Iveta Táborská Články

Vážené dámy, vážení pánové, vážení občané města,

Každoročně se zde v tento den scházíme, abychom si připomněli výročí osvobození našeho města  a následně i celé naší vlasti od nacistické okupace. 

Od osvobození uběhlo 68 let. Nabízí se zcela přirozená otázka: je to už, nebo je to teprve 68 let? Asi platí obojí.  Je však nutností připomínat si zásadní data z naší historie, připomínat si významné milníky dějin, aby byly stále v živé paměti a nemohlo docházet k jejich zkreslování. Druhá světová válka není vzdálenou, nás se už netýkající minulostí. Stále je mezi námi řada těch, kteří válku i její konec zažili. 

I po tolika letech je třeba trvat na tom, že nacismus znamenal nejvyšší myslitelné ohrožení ne pouze svobody, ale samotných základů naší civilizace. Boj s ním byl bojem o život, byl bojem o samotné bytí.  Byl to boj vítězný, díky hrdinství těch, kteří pochopili, že jde opravdu o všechno.  Nezapomínáme, komu vděčíme za svou existenci a za svou svobodu

V uplynulých letech jsme si začínali myslet, že žijeme v dobách, kdy se – s nadsázkou – nic neděje. Vypadá to, že tragické zvraty nejsou na pořadu dne. Geograficky vzdálené události, ke kterým sice nepřetržitě dochází, se nám zdají být neskutečné, nereálné, jakoby nás se netýkající. 

Neměli bychom na to spoléhat. Přicházejí věci, které se celým generacím zdají být nemožné, fantaskní, vzdálené. Přicházejí s neúprosnou reálností. Proto bychom dnešní den a oslavy s ním spojené neměli považovat jen za jakýsi povinný každoroční rituál. Jsme zde kvůli věcem velmi živým. A není pravdou, že se nás netýkají. Scházíme se zde hlavně proto, abychom si z tragické zkušenosti pokusili něco  odnést i pro náš dnešek, pro naši budoucnost.

Nesmíme rezignovat na obranu svobody před novými nebezpečími, která mají tvář dnešní doby, a proto vypadají jinak.  Není to jen terorismus či nacionalismus, ale to s čím se potkáváme denně. Nedostatek tolerance, lhostejnost, pohrdání autoritami a tradicemi, nepevnost rodinných vazeb. Slušnost, skromnost, obětavost se pomalu tzv. „nenosí“, nebo se o nich nemluví, za to dobrovolně a mnozí i s chutí sledujeme negativní zprávy, lidská neštěstí a společně se ubezpečujeme v tom, že je vše špatně, nic nefunguje a je potřeba, aby to za nás někdo vyřešil, někdo se o nás postaral. Ale je to na nás. Vraťme se zpět ke starým hodnotám, k normálním vzorcům chování, nebuďme pyšní. Začněme každý u sebe u své rodiny, u svých dětí. Buďme dobrými sousedy, buďme dobrými lidmi.  Stále se na nás ze všech stran hrnou pokušitelé, kteří nám chtějí vnutit svá pochybná dobra a získat za ně naši svobodu, i když tentokráte „jen“ kousek po kousku. 

Děkuji všem, kteří se zasloužili o naši svobodu. Dovolte, abych své vystoupení zakončila úryvkem z knihy  Hlasy z hořících domů,  z kapitoly nazvané Ležáky. Našemu setkání může dát společnou stěžejní myšlenku.  „Nekonečná je tyranie, když lidé dovolí, aby se rozbujela, nekonečné, nekonečné následuje hoře – a nekonečná by měla být lidská paměť.“

Iveta Táborská

předsedkyně místního sdružení
členka oblastní rady
starostka