Ludmila Kolářová Články

O vlaštovkách

Teplý červencový večer, zalévala jsem kytky na dvorku a přemýšlela, jak napíši článek do Modrých novin. Chtěla jsem v něm popsat cestu, která směřuje k vizi spokojené budoucnosti. V hlavě jsem to měla, ale jak to do článku zformulovat?

Odložila jsem kropáč a sedla na lavičku. Nad hlavou mi prolétly vlaštovky a moje myšlenky přeskočily od článku k nim. Každý rok hnízdí v průjezdu našeho domu. Vždycky tak nějak zaznamenám, že přiletěly, že vyvedly mladé, že odletěly a že je potřeba uklidit zbylý trus. Letos jsem si jich všímala více. Díky podvečerním chvilkám stráveným na lavičce. Díky tomu, že jsme se na vlaštovky chodili dívat s mrňavým vnoučkem. Myslela jsem na to, jak na jaře přilétly a začaly stavět hnízdo. On a ona, kmitali bez rozdílu, nosili v zobácích stébla a kousky hlíny a pracně lepili obydlí. Tehdy mě napadlo, že naše vlaštovky by na to mohly mít dotaci. Staví totiž hnízdo ve městě a materiálu je málo. Na dvorku sice tu a tam nějaké stéblo trávy upadne, není to ale žádný zázrak. Mělo by se něco přerozdělit od vlaštovek z kravínů.  Představovala jsem si, jak by to probíhalo. Naše vlaštovky by někam na venkov poslaly deset stébel, ty venkovské by k tomu deset stébel přidaly a poslaly by to zpět. S tím je ale práce, tak by se jedním stéblem zaplatilo za administraci, druhým za transport, třetím za kontrolní přepočtení stébel, čtvrtým za budoucí kontrolu toho, zda byla stébla lepena předepsaným typem hlíny. A tak dále. Našim vlaštovkám by se nejspíš vrátilo zase deset stébel, přísně určených na stavbu hnízda v levém koutě průjezdu. Jenomže jim se líbí v tom pravém. Tak je to vlastně dobře, že vlaštovky o dotacích nic nevědí. Neznají ani sociální dávky, dosažitelné nejenom pro ty, kteří pracovat nemohou, ale i pro ty, kterým se dělat nechce. Ti drobní ptáčkové vědí, že budou mít jen to, co dokáží vlastním úsilím. Proto stavěli hnízdo pilně a poctivě.

Když postavili, tak ona sedla na vajíčka a on jí krmil. Když se vylíhla tři ptáčátka, tak ona seděla blízko nich a hlídala je, on kmital a krmil sebe, mámu i děti. Zobáčky v hnízdě se otevíraly víc a víc a tak pro ně začala chytat mouchy i ona. Mláďata ale nebyla ani chvíli sama. Když jeden rodič přilétal, druhý odlétal a tak se střídali, míjeli se v letu asi metr od hnízda. Za pár dní už ale musely zůstávat děti samotné, aby mohli potravu obstarávat oba dospělí najednou. Létali od časného rána do večera a sypali do hladových zobáčků hmyz. Večer odpočívali, seděli vedle hnízda a švitořili. Někdy tam byl jen jeden z rodičů a druhý se proháněl s ostatními vlaštovkami pod vysokým nebem. Pak už bylo těch třech ptáčat plné hnízdo a jejich chmýří se změnilo v hladké a lesklé peří. Rodiče je začali učit létat.   

Myšlenky se mi vrátily zpět ke článku. V duchu jsem se pokárala – chci přemýšlet o popisu cesty ke spokojené budoucnosti a místo toho bloumám nad životem ptáků. To bych pak mohla psát tak leda o vlaštovkách... V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že to je přece ono. Občas se zastavit a podívat se na přírodu. Nejenom na to, jak je krásná, ale také na to, jak žije. A řídit podle ní i ty naše lidské cesty. Procházet poctivě každodenním všedním životem a pilně pracovat. Nehledat falešné okliky, kterými se dojde k cíli rychle a pohodlně. A nerezignovat, když se život právě nedaří. Ano, to je cesta ke spokojené budoucnosti. Žít naplno každý den, tvořit a starat se o zachování rodu. A po námaze odpočívat. Jako ty vlaštovky. Říká se, že jsou to ptáci, kteří nosí štěstí. Když si v nějakém domě postaví hnízdo, tak lidem se tam pak lépe daří. Asi to není nějaké magické štěstí. Asi je to prostě jenom tak, že lidé se na ty vlaštovky občas podívají a trochu při tom zmoudří. 

Autor: Mgr. Ludmila Kolářová