Lenka Kohoutová Články

(zenysro.cz) Zmíníme-li filmy jako Eva tropí hlouposti, Dívka v modrém, Hotel Modrá hvězda, Císařův pekař, Drahé tety a já, ale i mnoho dalších, jistě se vám vybaví jedno jméno – Nataša Gollová. Tato oblíbená herečka se narodila v únoru roku 1912 v Brně jako Nataša Helena Štěpánka Hodáčová a již od dětství ji to táhlo k umění. Postupně prošla různými divadly, naposledy působila v Městských divadlech pražských, a natočila bezpočet úspěšných filmů, v nichž častokrát vynikl její komediální talent. Své poslední roky strávila v Domově Sulická, kde jí letos v srpnu vzdali čest tím, že po ní pojmenovali společenský sál a v zahradě byly zasazeny „Záhorské růže“. Sál je nyní vyzdoben výběrem jejích filmových fotografií a unikátní sadou portrétů z dubna 1988, které vznikly přímo v domově a jejichž autorem je Miloš Janoušek. Slavnostního otevření se zúčastnili obyvatelé Domova Sulická a také celá řada známých osobností. Moderování akce se ujal velký hereččin obdivovatel a autor tří biografických knih o ní, Aleš Cibulka, který se zároveň stal patronem domova pro seniory, jenž je součástí Domova Sulická. Událost si nenechala ujít ani širší rodina Nataši Gollové, a to její neteř Kateřina Kovaříková, synovec Ivan Hodáč a praneteř Johana. Zároveň se ukázalo, jak moc herečka a její odkaz stále oslovují klienty i zaměstnance Domova.

„Nataša Gollová u nás nalezla klid, respekt a důstojnost. Přestože se často opakuje, že její poslední roky byly smutné, pravdou je opak. V Sulické znovu objevila radost ze života a plánovala budoucnost. Její příběh, plný lidské křehkosti i noblesy, bude navždy spjat s tímto místem,“ uvádí ředitelka Domova Sulická Lenka Kohoutová, které jsme při této příležitosti položili několik otázek.

V srpnu jste v Domově Sulická otevřeli sál Nataši Gollové a vytvořili jí i čestné místo v zahradě, co vás k tomuto kroku právě nyní vedlo?

Sál Nataši Gollové jsme otevřeli letos v srpnu, protože jsme cítili, že nastal správný čas připomenout její krásnou stopu v našem Domově. Přiznám se, že jsem o tom, že u nás žila, věděla spíše jen mlhavě – v Domově pracuji teprve dva roky a původní dokumentace z minulého století se bohužel nedochovala. Až jednoho příjemného odpoledne, kdy k nám přijela zpěvačka Jana Chládková se spisovatelkou Marií Formáčkovou, jsem se dozvěděla víc. Paní Formáčková tehdy zmínila, že sem v 80. letech za Natašou osobně přišla – ještě jako šéfredaktorka časopisu Vlasta. To nás inspirovalo. Hned jsme kontaktovali velkého znalce filmových hvězd Aleše Cibulku a společně jsme začali přemýšlet, jak paní Natašu důstojně připomenout. Slovo dalo slovo a vznikla z toho krásná slavnost.

Chtěli jsme, aby tu měla nejen svoji fotografii, ale i trvalou vzpomínku – vždyť u nás dožila. A tak vznikl nejen Sál Nataši Gollové, ale i lavička v zahradě a vysadili jsme slavné „Záhorského růže“. Ty sice ve skutečnosti nikdy neexistovaly, ale u nás už ano.

Otevření sálu se zúčastnili i členové rodiny a herečtí kolegové, jak na ni vzpomínají?

Bylo moc milé, že pozvání přijali členové rodiny – synovec, neteř i praneteř. Na Natašu zavzpomínali také její herečtí kolegové, Libuše Švormová a Petr Kostka. Celým odpolednem nás provázel a s noblesou moderoval Aleš Cibulka. Vzpomínky byly veselé i dojemné – Nataša prý byla nejen chytrá a krásná, ale také vtipná a někdy trochu roztěkaná. Zaznělo, že by se dnes určitě smála tomu, že má v Domově vlastní sál – a možná by si hned přála uspořádat malý večírek. Jen by se prý nechtěla dívat na své filmy – to nedělala nikdy. Klientů se vždy vyptávala, co dávají v televizi, ale pokud běžel film s ní, nepřišla.

Jak nápad na sál nesoucí jméno známé herečky přijali obyvatelé Domova? Mají její filmy v oblibě?

Naši obyvatelé nápad přijali s velkým nadšením. Filmy Nataši Gollové si totiž pouštějí rádi dodnes – od slavných komedií s Oldřichem Novým až po drobnější role. Když jsme oznámili, že sál ponese její jméno, mnozí si okamžitě vybavili zážitky z mládí – třeba první kino s kamarády.

Nataša Gollová v Domově Sulická strávila poslední roky svého života a vznikl zde i pravděpodobně poslední rozhovor s ní. Přineslo jeho objevení něco nového, co třeba doposud nikdo o této oblíbené herečce nevěděl?

Velmi cenná je audio nahrávka z roku 1987, která vznikla právě u nás. Ukazuje Natašu Gollovou tak, jak ji veřejnost možná neznala – jemnou, klidnou, někdy až křehkou, ale stále se šarmem a smyslem pro humor. Do Domova se tehdy dostala na přímluvu Josefa Zímy, který ji chtěl tak trochu zachránit. V Domově prý našla přátele, znovu chuť do života a dokonce učila sestry francouzsky. To vše jsou cenné střípky, které nám připomínají, že i když už nebyla na výsluní, dokázala rozdávat radost.

Jak se od doby, kdy zde žila Nataša Gollová, proměnil samotný Domov Sulická?

Od dob, kdy u nás paní Nataša žila, prošel Domov velkou proměnou. Dnes tvoří převahu jednolůžkové pokoje se sociálním zázemím. Nechceme být jen místem péče, ale skutečným domovem. Pomáháme tam, kde už člověk na život nestačí, a snažíme se nabídnout co nejvíc radostí – kulturu, společnost, aktivity. U nás nejsou bílé pláště a přísná pravidla, ale otevřenost a život „co to dá“. Myslím, že právě to by se paní Nataše líbilo.

Jaký máte Vy osobně vztah k této herečce, jak ji vnímáte?

Miluju filmy pro pamětníky. Nataša Gollová je pro mě symbolem vtipné a krásné ženy, která hrála s mým oblíbeným Oldřichem Novým. Její půvab byl přirozený a hravý – když se nesmála, smály se její oči. Učím se od ní, že humor je nejlepší odpovědí na životní trable.

Mám dva nejoblíbenější filmy: Eva tropí hlouposti, kde se mluví právě o „Záhorského růžích“ (které sice neexistují, ale v našem Domově už ano), a samozřejmě Hotel Modrá hvězda. Na Natašu se nezapomíná a mým přáním je, aby se na ni nezapomnělo ani u nás v Domově.

(Autor: Kristýna Solničková)

Lenka Kohoutová

členka programového týmu pro důchodovou reformu, sociální a prorodinnou politiku