Rozhovor s kandidátem č. 35

Proč jste se rozhodl kandidovat do krajského zastupitelstva?

Protože se objevila potřeba doplnit krajskou kandidátku. Přijal jsem to jako výzvu. Jsem zakládající člen ODS v Dobrušce a vždycky jsem v komunálních volbách dělal to křoví na konci kandidátek. Jako nehrající kapitán. Naše kandidáty jsme vybírali demokratickým způsobem, autoritářství rozhodně nemám rád. Většina z nich vždy uspěla. Jsem přesvědčen, že je potřeba se stále veřejně angažovat. V mém případě je to i s ohledem na moji rodinu, kdy se na smrti mého otce i dědy podepsal komunistický režim. Nikdy nesmím zapomenout na to, že jejich životy mají na svědomí budovatelé socialismu, komunisté a jejich přisluhovači a příslušníci STB. Pokud budeme rezignovat, moc převezmou ti, které nechceme.

 

 

V jaké oblasti byste chtěl pracovat v případě zvolení?

Téměř dvacet let působení na finančním úřadě, kde jsem prošel téměř všechny pozice řadových kontaktních pracovníků, mi umožňuje poměrně široký záběr mojí využitelnosti. Určitě také mohou být k užitku moje znalosti a zkušenosti z období, kdy jsem byl veterinární technik, v oblasti venkova a životního prostředí. Nyní pracuji jako živnostník - účetní a správce nemovitostí. Mám také trochu znalostí a vědomostí ze sociální oblasti, které jsem získal na Akademii sociálního umění Tabor v Praze. V současné době mám na starosti seniora v rodině, takže se dokážu vcítit do problematiky v této oblasti. Něco málo nestandartních vědomostí a znalostí mám i z mé rodinné výchovy.

Myslím, že pro nejbližší období je potřeba zajistit další zdroje pitné vody a bránit jejich budoucímu možnému poškození. V naší zemi klesají hladiny spodních vod. Stejně tak nejsou uskutečňovány ochranné systémy proti povodním, ale i suchu. V oblasti Dobrušska a směrem k Hradci Králové zapomněli ekologičtí aktivisté na to, že chráněné živočichy i rostliny zničí kombinace záplav a sucha velmi spolehlivě. Management zahraničních vlastníků naší vodárenské sítě selhal. A i v mnoha dalších oblastech života nás dluhy dohánějí. A je to problém nejen u nás, ale i všude ve světě, kde se pustila k moci zničující kombinace socialismu a mocichtivosti.

Je potřeba dělat vše rozumné k udržení zaměstnanosti a života na venkově, bez lidí kulturní krajina zpustne. Přestane rodit. A ze zahraničí nám svoje potravinové přebytky, i na dluh, velmi rádi dodají.

Také bychom se měli připravovat na to, že stárneme. Jako jedno ze strašných dědictví dob minulých cítím rozpad rodiny, nejen té základní, ale i té širší, vícegenerační. Jde téměř o pohrdání těmi ženami, které svůj život zasvěcují péči o děti a ostatní v rodině. Ty si naopak zasluhují obdiv, úctu a podporu od nás všech. Těch, kteří mají to štěstí žít v rodině, kde je vzájemná úcta, tolerance, láska a vůbec to všechno, co se nedá změřit, zvážit, nařídit a zakázat, těch je čím dál tím míň. A přitom z takovýchto rodin častěji pocházejí ti, kdo se v životě stávají pozitivními osobnostmi.

Jakoby tu někdo naplňoval až do dřeně lidské společnosti pravidlo „rozděl a panuj“.

Stát nebude mít prostředky a asi ani chuť postarat se o ty osamělé, staré a nemohoucí. Bude to na společenství těch, kteří se znají, tedy v obcích. A mnohdy to bude ve spolupráci právě s těmi, proti kterým jsou nyní pořádány hony – s církvemi. V nich jsou lidé, kteří dovedou, a považují to i za svoje poslání, postarat se o ty, o které se po jejich „vyždímání“ už nikdo zajímat nebude.

 

Domníváte se, že si obecně vedení měst a obcí v našem regionu, kde jsou zástupci ODS, vedou dobře? Mohli současní krajští zastupitelé za ODS jako opozice ovlivnit rozhodování kraje?

