3. dubna 2023

Ruští sportovci na soutěže nepatří, ani v dresech s holubicí

Rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru (MOV), který doporučil návrat ruských a běloruských sportovců do mezinárodních soutěží, vyvolalo velké debaty.

Pro jedny je správné, protože žádní sportovci by neměli být diskriminováni, neměla by se do toho míchat politika a MOV dal k tomu Rusům a Bělorusům pro závodění velmi přísné podmínky.

Pro druhé je to rozhodnutí špatné. Ani s přijatými omezeními nelze přivírat oči nad faktem, že pořád jsou to zástupci agresorských zemí a jsou odrazem tamní státní politiky. Navíc mnozí ukrajinští sportovci závodit také nemohou, protože brání svoji zemi právě před ruskými vojáky.

Mé stanovisko je v tomto směru jasné. Dokud na Ukrajině zuří válka, kterou zahájilo Rusko s podporou Běloruska, tak ruští ani běloruští sportovci na mezinárodní soutěže nepatří. Prostě tak.

Uznávám, že MOV jim to řádně ztížil a nastavil jim přísné podmínky. Jeho doporučení se týká „jen“ mezinárodních soutěží, nikoliv olympijských her – tedy prozatím. Závodit mohou pouze jednotlivci, nikoliv celé týmy. Stopku mají mít dál příslušníci armády a domácích bezpečnostních složek.

Jenže co třeba sportovci, kteří jsou – opět „jen“ - členy armádních sportovních klubů? Stačí se podívat, kolik medailí získali na předloňských olympijských hrách v Tokiu…

Zákaz se má dále týkat i těch ruských a běloruských sportovců i členů realizačních týmů, kteří barbarské vojenské tažení proti Ukrajině podporují. Nesmějí mít ani dresy v národních barvách – pouze bílé nebo jednobarevné bez týmového loga. A označeni by měli být jen francouzskou zkratkou AIN, tedy v překladu individuální neutrální sportovci.

Uznávám, jsou to obecně přísné podmínky, ostatně i Moskva je místo oslavy tohoto malého sportovního vítězství označila za diskriminační. Mně ale ani to nestačí. Žádnými „individuálními neutrálními sportovci“ totiž Rusové ani Bělorusové nejsou, ať už mají k válce na Ukrajině či svým vládám jakýkoliv vztah. Sport je v obou zemích státní záležitostí a často i předmětem propagandy, jak je tomu zvykem u států autoritářských či totalitních.

Nechci žádného konkrétního sportovce či sportovkyni z Ruska či Běloruska soudit či dokonce odsuzovat. Ale je třeba na ně nazírat jako na reprezentanty států, které jsou agresory porušujícími mezinárodní právo a narušujícími svrchovanost suverénního státu. Navíc je tu výše zmíněný argument, že jejich ukrajinští kolegové mají také účast zapovězenou, byť nedobrovolně a z jiných důvodů. Několik z nich už dokonce při obraně své vlasti zahynulo.

Pak je tu ještě jedno hledisko, tedy míchání sportu a politiky. Samozřejmě, v ideálním světě by k němu nemělo docházet. Jenže my v ideálním světě nežijeme. A kde se mísí sport s politikou víc než právě v zemích, jako jsou Rusko či Bělorusko. Ale budiž, to je jejich věc, jen to nesmějí tahat na mezinárodní sportovní kolbiště.

A především jejich vlády musejí přestat s přímou či nepřímou účastí na likvidaci jiné země a jejích obyvatel. Až se tak stane, ať jejich sportovci přijedou bojovat znovu, ale pouze o medaile.

Jakub Janda

poslanec PČR