Novinky Mediální výstupy

Vzpomenutí na vpád sovětské armády 21. Srpna 1968

Při vzpomínce na tento den v roce 1968 se mně vždy vybaví vzpomínka na Maďarsko a na jeho obilná a kukuřičná pole. Ne snad proto, že by se, jak často píšou básníci, vlnila ve větru a slibovala bohatou úrodu. Spíše naopak.

Toho dne jsme se při cestě z Jugoslávie probudili brzy ráno v autokempu Nagykanyzsa a chystali jsme se domů. Několik kilometrů za městem jsme viděli zmíněná pole – ovšem ve stavu, z jakého bylo patrné, že tentokrát už žádnou úrodu neposkytnou. Byla zničená a rozježděná. Nechápali jsme proč.
Za pár minut jsme se to dozvěděli – přijeli jsme do městečka Zirc ve středním Maďarsku, kde policie odděloval Čechy a Slováky od ostatních, shromáždila nás na dvoře školy a asi po hodině nám policisté sdělili, že naše země se stala obětí bratrské pomoci 5 armád a nemůžeme domů. Stali jsme se hosty maďarské vlády (starali se o nás skutečně velmi dobře; asi i proto, že podobnou zkušenost zažili před pouhými 12 lety), soustředili nás ve městě Györ a tam jsme čekali 5 dní, než nás pustili domů. Ovšem ne rovnou, na Žitný ostrov, ale museli jsme jet přes Budapešť na první přechod, který nevedl přes Dunaj, tedy až k Rimavské Sobotě.
Cestou přes Slovensko jsme sledovali stejným způsobem zdevastovaná pole s dozrávající úrodou, i tady se formovala tanková vojska, projeli jsme několika kolonami spřátelených armád a pozdě večer jsme dorazili domů, do Velkých Karlovic.
Bylo mně 12 let a byla to má první zkušenost s tím, že bratrská pomoc může mít skutečně tu nejrůznější podobu. Je to 52 let, ale stále cítím tu nejistotu, se kterou jsme se tenkrát vraceli domů a bezmoc, se kterou jsme museli přijmout to, co v naší zemi dalších 21 let následovalo.

Foto: Karel Bucháček