Novinky Mediální výstupy

70 let od popravy Dr. Milady Horákové

V době procesu a následné vraždy – jinak se vykonstruovanému procesu, podporovaného velikou částí zfanatizované a hysterické veřejnosti jinak říct nedá – jsem byla ročním dítětem. Pátrám ve své paměti, kdy jsem se poprvé doslechla, či dočetla o paní Miladě. Něco jsem věděla od rodičů, a více jsem se dočetla a doslechla až před rokem 1968. V učebnicích dějepisu panovalo zvláštní ticho a mnoho lidí se později přiznalo k tomu, jak podlehli sovětsko-komunistickým agitkám a cíleným dezinformacím. Ba někteří se dokonce i omluvili za to, že podlehli. Bylo jich však žalostně málo.

Poslouchám již dostupné záznamy z procesu s dr. Horákovou a mám možnost slyšet ječivý, agresivní hlas prokurátora Urválka a vedle toho klidný, inteligentní a přesvědčivý hlas M. Horákové. Právě z toho mi jde mráz po zádech. Ale doslova fyzicky zle mi je, kdykoli si vzpomenu na nedávné vystupování poslankyně Válkové s prvky zvláště selektivní paměti, která celý národ přesvědčovala o tom, že nevěděla, kdo je jakýsi Urválek, ač s ním působila na jednom pracovišti .

My, kteří jsme prožili větší část svého života v komunistickém nebo socialistickém zřízení – vždyť je to vlastně jedno – jsme povinni nezapomenout a pomoci udržet v paměti národa nejenom například vítězství v hokeji, ale i popravu jediné ženy odsouzené v politických procesech v padesátých letech.

Měla jsem to štěstí, že jsem se setkala a hovořila s opravdovými hrdiny – letci RAF Peřinou a Fajtlem, s politickými vězni, členy PTP, disidenty, ze Zlína to byli třeba A. Černý nebo J. Němec. Všem jim, spolu s tisíci umučených, popravených a vězněných, patří moje úcta.

Ti z nás, komu není lhostejné to, čemu se říká „paměť národa“, mohou sami něco udělat proti „chorobě“ její ztráty. Každý svým malým dílem. I proto ve Zlíně v roce 2004 ODS, spolu s Konfederací politických vězňů a ZHN, pomohla prosadit a realizovat „Památník obětem totality“.

Byla to tehdy skutečná bitva o každé slovo, které je dnes na kameni vytesáno. Právě od komunistů v zastupitelstvu padaly urážky, byly vedeny i osobní útoky a osočování. Pomník je instalován na budově zlínské radnice a po mnoho let bylo obvyklé, že se u něho scházeli a hovořili především bývalí političtí vězni, PTP, skauti a teprve potom politici. I tato tradice pomalu odchází. Přesto máme povinnost my, kteří ještě žijeme, se na tomto místě scházet, vzpomínat a připomínat. Například právě tento týden, při neblahém výročí popravy paní dr. Milady Horákové.