Nedávno se véčkaři v referendu drtivou většinou vyslovili pro zákaz vysílání reklam před začátkem, v průběhu a po skončení pořadů, které jsou určeny pro děti. Podle názoru Věcí veřejných jsou děti reklamou ohrožovány, proto se ve svém referendovém hlasování rozhodli usilovat o to, aby "z moci úřední" byly děti a jejich rodiče před reklamním zlem uchráněni. Jako podpůrný argument pak většinově hlasující véčkaři uvádějí, že se inspirovali praxí ve Skandinávii.

Osobně si nemyslím, že televizní reklama je něco, bez čeho bych se neobešel. Nicméně vždy, když někdo v zájmu veřejného blaha začne horovat pro plošné příkazy nebo zákazy, zpozorním. Co asi mohlo být motivací pro podobný návrh? Vždyť i ony televizí (podle názoru véčkařů) ohrožené děti přece mají rodiče a v nejhorším případě je televize vybavena vypínačem. Moje vysvětlení je, že jde o další sociálněinženýrský pokus – tentokrát z dílny Věcí veřejných. Jako by nám, občanům, říkali: Jste nekompetentní a nerozhodní, nevíte, co je pro vás a vaše dítě dobré – my to za vás, a to i proti vaší vůli, vyřešíme. Jen my – stát a politici – jsme ti moudří a jen my víme, co je pro tebe, občane, dobré. Zakážeme reklamu cílenou na děti, a hle, rodiče nebudou dětmi terorizováni přáními nákupů tu cucavých medvídků, tu nejnovější herní konzole či značkového ošacení. Následně zakážeme na obrazovce i násilí, a to i v pohádkách, následně možná navrhneme zřídit funkci vládního zmocněnce či lépe speciální úřad pro blaho lidu… A svět bude hned růžovější.

A že to tak funguje ve Švédsku? Vnímat vzory a hledat v nich poučení je jistě dobrá věc, ale nejsem přesvědčen, že mechanické opisování bez znalosti kontextu, historických a kulturních aspektů je vždy tou nejvhodnější cestou vpřed.

 

Ano, reklama není nic, co bych doporučoval svým dětem k dennímu sledování. Ale stejně jako většina rodičů si s uvedeným problémem umím poradit. A nepřeji si, aby můj život, moje rozhodování nebo způsob výchovy mých dětí určoval stát více, než je nezbytně nutné.