Lumír Aschenbrenner Články

Senátor Aschenbrenner: Proč jsem nehlasoval pro soudce Fremra? Nulová sebereflexe, pochybnosti zůstaly

(www.reflex.cz) Hlasování o Robertu Fremrovi, kandidátovi prezidenta Petra Pavla na ústavního soudce, bylo v Senátu tajné, já jsem byl ale jedním z těch, od nichž hlas nedostal. Důvodů je hned několik. Hlavním byl ten, že o členovi Ústavního soudu by neměly existovat žádné pochybnosti, které ale i po jeho vystoupení v horní komoře parlamentu přetrvaly. Navíc projevil ke své pošramocené minulosti z doby komunismu nulovou sebereflexi. I ve své děkovné řeči po zvolení totiž mimo jiné řekl: „Já už jsem měl připraveno, že to rozhodnutí považuji za nespravedlivé.“ Tou nespravedlivostí myslel případné nezvolení!

Poradce prezidenta pro Ústavu a právní otázky Jan Kysela v rozhovoru pro Seznam Zprávy ke kauze Fremr tvrdil, že „pojistkou proti selháním je otevřená, veřejná část nominačního procesu, která se odehrává v Senátu, i veřejný tlak“. Ten se odehrál a otevřená byla i diskuse v Senátu. Jenže otevřený nebyl především sám Robert Fremr.

V případě JUDr. Fremra na rozdíl od jiných nepovažuji kauzu „Olšanské hřbitovy“, o které se tolik mluví a kterou on jako soudce v dobách komunismu řešil a níž vynesl i rozsudek, pro moje rozhodování za rozhodující. Otázky, které v tomto případě od senátorů dostal, měl ale po tom všem, co se kolem něj v posledních týdnech odehrává, očekávat. Tvářil se ale, že je neočekával. Měl na ně odpovídat uvěřitelněji. Ale neodpovídal. Měl se k věci postavit tak, aby nezůstávaly žádné pochybnosti, jenže pochybnosti naopak přibývaly. A o ústavním soudci, který je arbitrem nad osudy lidí, nemají být žádné pochybnosti, ani morální, ani jiné. Proto jsem pro něj nehlasoval.

Pro mě je u soudce Fremra problematická i doba jeho vstupu do Komunistické strany Československa, což byl říjen 1989. To musela být podle všeho velmi silná touha po kariéře v systému zmanipulované komunistické justice, která byla v područí totalitního režimu a někdy si nechala našeptávat i ďábelskou skupinou jménem StB. Přitom podle pořád platného zákona přijatého v roce 1993 se KSČ podílela před revolucí na morální i fyzické devastaci naší země. Takový člověk má být ústavním soudcem? Domnívám se, že nikoli.

K tomu opět podivné vyjádření Jana Kysely: „Domluvili jsme se, že by bylo pokrytecké, kdyby byla absolutní překážka, že byl kandidát (na ústavního soudce) členem KSČ… Proto jsem se domluvili, že by to měli být maximálně dva lidé.“ Tomu 34 let po listopadové revoluci nerozumím. Logické by bylo, aby tam nebyl žádný takový soudce či soudkyně. Na výměnu a očistu už bylo času dost. Takhle se to s námi potáhne dalších deset let, protože ústavní soudce je volen na tuhle dobu. Takže u 44. výročí revoluce to už bude konečně bez exkomunistů z dob totality? To je strašlivý výsledek.

Motivaci některých kolegů, kteří hlasovali pro problematického kandidáta Roberta Fremra, proto nerozumím. Šermování tím, že je to velký odborník, neobstojí v porovnání s tím, že ústavní soudce má být člověkem, o kterém nemají panovat podobné pochybnosti. Je nešťastné, že Ústavní soud, který je institucí, jež má požívat nejvyšší autoritu v zemi, bude pracovat s takovou zátěží. Myslím si, že by stálo i za zvážení při volbách v Senátu do takovýchto funkcí, přemýšlet o změně z volby většinou přítomných na volbu většinou všech hlasů senátorů Parlamentu České republiky. Na doktora Fremra bude ale už navždy pohlíženo jako na toho, kdo nevstoupil do Ústavního soudu s čistým štítem.