Ale mě na zprávě zaujala spíš ta dikce: „Na Vánoce nebude…,“ což mě vrátilo do dětských let, a ne náhodou. Tehdy jste mohli vzít jed na to, že na Vánoce nebude strouhanka, a maminky ji proto kupovaly v předstihu. Každou chvíli něco nebylo nebo se lidi báli, že nebude – takže velká část rodičů mých kamarádů měla doma třeba 20 kilo cukru a podobně. Sice do toho lezli panelákoví mravenci, ale tehdy lidi prostě takhle uvažovali. Maminka sháněla pektin a zavařovací sklenice už od února, aby mohla v červenci dělat marmeládu na chalupě. Jmenovalo se to plánované hospodářství. Socík. Něčeho byla spousta a nikdo to nechtěl. Třeba naprosto odporné konfekce, která visela v obchodech, a maminky stejně šily něco doma podle zahraničního ohmataného módního časopisu. Něco zase nebylo vůbec – třeba jízdní kola a některé spotřební věci. To se shánělo jen přes známé. Mléko (v igelitovém pytlíku – modré nebo fialové) bylo na našem sídlišti jen tak asi do dvou, do půl třetí. Musel jsem jako školák pro něj chodit, protože naši by ho cestou z práce už nekoupili. Zeleninu a ovoce si lidi pěstovali sami, obchody OZ (Ovoce-Zelenina) toho neměly moc poživatelného nebo dokonce čerstvého. Aby si lidi mohli koupit novinku Favorita (škodovku), nocovali týden ve stanech v Mladé Boleslavi.

 

Ale když funguje normální kapitalismus – volný trh – tak tyhle starosti nemáte. Jasně, rozhoduje cena, něco je drahé a lidi s většími příjmy si toho holt mohou dovolit víc. Neexistuje ovšem, že by něco nebylo – nebo se prodávalo něco, co nikdo nechce.