Novinky Mediální výstupy

Václav Havel

Je to právě jeden rok, co davy lidí z celých Čech zcela spontánně doprovodily svého pana prezidenta na poslední cestě. Jev u nás nevídaný. Nikdo je nenutil, smutek byl upřímný, tak jako jejich obava, že člověčenství, slušnost a zdvořilost, které ve vrcholné politice reprezentoval je oslabena, proti družině arogantních cyniků a pragmatiků.

Pan prezident Václav Havel se těšil úctě a uznání více ve světě než doma. To už je u nás taková tradice, a u velkých Čechů pravidlem. Ale věřím tomu, že až s odstupem času bude přijat jeho trvalý odkaz v náležité úctě a uznání a bude nabízen jako příklad novým generacím.

Chtěl jsem při této příležitosti připomenout jeho vnímání politiky a fungování demokracie, protože to bývá nejčastěji dílem těch, kteří nemohou jeho přirozenou autoritu zkousnout, dezinterpretováno a překrucováno. Plni závisti se vysmívali a vysmívají principu důvěry, bez které nemůže žádná demokracie fungovat. Jednají tak, že politické kupčení a obelhávání celé společnosti jsou známkou ctnosti. Pravda a láska? K smíchu? Nadávka? Mimochodem jsou to dvě základní slova evangelia, svědectví křesťanské víry a církve, kterou Václav Klaus dříve nazval stejně významnou jako spolek zahrádkářů, ale dnes se k ní horlivě a účelově velmi hlásí.

Chtěl jsem udělat přehledný, stručný referát na toto téma. Prostudoval jsem příslušné materiály, ale nakonec jsem to vzdal, protože to nejlépe vystihl sám Václav Havel. Tak prosím :

Myslím si, že politické strany jsou jedním z důležitých instrumentů demokratické politiky, nikoli jejich vyvrcholením, či smyslem. Měly by být prostředím, kde se lidé sbližují, tříbí své názory, seznamují se s míněním různých odborníků, kde se prostě formuji politické osobnosti a posléze i dílčí politická vůle. Neměly by ale být důležitější než oficiální instituce státu, jako je vláda či parlament, neměly by jim být nadřazeny, měly by jim naopak sloužit. Neměly by být místem, kde vznikají bratrstva určená k uchopení moci, jakési napůl ilegální metastruktury státu, měly by být spíš jen šlehačkou na dortu bohatě strukturované občanské společnosti, prostorem, který z ní nasává živiny, aby jim dával politický výraz, použitelný pak v politické soutěži. Jedině živý koloběh nejrůzněji artikulovaných společenských potřeb a sil, jak ho zprostředkovává například život spolkový, může dodávat elán i politickým stranám, respektive být jejich životodárným podhoubím. Kde chřadne občanská společnost a upadá život spolkový, tam začínají dříve či později chřadnout i politické strany, až se z nich stávají posléze jakási zahnívající ghetta určena jen a jen k tomu, aby vytlačovala své členy vzhůru k moci. Strany nesmějí být důležitější než veřejný zájem, musí mu naopak sloužit. Loajalita k státu či veřejné správě, či zájmům společnosti či osobnímu svědomí musí být vždy důležitější než loajalita ke straně. Jinak strany produkuji jen neosobnosti hovořící pouze svým vlastním antijazykem, jichž se lidé začínají posléze štítit. Lidé se začnou stydět, že nějakou stranu volí, nebo jsou dokonce jejími členy. Což nemůže vést k ničemu jinému než k úpadku demokracie. Jen tak mimochodem všimněte si, že čím je někdo fanatičtějším straník, tím víc mne podezírá, že stranám nepřeji, či je snad vůbec nechci. Já si přitom nepřeji nic jiného, než aby strany v rámci parlamentní demokracie hrály tu kreativní a přitom skromnou roli, kterou by hrát měly a za niž nebudou u veřejnosti sklízet posměch, ale naopak úctu.

Vicekancléř Hájek: „Václav Havel byl nástrojem sil lži a nenávisti, jeho politická koncepce otevřeně mířila k fašistickému korporativistickému státu tzv. občanské společnosti.“

Prezident Klaus: „Autorovu kritiku historické role Václava Havla v podstatě sdílím.“

Na stužce jedné třídy maturantů, ještě za totality bylo napsáno: „ Běda mi, budu-li mlčeti.“ Já mlčet už nebudu, pokud někdo takto sprostě uráží Václava Havla, uráží i mne.