Lenka Kohoutová: Lidé s mentálním postižením nejsou mimo společnost. Jsou její součástí
(iDNES.cz) Možná to znáte – při procházce s ratolestí se zastavíte u kavárny a někdo poblíž vás zaujme svojí jinakostí. Vypadá trochu jinak. Mluví jinak. Jinak se chová, mluví. A vaše dítě se zeptá: „Mami, co mu je, proč tak hloupě mluví?“
Možná trochu znejistíte. Co říct? Jak rychle reagovat? Znám maminky, které odvětí: „Nedívej se tam, je nemocnej.“
Jako ředitelka Domova Sulická, kde žijí dospělí lidé s mentálním postižením a dalšími zdravotními zátěžemi, se s tímto typem nejistoty potkávám celkem často. Rok od roku je to ale lepší a společnost se stále posouvá k lepšímu vnímání a chování k lidem, kteří jsou „tak trochu jiní“.
Přeji si jediné: pochopení a smíření se s jinakostí. Jak prosté, že?
Lidé, kteří žijí s mentálním postižením, jsou prostě lidé jako my. Jen se stává, že v dospělém těle žije vývojem dítě v určitém věku. To nesmí znamenat opovržení, nepochopení. Chce to kus empatie a odvahy pochopit, že kdybychom všichni byli stejní, život by nestál za nic.
Tito lidé nejsou mimo. Jsou mezi námi. Jsou to naši sousedé, kolegové, cestující v tramvaji, návštěvníci koncertů a divadel. V Domově Sulická jsou to naši klienti, kteří jsou součástí našeho týmu.
Pokud je odmítáme vnímat, neznamená to, že neexistují. Znamená to, že jsme si na ně ve společnosti neudělali dost místa.
Lidé s mentálním postižením nejsou nepochopitelní. Mají emoce, sny, frustrace i radosti. Mají své lásky a vztahy. Jen to vyjadřují jinak. Potřebují třeba víc času, aby mnohé pochopili, potřebují podporu, aby se zorientovali v dění svého života, v rozhodování, nebo třeba komunikaci. Ale to neznamená, že nemají světu co říct.
V Domově Sulická vidím při každodenním kontaktu, jaké odhodlání do běžného fungování v životě mají. Každý to projeví trochu jinak. Někteří chtějí pracovat, jiní se naučit vařit, jeden klient má za cíl naučit se zavázat si botu na mašličku. Všichni s jistou dávkou odhodlání a síly.
Největším překvapením při práci s lidmi s mentálním postižením je pro mě množství umělců mezi nimi! Obrazy lidí s mentálním postižením mne nikdy nepřestanou udivovat. Mají své příběhy. A nejsou to příběhy o slabosti. Jsou o tužbách, přáních, jsou o jejich životě. Jedna moje kolegyně toto umění kdysi popsala velmi trefně: „Je to ryzí pocit, nic není vyumělkované, aby se to líbilo.“
Co bych poradila té mamince ze začátku textu? Může říct: „To je člověk, který potřebuje trochu jinou pomoc a pochopení než my. Tenhle kluk nebo holka je stejně důležitý a jedinečný jako ty.“
A možná se pak jednoho dne už nikdo nezeptá „Co mu je?“, ale spíš „Jak se má?“
členka programového týmu pro důchodovou reformu, sociální a prorodinnou politiku