Poselství číhošťského kříže, to je výzva k životu v pravdě a se vztyčenou hlavou
10. prosince 2012

Radek Černý: Poselství číhošťského kříže, to je výzva k životu v pravdě a se vztyčenou hlavou

Byla třetí neděli adventní, 11. prosince 1949. Při dopolední bohoslužbě v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti pronesl uprostřed kázání páter Josef Toufar větu: „Zde ve svatostánku je náš Spasitel.“ V tu chvíli se dřevěný oltářní křížek podivuhodně rozkýval a zůstal stát v šikmé, pootočené a nepřirozené poloze. Pan farář vlastní pohyb křížku, pro který zanedlouho zemře mučednickou smrtí, ani sám neviděl.

Sedlákův syn Josef Toufar vstoupil do semináře v pozdním věku a na kněze byl vysvěcen až ve svých 38 letech. Byl typickým představitelem vesnického kněze té doby, který žil se svým lidem nejen bohoslužbami v kostele, ale v každodenním životě. Pomáhal lidem snášet vše dobré i zlé a byl jim oporou v dobách nejtěžších, fašistické okupace a komunistického zlořádu. Jeho důležitým posláním byla také výchova a výuka ve venkovských školách a organizační práce v mnoha spolcích. Hlavně mezi mladými lidmi pomáhal formovat duchovní morálku a etiku, se silným sociálním cítěním v dobách nouze a nedostatku.

Jen pro ilustraci je známo, že mnohým seniorů pomohl na úřadech vymoci, aby dostávali alespoň nějaký starobní důchod. Přímo v Praze na ministerstvu zdravotnictví vyjednal pro Číhošť dentistickou živnost a ordinační hodiny zubního laboranta. Zařídil, aby byla v Číhošti otevřena poštovní kancelář, atd. Dalo by se říci, že měl skvělé organizační a komunikační schopnosti, které nepotřeboval využívat pro svůj prospěch, ale plně je zapojil pro ostatní, kterým přinesl mnoho užitečného. I proto ho měli lidé upřímně rádi a ve velké úctě.

Byl společenské, otevřené povahy, ani žádnou legraci nezkazil, i v místní hospodě u výčepu často s pantáty diskutoval. Když šel z vedlejší obce z náboženství, u každého se zastavil, pozdravil, pohovořil, o žních se často zapojil do práce, kosil obilí a vázal snopy.

Poslední lednovou sobotu 28. 1. 1950 se měl v Číhošťském hostinci konat hasičský bál. Páter Toufar se šel odpoledne podívat, jak si mladí vyzdobili taneční sál k zábavě a slíbil, že se za nimi večer přijde podívat.

Večer kolem půl šesté, kdy už byla venku tma, přišli na faru dva neznámí muži a představili se jako novináři. Chtěli vidět vnitřek kostela a samozřejmě slavný křížek. Páter Toufar jim chtěl vyhovět a vyšel s nimi z fary ke kostelu. Neznámí muži ho naložili do auta a odvezli. Bez jakéhokoli sdělení obvinění, či alespoň formálního příkazu k zatčení.

Hned 30.ledna zasedal v Praze ÚV KSČ, který doporučil, aby se vyšetřování číhošťského zázraku urychleně skončilo a provedlo exemplární potrestání. Příkaz prezidenta Klementa Gottwalda zněl jasně: „Rychle vyšetřit, proces a přísně potrestat.“ Následovala vlna zatýkání na Vysočině. Opat Vít Tajovský, číhošťský kostelník František Pártl, bohoslovec hradeckého semináře Jan Zmrhal, číhošťský kovář Václav Pospíšil, ledečský děkan Václav Slavíček, Václav Trtík a další.

Věznění ve Valdicích, fyzický a psychický teror, kterému byl páter Toufar vystaven ,jak je zdokumentováno z vyšetřování z 60. let, nebudu popisovat. Kdosi poznamenal, že někteří soudruzi ani nebyli lidi, ale zvířata. Proti tomu se ohrazuji, to je urážka, toho by žádné zvíře na světě nebylo schopné. To dokáže jen člověk. Páter Toufar nikdy nepodepsal zinscenované doznání, že je placený agent Vatikánu a rozvraceč lidově demokratického zřízení.

 V krutých bolestech, chvílemi v bezvědomí ho příslušníci ST B převezli do Prahy a hospitalizovali pod cizím jménem v prominentním komunistickém SANOPSu. Ne, že by tolik stáli o to, aby žil páter Josef Toufar, ale aby se mohl uskutečnit naplánovaný monstrproces. Stav byl velmi vážný a ani operace zanedbaného prasklého žaludečního vředu s rozsáhlým zánětem pobřišnice mu život nezachránila. Byl tak domlácený, že lékaři jen těžce hledali místo na nohou či na rukou, kde by mu mohli píchnout injekci.

