Patnáct let v NATO a Ukrajina
Pomůže Evropa Ukrajině?
Patnáct let v NATO a Ukrajina
Každý soudný člověk denně hltá novinky o událostech na Krymu. Prezident Putin si již v roce 2009 nechal schválit zákon o nasazení vojenských sil pro ochranu Rusů mimo Rusko, nyní se mu hodí na Ukrajinu a svět nic. Připomíná mi to postoj zbytku světa v třicátých letech minulého století. Nacionální socialista Hitler vyslal svá vojska zabrat v roce 1936 demilitarizované území Porúří, předtím zabral Sársko a svět se divil té drzosti, ale neprovedl nic proti němu. Poté, posílen nečinností politických protivníků, totéž zopakoval na Rakousku a o pár měsíců později v rámci ochrany svého národa a s posvěcením velmocí zabral i československé Sudety. Stejně se v té době choval i jeho bolševický kolega a později protivník Stalin. Vojensky se posílil na úkor Finska, Rumunska, dokonce okupoval pobaltské státy a po 17. září 1939 pod záštitou ochrany ukrajinských a běloruských bratrů zabral i východní Polsko. Již v této době byly mezinárodní smlouvy, které zajišťovaly světový mír, pouhým cárem papíru. Podobné je to dnes. Diktátoři či osoby s diktátorskými sklony rozumí jen síle, ale Evropa představovaná svým „prezidentem“ Van Rompuyem a ministryní zahraničí lady Ashton jsou Rusku jen k smíchu. Jedině polská diplomacie a samotné NATO vytváří určitý tvrdší tlak na Rusko.
Podobně si jako Hitler či Stalin počíná Putin. Vládci tohoto typu znají jen silová řešení, totéž přijímají i jako odpovědi na své činy. Evropa má stejně rozpačitá slovní řešení jako v minulém století. Navíc čas hraje pro Rusko. Na Krymu, jejž nešťastně obdržela Ukrajina darem od Chruščova v roce 1954, jsou skutečnými vládci ozbrojení dobrovolníci. Ne nepodobní armádě sousedního Ruska. To se k nim ale nehlásí, a tak vzniká zajímavá situace podobná pohádce O chytré horákyni. Vojáci vypadají jako Rusi, ale nejsou to Rusi. Přijíždějí z Ruska, ale nejsou to Rusové. Mluví rusky, ale nejsou to Rusové. Navíc postavení Ukrajiny a její armády je trochu tragikomické. Ukrajina počtem obyvatel třikrát menší, není schopna i za cenu ztrát se postavit okupantovi čelem a dosáhnout aspoň celistvosti svých hranic (byť bez vlivu na Krym). Bude-li i nadále probíhat slovní doporučení ze stran orgánů EU vůči ruskému agresorovi, nastane situace podobná, jakou zná Moldávie se svým Podněsteřím, Gruzie s Abcházií a jihem Osetinska. Sice jsou součástí daných států, ale ty na daných územích nerozhodují ani o ceně rohlíku. A pokud nastane situace, že se vlastní stát silově pokusí zvrátit situaci ve svůj prospěch, dopadne jako v krátké válce v roce 2008 nešťastná Gruzie. Ještě štěstí pro ni, že nebyla OSN označena za agresora.
V té souvislosti mi napadá jen jedna výhoda. Řadě lidí, i u nás, Rusové svým silovým postupem otevřeli oči. Několik zkušeností máme s Rusy i my. Srpen 1968 mám i já jako tehdejší klučina hluboce v paměti. Po válce na úkor naší republiky uloupili Rusové Podkarpatskou Rus demokratickým plebiscitem pod vládou NKVD, asi tak, jak se za několik dnů chystá demokratické rozhodování občanů na Krymu o své samostatnosti.
V této době jsme si připomněli 15 let od vstupu České republiky do NATO. Stejně dramatické okamžiky byly při vstupu (bombardování Jugoslávie), stejně dramatické jsou nyní (Ukrajina). NATO, ač se to některým lidem nelíbí, je a bude největší garant bezpečnosti naší země. Nastane brzy doba na oprášení projektům z doby vlády ODS – radaru v Brdech s americkou posádkou, neboť nepřítel přijde jen a jen z východu. Může totiž nastat brzy situace, že Rusové budou vyžadovat ochranu svých občanů jako na Ukrajině také i v Lotyšsku (Riga má přes polovinu obyvatel Rusů) a Kazachstánu. Nakonec může nastat kuriózní situace, že Rus zabere i Karlovy Vary. Poláci si jistě budou podobně nárokovat Jablunkov a okolí. Ještě že jsme ty Němce po válce odsunuli. Ale to již je černý humor.
předseda místního sdružení
oblastní manažer