Dobruška se snaží pod vedením starostů a místostarostů za ODS (již páté volební období) být dobrým místem k žití podle svého jména. A snad se to i daří.

Obecně práce starostů a zastupitelů v obcích vykazuje spíš pozitivní výsledky. To oni jsou pro občany tím tolik potřebným společenským vzorem, jak se má co dělat a co je správné. I v řešení a vyrovnávání se s chybami. Bohužel jsou tím vzorem i v negativním případě. A stále více musejí překonávat překážky, které jim kladou byrokraté, kteří se shlížejí ve všemocnosti úředníků Evropské komise. Krajští zastupitelé už tolik vidět nejsou, ale o to víc je na nich předvést, jak pracovat ve prospěch obcí. Nebudeme si nic namlouvat, krajský zastupitel funguje především jako přerozdělovač prostředků. U osmdesáti procent financí je jejich užití stejně dáno, a u zbylých dvaceti procent jde jen o nastavení priorit. Zastupitelé ODS toho zase tak moc ovlivnit nemohli, jedině ve spojení s jinými. A tam docházívá ke kompromisům, někdy je to správné, někdy z toho nakonec vyleze neuvěřitelný nesmysl. Pokud slepý politický boj znemožní používat cit a moudrost, nikdy to nepovede k dobrému.

Určitě je potřeba zlepšit péči o ty, kteří se opravdu nemohou postarat o sebe sami nebo pomáhat v péči rodinám, které se o ně starají nebo o ty, kdo už nikoho nemají. Je potřeba uvědomit si priority, které mají být pro důstojný život člověka zajišťovány a podporovány. A chránit a podporovat ty, kteří vědí co je to odpovědnost, že ta je nedílnou součástí svobody a demokracie, kterou bychom si tak přáli. Na druhou stranu je potřeba nebát se a po rozpoznání skutečnosti od společných zdrojů odpojit ty, kteří na společnosti parazitují.

 

Téměř dvacet let jste pracoval na finančním úřadě. Jaký je Váš pohled na daňové poplatníky?

Mnohdy se říká, že současné zákony a nařízení jsou ve vztahu k podnikatelům neúnosné a nevstřícné. Ano, je to tak. Jsou nesrozumitelné a mnohdy i zmatečné. Navíc i obecný strach a nevědomost o tom, co je vlastně správně, mnohdy vede i úředníky k opatrnickému a necitlivému přístupu. Výše daní je pro každého člověka vždy vysoká, takže spokojenost v tomto smyslu mezi obyčejnými živnostníky nikdy nebude, stejně tak jako mezi firmami a jejich manažery.

Ve své práci jsem se snažil se do lidí vcítit, porozumět jim a doprovázet je nejsnadnější správnou cestou v daňových řízeních.

 

Co Vás v poslední době nejvíce potěšilo?

V Dobrušce funguje relativně dobře spolkový, kulturní a sportovní život. A z toho mám velkou radost.

Dobruška je postavená před skutečnost, stejně jako všechna menší města, že zastupitelé zde mohou dělat jen to, na co mají prostředky. A téměř všichni se snaží, aby se život lidí vyvíjel v pozitivním smyslu.

Daří se zlepšovat péči o potřebné, i když by to mohlo být lepší, ale město má jen limitované zdroje. A nesmyslnému zadlužování se daří vyhýbat.

Také jsem potěšen tím, že i v okolních městech a vesnicích se daří alespoň zpomalovat negativní důsledky mizení finančních prostředků. Věřím, že po změně politiky v krajích nezůstanou nevyslyšeny ve svých potřebách pohraniční oblasti a lokality s nízkou zalidněností. Jen krajina obývaná milujícími ji lidmi si zachovává svou krásu.

 

A co Vás naopak mrzí?