Pitevní protokol byl zretušován a stále pod cizím jménem byl Josef Toufar pohřben v hromadném hrobě v Ďáblicích. Údajně také společně se slonem, který pošel v ZOO či cirkusu. .

O zpečetěném osudu pátera Toufara ovšem nikdo z jeho okolí nevěděl. Neteř pana faráře opakovaně žádala příslušné orgány, aby jí sdělily, co se s jejím strýčkem stalo. Až v červenci roku 1954 je jí oznámeno, že její strýček byl v roce 1950 operován na prasklý žaludeční vřed, ale bohužel zemřel. Byly jí předány osobní věci. Hodinky a kožená náprsní taška. Tím byl případ uzavřen.

Blízko Číhoště je geografický střed České republiky – jak symbolické. Je to na Vysočině, tedy není to daleko. Chtěl jsem se do Číhoště podívat. Vždyť je opět doba adventní jako před 62 lety, a je doba, kdy připomínka takových událostí začíná být opět naléhavě poučná a aktuální.

Nedělní mše začíná v půl jedenácté. Abychom nepřijeli pozdě, určitě bude kostelík plnější než obvykle, přemítal jsem cestou v úvahách. Vždyť nejen místní mohou v tento čas uctít památku odvážného a dobrého člověka, který neuhnul. Připomenout si jeho příběh, život a příklad, kdy pro pravdu a pro druhé žil a bolestně zemřel. Abychom se tam vůbec vešli, znělo mi v mysli. Ale v Čechách se hrdinství moc nenosí, oponoval jsem sám sobě. Spíše se silné víno odvahy a pravdy ředí úšklebky a vlastní leností a zbabělostí.

Přijeli jsme na poslední chvíli, malý kostelík byl poloprázdný a věkový průměr věřících jsem odhadnul na70 avýše. Ani jeden mladý člověk, ani jedna rodina, ani jedno dítě. Bylo mi smutno.

Nevím proč a jak se tenkrát kříž v kostelíku pohnul. To nevíme a nezjistíme. S určitostí můžeme říci, že nebyl dílem StB. Ať už tuto událost nazveme zázrakem, či jenom nevysvětlitelnou skutečností, nebo zvláštním jevem, umím bez odpovědi žít. Mě osobně ale hlavně drásá otázka, jak je možné, aby představitelé státní moci systematicky, drasticky likvidovali své politické odpůrce i lidi zcela nevinné. Aby vyšetřovatel brutálně umlátil člověka k smrti, ve jménu nové lepší společnosti. To ve dvacátém století dokázali jenom fašisti a komunisti.

Po bohoslužbě jsem s panem farářem pohovořil o oněch událostech. Mimo jiné jsem se ho zeptal, jestli je mu známo, zda některý z estébáků po mnoha letech, třebas i na smrtelné posteli, poprosil o odpuštění, projevil lítost a přijal s pokorou svoji vinu. Odpověděl mi: „Ještě před několika lety jsem vyhledal hlavního vyšetřovatele, ale nemluvil jsem s ním. Neotevřel mi dveře. Já jsem ho rozhodně nechtěl soudit či odsuzovat, ale chtěl jsem slyšet pravdu, nic než pravdu, jak se některé věci přesně odestály. Chtěl jsem mu tím dát možnost si urovnat svoje svědomí. Loni zemřel.“

Co se stalo s oním křížkem poté, co ho StB zabavila, není známo. Možná dodnes leží zapomenut a zaprášen v nějakém archivu. A třeba bude ještě nalezen.

Někdy mám pocit, že naše svědomí, nejzákladnější ideály humanismu a mravního řádu v mnohých z nás jsou také zapomenuty a zaprášeny v nějakém neznámém archivu. Lidé jsou stále k sobě vlažnější a vlažnější. Semknout se dokážou jen při katastrofách, třebas povodních, ale jen na chvilku. Zkrátka jen když se něco děje. Ale ono se pořád něco děje a proto je třeba připomínat a objevovat hlavně pro mladé lidi takový vzorec chování, že čistý člověk přesvědčený o správnosti svého jednání své víry a pravdy, neuhne ani před brutalitou obludných rozměrů. Že existují lidé, kteří dovedou nejen vznešeným ideálům věřit a hlásat je, ale pevně si za nimi stát a přinášet oběti. Je naléhavě potřeba vysvětlovat zvláště mladým lidem co obecně znamenají totalitní režimy a co je totalitní myšlení, které nebylo odstraněno z mnoha lidských myslí dodnes. 

MUDr. Radek Černý

MUDr. Radek Černý

místopředseda místního sdružení
člen oblastní rady
zastupitel

Více o autorovi