29. kongres Nominační projevy

Nominační projev před volbou místopředsedů

(www.ods.cz) Nominační projev europoslance Alexandra Vondry před volbou místopředsedů.

Dámy a pánové, milí přátelé, dobrý večer,

já jsem si to napsal, zaprvé, v noci a strukturoval do takových tří otázek, respektive odpovědí. Ta první bude stručná:

I. Proč tady před vámi dnes stojím?

Přiznávám, že jsem svou kandidaturu neplánoval, tentokrát. Ještě před Vánocemi jsem si myslel, že do toho nepůjdu. Nečekal jsem ale, kolik z Vás bude žádat návrat stárnoucího havloida zpátky do práce. Takže havloid je tady a hlásí se do služby. Pokud dostanu důvěru, zkusím nezklamat.

Otázka druhá.

II. Co ode mě můžete a co ode mě naopak nemůžete očekávat?

Můžete ode mě očekávat nekompromisní obranu svobod, práv a hodnot, které jsme si v naší zemi po roce 1989 vybojovali. Dnes, 30 let poté, jsou tyto svobody znovu oklešťovány a tyto hodnoty opět relativizovány. Děje se tak postupně, jakousi salámovou metodou, ale o to je to nebezpečnější. Nesmíme mlčet. Nesmíme mlčet, když profesorka práva Válková, dokonce z pozice vládní zmocněnkyně pro lidská práva, národu do očí lže, že neví, kdo byl Josef Urválek. Nesmíme mlčet, když tím zakrývá svůj bezohledný kariérismus a bezbřehou ochotu sloužit jakémukoliv režimu.

Můžete ode mě čekat také vytrvalost v obraně našeho ukotvení na Západě – v Severoatlantické alianci, v Evropě i ve středoevropském Visegrádu. Všechny tyto tři kotvy naší zahraniční politiky jsou stejně důležité. Jedna nemůže existovat bez druhé. Všechny tři instituce jsou dnes pod tlakem – zevnitř i zvenčí. Nesmíme proto dovolit ani domácím Zaorálkům, Filipům nebo Okamurům, ale ani Putinům, Sandersům, nebo dokonce Macronům, aby je oslabili nebo rozložili.

A můžete ode mě očekávat také důraz na péči o životní prostředí. Je naší povinností předávat dětem a vnoučatům přírodu v lepším, a ne v horším stavu, než jsme ji převzali. Čistý vzduch, dostatek vody, zdravá půda, životaschopné lesy a biologická rozmanitost jsou hodnoty a cíle, o nichž nesmíme pochybovat. Za 30 let jsme v této zemi, my jako ODS, udělali obrovský kus práce. Jen jeden příklad za všechny. Jsou tři ikonické šelmy, které nikdy neměly lehké soužití s člověkem. Lev, tygr a vlk. První dva žijí v Africe a Asii a dnes bojují o přežití. Ten třetí – vlk – má větší štěstí. Žije v Evropě. Kdysi vyhuben a vystřílen se dnes šíří počty i teritoriálně. Vrátil se i k nám a my složitě, ale zodpovědně hledáme cesty ke vzájemnému soužití.

Naopak ode mě nemůžete očekávat, že budu propagovat, nebo dokonce legislativně prosazovat – a naše milé dámy v sále mi prominou – třeba rovnost mužů a žen ve složení managementů soukromých firem, byť nám to budou radit z Bruselu. Jsem prostě stará škola. Stále věřím, že cílem svobodného podnikání je vytváření zisku, a ne sociální nebo genderové inženýrství.

Nemůžete ode mě ani očekávat, že budu naskakovat na různé módní, byť dnes populárním trendy. Jsem konzervativec a kult změny za každou cenu neberu. Ne každá změna je změnou k lepšímu. Naopak často vede k chaosu. A cílem politiky nesmí být vyvolávání chaosu, ale naopak stabilita, předvídatelnost, důvěra k institucím a respekt k přirozenému řádu.

A konečně ode mě nemůžete ani očekávat, že budu plavat na vlně dnešního klimatického alarmismu a šíření strachu. Jsem vystudovaný přírodovědec a zodpovědně říkám, že klima na Zemi se měnilo, i když na tom člověk neměl a ani nemohl mít vliv. Nepochybuji, že lidská kreativita je natolik tvůrčí, že se dokáže bez hysterie přizpůsobit i změnám, které se odehrávají teď. Odmítám tezi, že kvůli záchraně planety musíme revolučně měnit náš společenský či hospodářský systém. Nic proti zelené barvě, ale řečeno s klasikem: pozor na meloun! Na povrchu je zelený, ale uvnitř rudý jako krev.

A nyní poslední otázka:

III. Co my všichni – tady v tomto sále i mimo – můžeme udělat proto, abychom probudili sami sebe i naše voliče? Co máme udělat proto, abychom se probrali z letargie a dostali ODSku znovu na vrchol?

Občas opakuji jednu větu: Kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Lehce se to řekne, hůř provede.

Ano, žijeme ve světě, kde se všechno mění rychleji než kdykoli dřív.

Ano, ve světě, dominovaném rychlou komunikací na sociálních sítích, je zodpovědná politika těžká práce. Pozornost na sebe strhává klaun, lid si žádá zábavu.

Ano, v atomizované společnosti je neskonale těžší probouzet lidi k celostátní veřejné akci.

A ano, lidem v naší zemi se dnes v průměru žije daleko líp, než kdykoli dřív.

