KUDY možná VEDE CESTIČKA?
27. srpna 2013

Martin Kamarád: KUDY možná VEDE CESTIČKA?

Tento text, kterým chci navázat na článek „TAK KDE SE VLASTNĚ STALA CHYBA?“, nemá rozhodně ambici najít řešení problémů ODS. Přestože devadesát devět procent z něj může být omyl, chci přispět do diskuze o stavu a budoucnosti Občanské demokratické strany svým subjektivním vnímáním komunálního politika z venkova.

Před nikým se neponižuj a nad nikoho se nepovyšuj!

Přesto, že se většinou odmítám přít o chybách vzniklých v minulosti, jelikož málokdy vedou tyto dohady k něčemu jinému, než ke zbytečné rivalitě a dokazování si vlastní neomylnosti, dovolím si upozornit na podle mne zcela zásadní chybu, kterou ODS udělala a kterou by neměla v budoucnu opakovat. Po volbách v roce 2010, kdy byla ODS nejsilnější koaliční stranou, zcela rezignovala na odpovědnost a přenechala všechny „reformní“ rezorty, či rezorty, které veřejnost vnímá zásadně, svým koaličním partnerům. Tento postup by byl přijatelný, kdyby nebyla ODS lídrem této koalice. V tom případě by dobře provedená práce na jakýchkoliv ministerstvech znamenala plusové body pro ODS. V situaci, kdy ODS nesla odpovědnost za vládu jako celek, bylo zcela zásadní nést také odpovědnost alespoň na části z pohledu veřejnosti klíčových ministerstev. Stali jsme se odpovědnými za chyby druhých, a navíc jsme v očích veřejnosti utekli před řešením zásadních problémů naší země. To druhé považuji možná za horší toho prvého!

Politika jako střet dobra a zla

Druhá věc, které bychom se měli zásadně vyvarovat, je u nás dnes tak populární pojetí politiky jako souboje dobra a zla. Toto pojetí podle mne vede v konečném výsledku k rozvrácení důvěry ve všechny, kteří se tohoto souboje účastní. Přičemž platí, že v každém z nás, tedy v tomto případě v každé politické straně, je obsaženo oboje, takže účast v takovém souboji nemůže přinést žádný výsledek. Jedinou možnou výjimkou z tohoto pravidla by měly být politické síly, které mají zlo ve svém programu, ve svých ideových východiscích. Takové strany by však měly být demokratickými silami ve zdravé společnosti zakázány a neměly by být účastníky politického souboje. 

Syndrom postiženého syna

Co nazývám syndromem postiženého syna? Je to stav, kdy víme, že naše strana trpí souborem neduhů, které jsou součástí závažného postižení, které neumíme řešit jako celek, bez vyhlídky na úplné uzdravení.

Mám doma postiženého syna s neznámým genetickým syndromem. O jeho problémech jsme se dozvěděli několik měsíců po narození a nejprve mu bylo diagnostikováno pouze vykloubení kyčlí. Po operacích se zjistilo, že je třeba absolvovat další vyšetření, kde byla odhalena celá řada poruch způsobená neznámou genetickou vadou. Návod na léčbu vlastně nemáme, řešením je odstraňování akutních problémů, denní rehabilitace, lázeňská péče, používání různých pomůcek a mnoho dalších úkonů. Při poslední návštěvě fyzioterapeuta jsme diskutovali o výsledcích našeho několikaletého cvičení a dalších vyhlídkách a on zakončil diskusi konstatováním: „Ještě tak 4-5 let cvičení a budou ty svaly na zádech docela v pořádku“. Čas od času se objeví nutnost operace zubů, kolen a vlastně nevíme, jaký další problém může v budoucnu přijít jako průvodní jev tohoto syndromu. A dokud nebude v budoucnosti stanovena diagnóza, ani to vědět nikdy nebudeme.

ODS dnes vidím ve stejné situaci, v níž jsme byli se synem před devíti lety. Konzervativní léčba našich „vykloubenin“ již není možná, budou muset přijít dvě operace v podobě voleb a kongresu. Pokud je přežijeme, musíme začít s intenzivní rehabilitací, tedy znovuzískávání důvěry v jednotlivých místních sdruženích a v podobě dílčích úspěchů v komunálních volbách. Až se postavíme na nohy, neustále budeme muset sledovat, které partie je třeba aktivovat, kde dochází k ochabnutí, a bude to práce s téměř neviditelnými výsledky. Jistě narazíme na řadu problémů, o kterých dnes nevíme. A vždycky budeme stát před volbou, jakým způsobem je řešit, léky, či operativně.  Po pár letech si možná budeme moci říct, ještě 4-5 let práce a „páteř“, tedy věrohodný a splnitelný pravicový program, vypadá tak jak má vypadat a garantují ho důvěryhodní lidé. Při tom všem musíme usilovat o stanovení diagnózy, ale musíme počítat, že její odhalení může trvat roky. Proto musíme postupovat metodou dílčích kroků a nespoléhat na to, že nalezneme lék na naši chorobu jako celek. Musíme se naučit pracovat na zlepšení našeho stavu, bez vidiny úplného uzdravení. 

A co nový, zdravý, čistý pravicový subjekt?

Přesto, že si nedělám iluze o stavu dnešní ODS, vidím jako fatální omyl víru v nový, schopný, čistý, v našem případě pravicový subjekt. Pokud by členové ODS propadli této myšlence ve větší míře, byli by přesně v pozici rodičů postiženého dítě, kteří se rozhodli je odložit do ústavu. Zbavili se odpovědnosti za dítě nemocné, neperspektivní, a rozhodli se pořídit si dítě nové. Zapomněli však při tom, že si to dítě pořizují se stejnými genetickými předpoklady a s tisícem stejných rizikových faktorů. Navíc jsou oni sami oslabeni faktem, že nedokázali své předchozí, byť nedokonalé dítě vychovat. Nepopírám, že může povstat úspěšný pravicový subjekt, ale téměř s jistotou tvrdím, že v dlouhodobém horizontu jeho fungování nastanou podobné problémy, kterými dnes trpíme my. Pokud se s těmito problémy nevypořádáme dnes ve vlastní straně, nebudeme se s nimi umět vypořádat ani ve stranách jiných. Odchody za lepší, pravicovou politikou, kterých jsme dnes svědky, se pak promění jen v marné odhození vlastní odpovědnosti.

Martin Kamarád

Martin Kamarád

předseda místního sdružení Přibyslav
uvolněný místostarosta města

Více o autorovi