Když Rusko okupuje cizí země, je scénář vždy podobný. Proto agresi nesmíme ustoupit
Okupace podle Rusů. Vždy stejný scénář.
Podobnost dnešních událostí na Ukrajině se sovětskou okupací naší země v roce 1968 je až zarážející. Ve druhé polovině šedesátých let došlo u nás k uvolňování totalitního režimu. Byli propouštěni političtí vězni, zrušena cenzura, KSČ se štěpila na obrodné křídlo a na tvrdé stalinisty. Sovětský svaz s Brežněvem v čele se rozhodl tento proces zastavit, protože prý ohrožoval celistvost území, které nazýval sférou svého vlivu. Ve skutečnosti země jako my, které do tohoto vlivu spadaly, byly zbaveny suverenity ve všech otázkách zahraniční i vnitřní politiky. Byly naprostými vazaly Kremlu a sovětská invaze do tehdejší ČSSR v srpnu 1968 to stvrdila. Jak probíhala?
Nejprve se v létě toho roku uskutečnilo vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Toto cvičení bylo faktickou přípravou na pozdější invazi.
Mezi 29. červencem a 1. srpnem probíhaly rozhovory ČSSR-SSSR v Čierné nad Tisou. Byla to hra kočky s myší, Brežněv i jeho generalita byli rozhodnuti k vojenskému zásahu. Potřebovali však vytvořit kouřovou clonu, která by pravé důvody okupace zastřela a z oběti učinila viníka.
Rozhovory vyústily v podepsání Bratislavské deklarace 3. srpna. ČSSR v ní potvrdila věrnost marxismu-leninismu, proletářskému internacionalismu a vyhlásila boj proti buržoazní ideologii a všem antisocialistickým silám. Co mohl Brežněv chtít víc?
Až do podepsání této smlouvy Sověti provokativně prodlužovali odsun cvičících vojsk z ČSSR. Všechna jednání našich představitelů s Moskvou se tak odehrávala pod přímou hrozbou cizích ozbrojených sil držených na našem území. Už v tu dobu jsme byli jejich rukojmím.
Ale ani „obnovení otroctví“ zakotvené v Bratislavské smlouvě nestačilo. Následovala fáze horečných telefonátů mezi naším a sovětským vedením a s představiteli zemí Varšavské smlouvy. Tyto diskuse ze strany Kremlu spor eskalovaly, jeho cílem nebylo nalézt mírové a diplomatické řešení. Ať jsme přistoupili na cokoli, nestačilo to.
A tak 13. srpna oznámil Brežněv, že Dubček zcela ztratil jeho důvěru a bude jednat silou, aby zajistil socialistický vývoj v ČSSR. Na všech fázích přípravy okupace se významně podílela KGB. Později se jejím agentem stane jistý V. V. Putin.
Kreml sice naoko stáhl vojska z našeho území, ale držel je 18 dní v záloze ve strategických pozicích a potom zavelel k útoku na naši zem. Bylo to 21. srpna, týden poté, co Brežněv prohlásil, že už s námi ztratil trpělivost.
Zbytku světa bylo oznámeno, že Sovětský svaz pomohl československým komunistům zkrotit kontrarevoluci. Zasáhnout musel, protože byla ohrožena jeho bezpečnost prozápadními silami. Diplomaticky se za SSSR postavila Čína v čele s Mao Ce-tungem.
Když to shrnu, vidíme, že podobnost není náhodná:
1) cvičení vojsk v obrovské síle
2) prodlužování cvičení, držení vojáků na hranicích budoucí oběti
3) hledání spojence Moskvy (v r. 1968 to byly země Varšavské smlouvy, dnes je to Bělorusko, v obou případech podpora Číny)
4) zdůvodnění okupace: ohrožení bezpečnosti Ruska (SSSR) ze strany Západu
5) hra na diplomacii, rozhovory, vyjednávání, stupňování napětí
6) záminka k okupaci (tehdy zvací dopis, nyní se ještě hledá)
7) cíl: obnovení sféry vlivu Ruska (SSSR)
Pozoruhodná je ještě jedna souvislost. Začátkem srpna roku 1968 bylo vedení ČSSR přesvědčeno, že k invazi nedojde. Vždyť jsme ve všem ustoupili. Víme, jak to dopadlo. Dnes totéž prorokuje Miloš Zeman, k invazi Ruska podle něj nedojde, protože Rusko nemá co získat. V tom se Zeman plete nebo pouze chladně manipuluje. Rusko chce pořád to samé: rozšiřovat sféru svého vlivu, podmanit si suverénní země.
Jak to dobře vystihl americký ministr zahraničí mezi lety 1945-1947 James Byrnes: „Rusko se snaží rafinovaným způsobem dělat totéž, co Hitler, totiž ovládnout násilím menší národy.“
senátorka PČR