Možná právě tady začíná náš dnešní problém. Zpohodlněli jsme. Začínáme zaostávat. Ujíždí nám vlak – pomyslně i doslova, jako když jsme se loni najednou dozvěděli, že expresní Vindobona mezi Berlínem a Vídní Česko objíždí obloukem.

Na stole v sále máme elementární plán, co chceme. Chceme zemi, která vítězí. Jsou tam návrhy z oblasti daní, důchodů, digitalizace i reformy státní správy, které – pokud je prosadíme – nás určitě posunou kupředu. Také ty z oblasti školství – i když se přiznávám, že rezignace na matematiku u maturit mi nejde na rozum.

Ale o tom teď mluvit nechci. Co chci, je ještě dodat, že si myslím, že máme-li lidi zaujmout, potřebujeme ještě několik srozumitelných vlajkových záměrů. Žádných vizí ani snů – příliš mnoho vizí a snů je spíš recept k návštěvě u psychiatra. Potřebujeme spíš několik konkrétních činů. Potřebujeme odvážná rozhodnutí, kterými uvedeme v život pár ležáků, o nichž všichni sní, ale nikdo zatím nic neudělal. A také nápady, které vyvolají diskusi a lidi zaujmou.

Skromně proto nabízím jakési desatero.

1) Začnu něčím, co si může říct o titulek, ale přesto to chci říct. Navrhněme, aby na Pražském hradě byla vybudována pokladnice, kde budou veřejnosti trvale přístupné korunovační klenoty a další poklady spojené s počátky naší státnosti. Lidé mají mít šanci poklonit se předkům, aniž by museli v televizi sledovat ostudu a utrpení při jejich posledním výjimečném zpřístupnění. Vím, je to kontroverzní, ale ve Vídni, v Cáchách nebo v Paříži to dávno mají, tak proč ne my?

2) Zavažme se, že okamžitě, jakmile budeme ve vládě, se zasadíme za urychlené dokončení vnějšího dálničního okruhu kolem Prahy. Dokázali to ve Vídni i v Drážďanech, tak proč ne my? Poláci v letech 2010–2015 otevírali každý rok 100 km nových dálnic ročně. Babišova vláda postupuje tempem 14 km.

3) Zavažme se, že co nejrychleji postavíme městský vlak spojující letiště Václava Havla s centrem města. Je to naše okno do světa – nejen pro nás, ale i pro ty, kdo k nám přiletí. A je to povinnost celé země, nejen Prahy.

4) Slibme, že okamžitě začneme budovat přes Ústí, Prahu a Brno rychlodráhu, která vrátí nejrychlejší spojení mezi Berlínem a Vídní zpět na naše území. Vlak je nejekologičtější způsob dopravy a my – kromě toho, že jsme po váhání pustili na dráhy konkurenci – v této infrastrukturální oblasti neudělali za 30 let skoro nic. Nesmí nám už dál ujíždět tento pomyslný vlak.

5) Postavme v Praze (a to je Praha po třetí, abych jí udělal nějakou radost) novou národní koncertní síň. Moderní, s dokonalou akustikou. Národ Smetany, Dvořáka a Janáčka si ji zaslouží.

6) Postavme v Brně národní fotbalový stadión a třeba spojme své síly s Rakouskem, Maďarskem a Polskem a kandidujme na pořádání mistrovství světa ve fotbale. Národ Pláničky, Bicana, Masopusta a Nedvěda si zaslouží znovu se dostat do centra globální pozornosti.

7) Radar je pasé, ale odvážně navrhněme Američanům, abychom v Ostravě-Mošnově zřídili společnou strategickou leteckou základnu. Posílí naši bezpečnost a podpoří těžce zkoušený region, kde lidi v důsledku dekarbonizace budou přicházet o práci. Poláci už mají svůj Fort Trump, tak proč nemáme mít my náš Trump Air Force Base?

8) Slibme, že mladým lidem, kteří se rozhodnou farmařit, usnadníme daňově i jinak užívání zemědělské půdy. Dnes je půda nedostupná, stát ji moc nemá a my potřebujeme dostat mladé lidi na venkov a ten venkov oživit. Nemá cenu, abychom se všichni tlačili jen ve městech. Slibme také, že daňově i na pracovním trhu zvýhodníme mladé rodiny, které se rozhodnou mít děti. Zdravá demografie je základem pro naše přežití a národ, který chce reprodukci outsourcovat, nemá nárok na existenci.

9) Trpíme suchem. Dotace nemám rád, ale udělejme výjimku. Znovu obnovit kdysi zaniklý rybník dnes znamená podstoupit byrokratický horor. Udělejme proto program: Malý rybník do každé vesnice nebo mokřad za jejími humny. Musíme umět zadržovat vodu v krajině – stejně jako to dokázali naši předkové.

10) Přes přírodu se vracím tam, kde jsem začal. K symbolu, který spojuje a nic nestojí. Česko – společně se Slovenskem – jsou jedinou evropskou zemí, která nemá, coby státní symbol, svého ptáka. Navrhněme proto národní internetovou anketu, jakési dobrovolné referendum, ve kterém si lidé našeho ptáka vyberou. Zkoušel jsem to přes ornitology, ale oni se bojí, mají totiž ptáky rádi a mají strach, že si z toho chlapi v hospodách budou dělat srandu. My máme ptáka ve znaku. Dejme jim proto impulz a zkusme to vzít vážně. Třeba budeme i odměněni. Na amatérské anketě, kterou dobrovolníci uspořádali loni, to vyhrála sýkora modřinka.

Milí přátelé, pojďme do toho a Pán Bůh s námi.