Teda kůzle. Ondráš. A smál se celý statek. Ne Ondrovi. Mně. Mají mě za zjevení. A já je taky. A tak se smějeme. Ale neposmíváme. To jen trošku, třeba když uklouznu ve svých nedělních bílých teniskách na hnoji v kravíně. To se i kotouče s hnojem pokládají a všichni se běží na to tele podívat. Kouká na mě i ten kůň. Nebo když utíkám před houserem. Vodí psa za ucho po dvoře. Vůbec nechci vědět, co by udělal se mnou.

Takhle to bylo vždycky. Psala jsem jí úkoly (to nebylo dobře, přiznávám) a čtenářský deník (to byla pro knihomola slast) a ona za mě kydala králíkům, protože neumím řídit kolečko. Ne „prý“ neumím. Prostě neumím. Dnes mi vozí vajíčka, máslo a kuřata, co se nevejdou do mrazáku, a já jí dělám smlouvy na les a sháním razítka na lejstra.

Na gymplu jí předhazovali, že má být jako já. Tůdle, šla na zemědělku. A nikdy neuhnula ani o píď, jak ten život chce žít. Prošlo to na jedničku!

Dva světy. V úplné symbióze (přejdu to mrtvý morče, to nebylo naschvál; začetla jsem se).

Nedala bych ani jeden den na statku; ráno v pět kydat, krmit a dojit, po práci totéž. Každá ruka dobrá, děti nevyjímaje. A ségra by umřela v mé sterilní městské boudičce závislé na internetu a datové schránce, s růžemi na zahradě a lednicí plnou „kupovanýho“.

A moudro dne? Žádný. Snad jen, že takhle vidím ten svět celý. Já o voze, ty o koze a můžeme se mít rádi a žít spolu, vedle sebe, v jedné rodině, státě, unii.

Tenisky jsem vyprala a Ondrášovo políbení „made my day“.

Jdu psát směnečné námitky.

Eva Decroix

kandidátka ODS do Evropského parlamentu