Novinky Mediální výstupy

Povodňové nespravedlnosti

Velká voda přinesla kromě bezpočtu trápení a několika tragédií i zajímavé podněty k zamyšlení nad jejími, řekněme, ekonomickými souvislostmi. Zkusme jich pár vybrat.

„Důvěřuj Bohu, ale dům si postav na kopci,“ říká se odpradávna. Připomínat to právě teď je asi trochu drsné, ale budiž. Stav po opadnutí vody má z tohoto úhlu pohledu několik rovin. V situaci akutního ohrožení je nepochybným faktem, že pomáhat je třeba bez rozdílu a všem ohroženým – i když někdo sjíždí rozvodněnou řeku, i když někdo odmítá opustit zatopený dům, je povinností nabídnout pomoc. Stejně tak by ti, kteří přišli o majetek, měli mít nárok na nouzovou pomoc umožňující holé přežití (u nás s limitem 15násobku životního minima).

Že by se i v takové situaci měly zkoumat nejen majetkové poměry postižených a jejich rodin, je stejně tak logické, jako u nás prakticky vyloučené – má mít vytopený investiční bankéř stojící po kolena ve vodě nárok na pomoc v hmotné nouzi? Dejme tomu, že tady převáží „kdo rychle dává, dvakrát dává“ a že takto vydaná částka jsou drobné, při nichž se nevyplatí konkrétní majetkové poměry zkoumat. 

Komu pomáhat víc? 

Jiný rozměr souvisí s pojištěním. Že jsou reálně mnohem víc postiženi ti, kteří své nemovitosti pojištěné nemají (za situace, že pojištěné být mohly), je nabíledni.

V horší situaci jsou tedy ti, kteří si pojištění neplatili, a teď nemají střechu nad hlavou. Mají ti dostat větší pomoc, podle principu potřebnosti, než ti, kteří s něčím takovým počítali? Nebo má platit princip zásluhovosti, tedy pomoc tomu, kdo se sám přičiní? Příroda je nespravedlivá a jde o to, zda tuto nespravedlivost vyrovnáváme, či naopak prohlubujeme.

Když si někdo neplatí pojištění, tak to také znamená, že ušetřené prostředky vynaložil na něco jiného než ten, který myslel na zadní vrátka.

Bydlet s výhledem na řeku je určitě atraktivní. Každý, kdo si po letech 1997, respektive 2002 takové bydlení pořídil, musel zvažovat, jaké je riziko zatopení ve srovnání s užitkem, který mu přinesou romantické podvečery s tiše plynoucí řekou. Škoda způsobená povodní se dá nějak změřit – ale kdo změří užitek plynoucí z 365 dnů v roce strávených na uklidňujícím, romantickém místě? Máme tyto zatopené považovat automaticky za oběti, když předtím jsme jim mohli roky jen závidět? Sám autor zná několik lidí, kteří si postavili či koupili bydlení po roce 2002 v ohrožených oblastech s tím, že – čistě statisticky – je vyloučené, aby se dožili opakování něčeho podobného. 

Laciné riziko v. drahá jistota 

A další: stačí letmý pohled na nabídky realitních kanceláří, abychom zjistili, že bydlení v ohrožených oblastech je levnější. Představme si tuto modelovou situaci: dvě rodiny si ve městě X ležícím na řece Y pořizují dům. Ten kousek u řeky stojí dva, stejný na kopečku tři miliony. Ti, kteří ušetřili milion, jsou teď zatopení. Ten, kdo se vody bál, vyhodil milion navíc, na který musel vydělat a který nemohl utratit za něco jiného – na rozdíl od souseda od vody. Berme to tak, že šlo o svobodné rozhodnutí každého z nich – to neznamená, že takových případů je většina, ale rozhodně se takové vyskytují. Je tedy spravedlivé, aby v rámci solidarity automaticky přispěchal ten opatrný na pomoc někomu, pro nějž riziko nehrálo takovou roli? Co ten ušetřený, respektive utracený milion? Jak ho do toho započteme? Připomeňme, že už mluvíme o situaci „po“ akutním ohrožení.

Trh takovou situaci řeší rozdíly v pojistném – ale když nastane pohroma, jdou tyto úvahy stranou a nastupuje solidarita a pomoc. Tento text vůbec neznamená, že pro něco takového není místo; přesně naopak. Jakmile však opadne voda a zmizí přímá hrozba, měli bychom co největší prostor nechat dobrovolnosti a odpovědnosti za svůj vlastní život. Jinak je totiž pravděpodobné, že budeme v dobré víře a nevědomky hluboce nespravedliví.