Putin se raduje: EU není kvůli Ukrajině schopna zásadní a  rozhodné akce, jsou to jen řeči
26. února 2022

Lumír Aschenbrenner: Putin se raduje: EU není kvůli Ukrajině schopna zásadní a rozhodné akce, jsou to jen řeči

(www.reflex.cz) Přijmeme sankce, kterých se Putin lekne a Rusko to ekonomicky položí. Pak nebude válčit. To jsme slyšeli několik týdnů od představitelů Evropské unie i Ameriky. Skutečnost? Sankce ano, ale ne ty nejtvrdší. Putin se neleká, naopak na Ukrajině útočí. Je to další důkaz toho, že EU je v případě podobných životně závažných rozhodnutí jen poloprázdnou nádobou, z které se občas ozývají hlasité zvuky. A nezmění se to.

Bylo fascinující sledovat, jak politici zemí Evropské unie celé měsíce nejednotně reagovali na krizi kolem Ukrajiny. Žádný nový Churchill se na starém kontinentu (snad s výjimkou britského premiéra Borise Johnsona, jehož země ovšem už není členem EU) neobjevil. V silných verbálních prohlášeních bychom sice byli jako EU globálním vítězem, ale na konci kormutlivého příběhu vidíme, že Německo posílá Ukrajincům vojenské helmy (jedna zhruba za 1500 korun). 

Kdo tady velí?

Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu se ale politici Evropské unie „ztopořili“ a tvrdí, že už mluví jednotným hlasem. Skutečně?

Proč tedy nebyly přijaty ty nejsilnější možné sankce? Protože je nechce Německo, které má s Ruskem speciální vztahy. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier je dlouholetým rusofilem a bývalý německý kancléř Schröder dokonce dělá pro ruský ropný gigant Gazprom. I nový kancléř Scholz je opatrný, neumí bouchnout do stolu. Němci ale tvrdí, že přece zastavili schvalování plynovodu Nord Stream 2, který vede z Ruska do Německa. Jenže to není tak úplně pravda. Podle některých právních výkladů je to jen dočasné odložení spuštění plynovodu, čeká se, až se situace uklidní. Ta doba třeba přijde, až nad ukrajinským Kyjevem zavlaje ruská vlajka a Ukrajina bude denacifikována, jak říká Putin.

Jak se ukázalo, Putinovi se v posledních letech podařilo zasít do zahrady údajné evropské jednoty ve vztazích s Ruskem invazivní rostliny. Rostou v mnoha zemích, proto nečekejme nikdy nejsilnější sankce, a proto nebude Evropa nikdy schopna adekvátně na situaci reagovat.

Vlády v Maďarsku, Itálii či Rakousku mají k Rusku vstřícnější postoj. Například kvůli dlouhodobým smlouvám na dodávky surovin (Vídeň i Budapešť). Putinovský výsadek se podařil i v Česku v podobě prezidenta Zemana, který až do čtvrtka hájil Putina s největší možnou rozhodností a označoval ho za „přítele“. Proruské elementy najdeme i v mnoha politických stranách u nás i v Evropě (zářným příkladem budiž Marine Le Penová ve Francii).

Zásadní a trvalé výhrady vůči Rusku, jako vidíme v Polsku či ve Velké Británii, jsou spíše výjimkou. Důsledky vidíme dnes u Kyjeva, Charkova či na Donbasu.

Problémem Evropské unie také je, že Putin dobře ví, že bez NATO je Evropa vojensky beznohá a bezruká. Neznamená ve světovém kontextu prakticky nic. Že má Francie jaderné zbraně? No a? To nic neovlivňuje.

Většina evropských zemí dlouhodobě zanedbávala výdaje na obranu. I to v Moskvě dobře ví. Například hospodářsky silné Německo je vojenským trpaslíkem.

K tomu všemu neexistuje v Evropě žádná reálná představa (pokud tedy nepočítáme ty německé přilby), jak Rusku na Ukrajině funkčně čelit. Jak se má EU bránit vojenské agresi, jak eliminovat dezinformace a kybernetické útoky.

Pokud je Západ skutečně tak silný, jak říká, měl by ihned přispěchat na pomoc Ukrajině. To jen slovy a sankcemi nestačí. Pokud je Evropská unie tak silným hráčem na světové šachovnici, měla by udělat to samé.

Dokud nebude pozdě i pro nás. A že pozdě může být už brzy, to dokazuje putinovská válka na Ukrajině.