Že se lidé nechávají tak snadno manipulovat. A že tak snadno přebírají postoje a praktiky „elit“, zejména ty negativní. Co mě teď nejvíce pálí a nejen mne, ale spoustu lidí, je šeredění ze strany státu. A to financemi, majetky, lidským úsilím a prací. Na to opravdu potřebné pak nezbývá. Jako bývalý oceňovatel majetku si docela dobře umím spočítat, jaké jsou ceny, a když najednou přijde státní zakázka, tak se cena neuvěřitelně zvedne, nejméně dvojnásobně! Takže tady opravdu není něco v pořádku. Navíc nám stále více hrozí, že nám budou vládnout nevolení byrokraté. To vždycky vede k bezcitnosti. V mnoha oblastech už to tak i je.

Co se týká politiky, díky odkrývaným kauzám se podle mne již konečně začalo blýskat na lepší časy. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Bohužel je to tak… Snad si konečně někdo také všimne, že občané mohou ve volbách měnit politiky, takže se změní ministr, jeho první náměstci, možná ještě další patro, ale všude jinde zůstávají titíž lidé, a tam je základ problémů. Touha po majetcích a nekontrolovatelné moci a pak jejich spolehlivý souputník – strach. Podobně to je na všech dalších nižších úrovních, krajích, velkých městech apod. Je to v lidech a jejich vnitřní síle, a to se nedá nacpat do žádných předpisů.

A je potřeba vědět ještě jedno. I naše Česká strana sociálně demokratická je členkou Socialistické internacionály. Jejími členy byly, a to i ve stejných dobách současně, strany socialistické, nacistické, komunistické, a ty spolupracovaly i s fašistickými politickými stranami. Snad si to ze školy a z dalšího vzdělávání pamatuji dobře. A tam pilně pracují na plánech budování socialismu i dnes.

 

Máte nějaké své tajné přání?

Není na něm nic tajného. Aby to vše vydrželo alespoň zatím tak, jak to je a nezhoršovalo se to, a po téhle zlé době nastalo zlepšení. A aby lidé „neskákali na špek“ nejrůznějším šizuňkům v oblasti poskytování služeb a zboží. Jde také o informace ve sdělovacích prostředcích. Většina z nich je provozována stylem dobrá zpráva nestojí za zmínku, špatná lidi vybudí a to je pro nás dobré, máme vyšší sledovanost. To by se mělo alespoň trochu změnit. Protože to nakonec vede k tomu, že spousta lidí se stydí za to, že jsou Češi. Třeba se to někomu hodí a líbí. Tak bych si přál, aby začali lidé být víc hrdí na svou zem, a věřte nebo ne, je na co. I přes odpor nebo nezájem komunistických papalášů (nesmíme zapomenout na jedno ze základních pravidel komunismu: co není výslovně povoleno, je zakázáno) se dařilo i v té době jednotlivcům a malým skupinám pokračovat v dávání světu. I teď máme takové. Jen se o tom málo mluví a píše, a když, tak někde na okraji.

 

 

Byl Vám někdo v životě vzorem?

Mým vzorem je v mnohém můj příbuzný, kardinál Dominik Duka a další lidé z naší širší rodiny. Pak ve mně určitě zanechal něco ze svého příkladu dobrušský děkan, P. Stanislav Fogl, který se ujal vdovy a sirotka, tak se mi od mých 8 let snažil nahradit tátu. A byl to také on, kdo v době svého působení na Pouchově kardinála Dominika Duku doprovázel po určitou část jeho životní cesty k jeho dnešnímu poslání. Řada mých příbuzných (otec, děda s babičkou, dědovy sestry a jejich rodiny) prošla koncentračními tábory v Auschwitz a Birkenau, přežil jen otec a děd. Po nástupu komunistů se stali cílem represivních složek socialistického státu, což je nakonec stálo i život. Táta zemřel, když mi bylo půl roku, děda o tři roky později. Byli poslední Salvenderové, kteří dobře věděli co je svoboda a znali svoje kořeny. Nikdy se je nepodařilo zlomit. Moc dobře věděli, že je jen jeden socialismus, ať už národně socialistický, zkráceně nacismus, nebo socialismus internacionální, jinak zvaný komunismus. Nejdříve naší rodinu likvidovali nacisti, po válce pak v tom „úspěšně“ pokračovali komunisti. A prý to mnohdy byli jedni a titíž lidé v obou režimech.

Vážím si všech lidí, kteří se dokázali tomuto totalitnímu režimu postavit a bojovali za svobodu a demokracii i za cenu nejvyšší.