obezřetní, třeba ohledně návrhů, které přinese lobbista?

Na rozdíl od mnoha jiných nepokládám slovo lobbista za sprosté slovo. Myslím, že s jednotlivými zájmovými uskupeními se má komunikovat, protože oni znají dobře terén. Jsou informační protiváhou exekutivy. Vždy se snažím komunikovat se všemi profesními sdruženími a pochopit jejich úhel pohledu. Úkolem politika je vyslechnout všechny a pak najít kompromisní řešení.

Když je ale někdo ve sněmovně třeba jen rok, tak tu rozeznávací schopnost mít nemusí...

To nevylučuji. Zatím jsem si ale nevšiml, že by na ústavněprávní výbor přišlo od poslanců něco vyloženě škodlivého.

Jak tedy s návrhy lobbistů v praxi pracujete?

Musím posuzovat velmi pečlivě, zda návrh situaci skutečně pomůže. Každý, kdo za mnou jako za poslancem přijde, totiž vykládá, že jím navrhovaná změna situaci velmi výrazně zlepší. Mým úkolem je podívat se, zda návrh zlepšuje situaci jenom pro něj, nebo pro celé prostředí. Sám ale třeba návrh posílám do různých institucí, aby se k němu vyjádřily.

Posunula se nějak kvalita pozměňovacích návrhů v souvislosti s tím, že všechny musí být odůvodněny?

Odůvodnění nebývají nijak složitá. Já však nejsem příznivcem procesu dramatického formalizování návrhů. Výsledkem pak je, že sebetenčí návrh má neuvěřitelně dlouhé odůvodnění. Za užitečné naopak považuji, že byl zaveden garanční výbor, který projednává návrhy ještě po druhém čtení, a nevyjadřuje se tak k nim pouze zpravodaj. O každém návrhu se ví, pokud na něm někdo zahlédne nějaký problém, tak se o tom alespoň promluví. Protože nejnebezpečnější byly ty věci, které se schválily v naprostém bezvědomí, kdy se nevědělo, co se vlastně schvaluje.

Velice výrazně jste vystupoval v době, kdy se projednával protikuřácký zákon. Ale i některé vaše další návrhy byly vnímány kontroverzně – třeba když jste vystupoval proti návrhu úplného zákazu podávání alkoholu na školách. Byla to z vaší strany trochu rebelie, nebo jste to myslel vážně?

Všichni vědí, že si učitelé ve sborovně rádi dají skleničku. A nakonec, co je na tom špatného. Nebudeme přece psát zákony tak, abychom vypadali jako velmi přísní, ale současně budeme vědět, že je nikdo nebude dodržovat. Stále složitější vymezování pravidel vede jen k tomu, že pravidla nejsou dodržována.

Chcete říci, že čím více je pravidel, tím se spíš nedodržují?

Pravidel máme hrozně moc a víme, že se porušují. To vede k fatální neúctě k právnímu řádu. Množství pravidel a zákazů vede k tomu, že nejsme schopni je dodržovat a všichni to vědí, a tím pádem jich ignorujeme čím dál tím více. Jsem velmi opatrný na to, spěchat s legislativou. Když se ve společnosti objeví jakýkoliv problém, tak všichni začnou říkat, že chybí legislativa. Místo toho, abychom to nechali chvíli plynout a čekali, až věc vyloží soud.

Jak budete jako šéf ústavněprávního výboru vzpomínat na exministra spravedlnosti Roberta Pelikána?

Zažil jsem řadu ministrů spravedlnosti. S Robertem Pelikánem jsme nikdy, přestože jsme oba kuřáci, společnou notu nenašli. Pocházel z výrazně jiného prostředí a nenašel si komunikační kanály ani k justici, státním zástupcům, ani k advokátům. A nakonec ani k výboru. Na jeho jednání začal chodit až poté, co jsem na interpelacích řekl, že je jak paní Colombová, o které všichni slyšeli, ale nikdo ji nikdy neviděl. Řekl bych, že neměl dostatečný dosah do sněmovny ani schopnost nic protlačit.

Našel si k výboru cestu za svého relativně krátkého působení ministr Jan Kněžínek?

Na hodnocení je ještě brzy. Pan ministr je ve funkci de facto jen přes parlamentní prázdniny. Současně mě ale přesvědčil, že jako zkušený legislativec dobře ví, že k prosazení čehokoli potřebuje podporu v Poslanecké sněmovně a spolupráci s výborem.
 

(Autor: Kateřina Kolářová)