Novinky Mediální výstupy

Odešel velký obhájce volného trhu

(Euro.cz) Ve věku 85 let zemřel 15. května americký ekonom Robert Emerson Lucas mladší, významná osobnost ekonomické vědy a nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1995.

Americký ekonom Robert Emerson Lucas mladší spolu s dalšími představiteli takzvané školy racionálních očekávání významně přispěl k rozvoji makroekonomické teorie a modelování.
A nejen to, jeho teoretický výzkum měl zásadní dopad i na přístup a provádění praktické hospodářské politiky. Jeho přesvědčivé argumenty o neúčinnosti diskrečního zasahování vlád do ekonomiky, odmítání takzvané proticyklické politiky „stop and go“ či politiky jemného ladění byly považovány za poslední hřebíček do rakve původní keynesiánské školy a jejího postoje k hospodářské politice.

Robert Lucas patřil nepochybně mezi „chicagské ekonomy“, jakkoliv není z generace Miltona Friedmana, jehož byl žákem. Na Chicagské univerzitě získal nejprve bakalářský titul z historie, přičemž kouzlo ekonomie objevil při studiu ekonomického života starověkého Říma v době jeho úpadku od belgického historika Henriho Pirenna. Rozhodl se následně studovat ekonomickou vědu, a aby dohnal znalosti studentů ekonomie, sáhl po Samuelsonových Základech ekonomické analýzy, které považoval za nejdůležitější ekonomickou knihu po druhé světové válce. Doktorský titul z ekonomie získal na Chicagské univerzitě v roce 1964, poté působil na Carnegie-Mellonově univerzitě, aby se v roce 1974 vrátil do Chicaga, kde byl v roce 1980 jmenován profesorem.
Lucas toho v ekonomii dokázal tolik, že se škola racionálních očekávání do „Samuelsona“ nakonec dostala také.

Studenti a čtenáři prvního československého vydání slavné Samuelsonovy a Nordhausovy učebnice z roku 1991 mohli na předsádce této knihy vidět hezký diagram znázorňující genealogii ekonomické vědy začínající fyziokraty a merkantilisty a končící na jedné straně marxistickými a leninskými teoriemi a na druhé velkým všeobjímajícím políčkem s názvem „moderní ekonomie hlavního proudu“. Na stejnou úroveň ale vybíhala ještě vidlička dvou dalších ekonomických směrů vydělených tehdy z mainstreamu, a sice „chicagský libertarianismus“ a „makroekonomie racionálních očekávání“.

Dnes by se tento genealogický diagram kreslil jinak, mnohé Lucasovy teoretické přístupy mezitím nalezly cestu do soudobé nové klasické ekonomie, stejně jako do některých odnoží neokeynesiánství. Koneckonců za své převratné příspěvky k makroekonomii, respektive za „rozvinutí a aplikaci hypotézy racionálních očekávání, a tím transformaci makroekonomické analýzy a hlubší porozumění hospodářské politice“, získal Lucas v roce 1995 Nobelovu cenu za ekonomii. Autor další slavné učebnice ekonomie, neokeynesiánec Gregory Mankiw, jej dokonce označuje za „nejvlivnějšího makroekonoma poslední čtvrtiny 20. století“.

Racionální očekávání

Jakkoli je Lucas spojen nejvíce s termínem „racionální očekávání“, otcem a původním autorem hypotézy racionálních očekávání je méně známý americký ekonom John Fraser Muth, který ji formuloval už na začátku šedesátých let 20. století.

Robert Lucas ji nicméně v sedmdesátých letech rozpracoval a aplikoval do ekonomických modelů s významnými důsledky jak pro ekonomickou teorii samotnou, tak pro hospodářsko-politická doporučení.

