Smlouvy a naše osudy
(Noviny Kraje Vysočina) „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti“.
Tolik doslovná citace článku 5 Severoatlantické (Washingtonské) smlouvy, která byla podepsána před 70 lety 4. dubna 1949 ve Washingtonu při příležitosti založení Severoatlantické aliance – NATO.
V reakci na vstup tehdejší Německé spolkové republiky (NSR) do NATO v roce 1955 byla rovněž v roce 1955 založena Varšavská smlouva, dnes bychom spíše napsali Varšavský pakt, jehož bylo tehdejší socialistické Československo zakládajícím členem. Varšavský pakt se definitivně rozpadl v roce 1991.
V době, kdy si připomínáme 20 let od našeho vstupu do NATO, je asi dobré si uvědomit, jaký kus cesty jsme za dobu 101 let od vzniku samostatného Československa ušli. Stáli jsme tu na jedné, tu na druhé straně barikády, stáli jsme vlevo i vpravo, stáli jsme s hlavou vztyčenou, anebo naopak sklopenou. Někdy jsme se tak chovali proto, abychom přežili, někdy proto, abychom si jenom usnadnili život a někdy také proto, že to byla otázka naší cti a přesvědčení.
Česká republika je dnes jednou z nejbezpečnějších zemí a Vysočina potom v Česku vůbec nejbezpečnějším krajem. Považujeme to za samozřejmost. Pohled zejména do vzdálenější historie však jasně říká, že se o žádnou samozřejmost nejedná. Važme si toho.
místopředseda strany
předseda senátorského klubu
