Jakub Chromý Články

Covidové memoáry

Není tomu dlouho, co jsem ukončil „dobrovolnou“ činnost na specializovaném oddělení, jehož primárním cílem byla péče o pacienty stižené onemocněním Covid 19.

Vzpomínek, těch dobrých, ale i špatných mám celou řadu, a tak jsem se rozhodl, že se o ně s vámi podělím.

Pravdou je, že počáteční rozjezd byl tvrdý, pomůcek nebylo dostatečné množství a logistika vázla.

Zvláště zarážející byla počáteční liknavost ze strany vlády a „odborníků“, kteří se nechali unést falešnou jistotou nemožnosti šíření nákazy, a to ve vztahu k našemu kulturnímu prostředí.

Opak byl pravdou, nemoc se šířila exponenciálně, zcela ignorujíc naše kulturní a zdravotní zvyklosti.

Po odeznění počátečního šoku, nastalo horečné období intenzivní práce, která byla doprovázena optimismem ze strany široké veřejnosti.

Lidé zdravotníkům tleskali, posílali dary, šili roušky a panovala celkově dobrá nálada, byť byla krize.

Ani vláda nezahálela. Od rána do večera se premiér bušil do prsou, jak to pěkně zvládáme, jak jdeme celému světu příkladem. Prostě „best in covid.“

Jenže, žádný strom neroste do nebe, takže souhrou nešťastných okolností a diletantských rozhodnutí, jsme byli rázem „terror covid“.

No jo, dalo se to čekat. Léto, dovolené, rozvolněná atmosféra, to všechno si vybralo svojí daň. Ale ještě pořád šlo zatáhnout za brzdu. Bohužel, nestalo se tak. Přišly volby, vánoční svátky, lidé ani vláda si nechtěli připustit, že by se mohla situace vymknout kontrole.

Tak se stalo, že nikým neočekávané se zhmotnilo, a české zdravotnictví postihla apokalypsa nevídaných rozměrů.

Lidí na urgentních příjmech všech nemocnic přibývalo tempem dosud nepoznaným, lůžek nedostatek, personál vyčerpaný a emocionálně vytížený.

Člověk je však tvorem přizpůsobivým, zvláště, když ho jeho profese naplňuje.

Na covidovém oddělení, byť práce byla nelehká, jsem měl možnost poznat řadu kolegů, které bych jinak nepotkal, maximalizovat svoje zkušenosti a nové získávat, seznamovat se s osudy pacientů, kteří byli konfrontováni s touto nelehkou životní etapou.

Nechci tvrdit, že vláda, potažmo odborníci udělali všechno špatně, ale mnohá rozhodnutí byla neuvážená a populistická.

Chápu, že po první vlně lidem docházely peníze, dobrá nálada a cítili se kapánek přidušeně.

Myslím, že jsme to nakonec zvládli, opět máme nízká čísla, očkování běží (víceméně) dobře a všichni vyhlížíme léto.

Pevně doufám, že pochybení z konce minulého roku již nezopakujeme, že nejenom očkování, ale hlavně naše vlastní zkušenosti nedovolí, abychom se po létě potkávali na nemocničních lůžkách.

Vládě bych vzkázal, že by si rozhodně neměla myslet, že společnost zapomene na tisíce mrtvých lidí, kteří tu po sobě nechali své rodiny.

Ani my zdravotníci nezapomene, na sérii fatálních chyb, falešných informací o zdravotnických pomůckách, střídajících se ministrů za nesouhlasný názor, či aroganci.