Stoupenci školy racionálních očekávání vycházejí, jak naznačuje samotný název této školy, z předpokladu, že ekonomické subjekty si vytvářejí racionální očekávání. To znamená, že při předpovídání vývoje ekonomických veličin se ekonomické subjekty neohlížejí jen zpět na předchozí vývoj, ze kterého usuzují a odhadují vývoj budoucí (extrapolační očekávání). Hypotéza racionálních očekávání jde dokonce dál než takzvaná hypotéza adaptivních očekávání, která vedle prosté extrapolace předchozího vývoje přidává i schopnost ekonomických subjektů se při odhadu budoucnosti ze zkušeností postupně učit. Předpokládá totiž, že při předvídání budoucího ekonomického vývoje ekonomické subjekty nečerpají jen z minulosti, ale při svém rozhodování a odhadech využívají všechny současné dostupné relevantní informace a znalosti, včetně znalostí samotné ekonomické teorie.

Vytváření takových racionálních očekávání vede k tomu, že diskreční rozhodnutí vlád a centrálních bank se stávají neúčinná. Lidé dokáží racionálně předvídat důsledky hospodářsko-politických rozhodnutí, přizpůsobují se jim, nepodléhají peněžní iluzi a předvídatelné změny hospodářské politiky tak nemohou ovlivnit zaměstnanost ani produkt. Jedině v případě, kdy jsou změny hospodářské politiky neočekávané, mají podobu jistého šoku, lidé jsou jimi překvapeni a nejsou schopní správně vytvářet popisovaná racionální očekávání, je hospodářská politika účinná. Šoky ale přinášejí do ekonomiky náklady, nejistotu a neefektivnost.

Kritika intervencionismu

Asi nejvýznamnější Lucasova aplikace hypotézy racionálních očekávání se týká Phillipsovy křivky vyjadřující substituční vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace. Zatímco Friedman dospěl k tomu, že kompromis mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace (vlády mohou dosáhnout nižší nezaměstnanosti za cenu vyšší míry inflace) existuje jen v krátkém období z důvodu podlehnutí peněžním iluzím, v dlouhém období stimulace agregátní poptávky vede jen k růstu cenové hladiny a nezaměstnanost se vrací na svou přirozenou úroveň, Lucas aplikací racionálních očekávání dospěl k tomu, že kompromis mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace neexistuje ani v krátkém období, respektive existuje, ale jen při neočekávané změně hospodářské politiky, šoku, kdy ekonomické subjekty nejsou schopné tvořit správná racionální očekávání.

Lucas spolu s americkým ekonomem Thomasem J. Sargentem stojí za tezí o neúčinnosti hospodářské politiky a doporučují ji provádět na základě stabilních a předvídatelných pravidel, nikoli diskrečního rozhodnutí vlády.

Neplatí to jen o měnové, ale i fiskální politice. Při fiskální expanzi na dluh ekonomické subjekty tuší, že se vládní dluhopisy budou muset jednou splácet, a to pravděpodobně tištěním nových peněz, což vědí, že povede k vyšší míře inflace. Reálné příjmy se jim v lepším případě nezmění, v horším klesnou, proto nereagují vyšší spotřebou.

Když si v našich reáliích vzpomeneme na růst vkladů domácností během covidových subvencí, určitě to nelze vysvětlit jen těžšími podmínkami pro utrácení, ale i očekáváním, že nás takové vládní utrácení dožene vysokou mírou inflace, které dnes čelíme.

Robert Lucas a další stoupenci školy racionálních očekávání byli důraznými a přesvědčivými kritiky intervencionistické hospodářské politiky, snahy vyhlazovat hospodářský cyklus či stimulovat agregátní poptávkou růst. Na otázku položenou Lucasovi v devadesátých letech, co je aktuální bojovou linií v ekonomické vědě, odpověděl: „Bojová linie hospodářské politiky se nikdy nemění. Vždy je vytyčena merkantilismem a státními intervencemi na straně jedné a volným trhem a principem laissezfaire na druhé.“ Zastánce volného mezinárodního obchodu, nízkých deficitů a neintervencionistického přístupu hospodářské politiky odešel v době, kdy jde ve všech těchto ohledech svět opačným směrem. Bez Lucase jako pevného obránce volného trhu to budou mít keynesiánští ekonomové a levicoví politici ještě snadnější.