Lenka Raadová Články

Jsou skutečně klienti pobytových zařízení diskriminováni?

Pod samotným slovem diskriminace si mnoho lidí spíše představí problém, v současné době velmi diskutovaný – a to problém etnických menšin. Ale diskriminace v domovech pro seniory, v domovech pro osoby se zdravotním postižením či v domovech se zvláštním režimem? Co to znamená, kdo klienty těchto zařízení diskriminuje? Skutečně se tak děje? A jestliže ano, lze najít řešení?

Mnoho otázek, které jsou v současnosti mezi poskytovateli sociálních služeb velmi aktuální. Pokusím se, z hlediska ředitelky Městské správy sociálních služeb Kadaň, jejíž součástí je i domov pro seniory, o vyjádření stanoviska.

Ano, z mého pohledu bohužel jsou klienti pobytových zařízení diskriminováni. Ale není to diskriminace z hlediska pohlaví, rasy, náboženského vyznání, tak jak by se při výkladu tohoto slova dalo očekávat. Jsem přesvědčena, že naprostá většina poskytovatelů sociálních služeb se chová ke svým klientům velmi důstojně, na zásadě rovnosti a vytváří pro ně skutečně přívětivé prostředí, pro mnohé znamenající opravdový domov. Diskriminace se dle mého děje jen a jen z důvodu, že naši klienti jsou klienty pobytových zařízení. Jak jinak lze totiž vnímat to, že část zdravotních pojišťoven přistupuje k našim klientům, tak, že omezuje jejich práva na hrazenou zdravotní péči? A že stejně staří, či postižení, žijící v domácím prostředí, mají obdobnou péči hrazenou? Kde je chyba, kdo tento absolutně nerovný stav zavinil?

Problematika příliš složitá na jeden článek … Faktem je, že jak významné regulace, které některé zdravotní pojišťovny přinesly do úhradových pravidel, tak i změny v seznamu zdravotních úkonů mají nepochybně odůvodnění ve snaze zdravotních pojišťoven šetřit. Šetřit na starých, nemocných, postižených – tedy na těch, kteří by naopak potřebovali vysokou podporu – navíc většina klientů domovů pro seniory celý produktivní život pracovala, odváděla nemalé částky do státního rozpočtu na zdravotní pojištění. A nyní, pokud nemají např. poruchu polykacího reflexu, nemůže být podávání léku ústy zdravotní pojišťovně vykázáno! Změnou v seznamu zdravotnických výkonů totiž lze hradit pouze aplikaci injekční formou.

Co na tom, že si klient např. nedokáže sám léky z krabičky vyndat, co na tom, že si nepamatuje, zda léky bral či ne, nebo, že je má vůbec brát? Co na tom, že příbuzní spoléhají na to, že o jejich blízkého bude postaráno se vším všudy. Proto přece babičku do domova umístili …

Řada ředitelů s pojišťovnami bojuje, na straně ředitelů stojí i profesní organizace  - Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR (APSS ČR), ale zde je nutná i osobní odvaha jednotlivých ředitelů a postoj zřizovatele. Nechápu, že zřizovatel zařízení nechce svého ředitele podpořit, nechce zvednout ze země finance, na které mají zařízení, která zajišťují zdravotní péči, nárok a raději dofinancují ztrátu ze svých zdrojů. V některých krajích se tak bohužel děje, a byť bylo ze strany kraje Ústeckého deklarováno, že své ředitele v boji podpoří, dochází k opaku a smlouvy se ZP, ve kterých jsou nastavena regulační opatření, doporučují podepsat. Nemyslím si, že je to správné, domnívám se, že by kraje, s pomocí APSS ČR, měly mít za cíl pomoci vytvářet svým pobytovým zařízením takové podmínky, aby financování nebylo jen na zřizovateli a státní dotaci, obzvláště, mají-li klienti zařízení na hrazenou péči od zdravotní pojišťovny jasný nárok a tuto péči jim zařízení poskytuje. Ve většině případů však poskytuje zdravotní péči, kterou pojišťovny odmítají hradit.