Vážené dámy a pánové, vojáci Armády České republiky, váleční veteráni, vážení přátelé,

dovolte mi, abych vás srdečně pozdravil a zároveň všem poděkoval za to, že jste si dnes na toto místo přišli připomenout Den válečných veteránů. Tento svátek, jehož symbolem se staly vlčí máky, se sice u nás v České republice slaví teprve od roku 2001, ale ve světě se v mnoha zemích připomíná již desítky let a jeho počátky můžeme nalézt již v roce 1919.

Vlčí máky krátce po skončení 1. světové války bezděčně zpopularizoval po své smrti jednou svou básní kanadský vojenský lékař a básník, podplukovník John McCrae, který zemřel během této války v lednu 1918. V jeho básni se hovoří o tom, že padlí předávají svou pochodeň živým, aby ji nesli dále. Kdyby jim uhasla, mají si živí vzpomenout na žal padlých, že zemřeli zbytečně.

Tato myšlenka je ožehavá zvláště v našem českém prostředí, kdy se v minulosti – především zásluhou komunistického režimu – s většinou našich veteránů, ať to byli Masarykovi legionáři, či hrdinové od Londýna, Tobruku, Sokolova, Dunkerque, Dukly a z pražských barikád, se často zacházelo jako se zločinci a vlastizrádci.

V minulosti jsem opakovaně prezentoval názor, že váleční veteráni by pro nás měli být mementem, výzvou a inspirací, abychom naši historii neignorovali a čerpali z ní poučení. Pokud tak neučiníme, škodíme především a hlavně sami sobě. Neúcta k obětem druhých a neúcta k hrdinům nás potom snadno svádí, abychom opakovali své chyby z minulosti a nedokázali projevit obětavost a odvahu i za mnohem méně dramatičtějších okolností, než je válka – v obyčejném každodenním mírovém životě.

To se samozřejmě bohužel občas týká i vztahu části české veřejnosti k našim současným veteránům – účastníkům zahraničních misí Armády České republiky. Malověrnost a měšťácké sobectví nastupuje někdy na místo komunistické mstivosti a opět projevují ostudnou neúctu k těm, kterých bychom si měli naopak vážit, protože boj s mezinárodním terorismem by měl být záležitostí všech demokratických států v jejich bytostném zájmu. Chci však zůstat optimistou a věřit, že zaslepenost části Evropy v roce 1938 i neúcta k bojovníkům za svobodu, jako to bylo u nás po roce 1948, se již nebudou opakovat. Chci tomu věřit a jsem proto rád, že jsme se zde dnes sešli. 

Děkuji vám za pozornost.

MUDr. Přemysl Sobotka

místopředseda Senátu PČR
člen výkonné rady
předseda regionálního sdružení