Kamberský občas píše dobře, ale když náhodou o mně, je veden zvláštní zlobou (jak se ukazuje snad i závistí, když se tak patlá v mých titulech), která mu zatemňuje úsudek. Přešel bych to jako vždy, kdyby si tentokrát neudělal pověstnou hůl k bití z postižených dětí. Smíchal hrušky s jablky, speciální školy s praktickými, fyzické handicapy s mentálními a v praxi ukázal, proč to s tou inkluzí není jednoduché. 
 

Ministryně Valachová nic nezdědila. Inkluze je trvalý problém, ministryně ale zvolila přístup, který není šťastný. Inkluze není ideologický cíl, má pomoci dětem. Integrovat se musí individuálně, podle potřeb dítěte a možnosti okolí. Posílení inkluze je možné jen tehdy, jsou-li pro to zajištěni kvalifikovaní lidé, peníze, prostory atd. Nelze ji plošně spustit od září, když pro to nejsou podmínky. Možná někdo zatleská (třeba pan Kamberský), ale dětem to ublíží. 

 

Speciální školy nejsou žádné zlo, pedagogové tam dělají úžasnou práci, běžte se tam podívat. Mluvte s rodiči postižených dětí, s odborníky a pak budete lépe vidět, jaká míra inkluze je možná a rozumná. Měli jsme ale ještě jeden problém: do základních škol praktických byly zařazovány děti bez handicapu, ze sociálně kulturních důvodů. To je nepřijatelné a k tomu se vztahovala moje slova, která v závěru svého textu Kamberský cituje. Nemusím na nich měnit nic. Na inkluzi mám stejný názor, ať jsem ministr nebo v opozici. Inkluze ale není černobílá, „buď, a nebo“. Je složitá jako život dětí s handicapem a jejich rodin. Najít pro ně nejlepší vzdělávací cestu, aby mohly prožít kvalitní život, to je jediná rozumná „inkluze“.