Nerosteme. No a co?
23. listopadu 2012

Ladislav Tajovský: Nerosteme. No a co?

Česká ekonomika stagnuje, zatímco okolní země, byť opatrně, přece jen rostou, ať už mají, či nemají euro. Co je důvodem české výjimečnosti a co by se mělo udělat pro hospodářský růst? Přečtěte si komentář ekonoma Ladislava Tajovského.

Fakt, že česká ekonomika neroste, má několik rozměrů. Tím prvním je samotná absence růstu – mluvíme zde o měřitelných ukazatelích, které jsou velmi pofiderní. Zkusme se naučit žít ve světě, kde nebude ukazatel HDP směrodatnou informací, kolem níž se vše točí. Jestliže třeba letos americká ekonomika na rozdíl od té naší poroste, ale federální deficit přesáhne 9% produktu, co to znamená? Odhaduje se, že v případě nedohody o rozpočtovém stropu se ekonomika propadne o 4%, protože do ní nedorazí vládní výdaje (rozuměj financované dluhem) ve výši 600 mld. dolarů. Co z toho plyne?

Za druhé, české hospodářství neroste proto, že se prozatím vyčerpaly přirozené (tj. takové, které nemají kořeny v hospodářské politice) růstové momenty. Je to sice triviální konstatování, fakticky tautologie, ale s důležitými konsekvencemi. Jestliže nominálně byla minulá dekáda nejúspěšnějším desetiletím od vzniku samostatného státu (míněno od roku 1918) a jestliže část nedávného růstu neměla přirozený základ, pak vězme, že nyní zažíváme „historickou“ korekci, která toto vychýlení pouze dorovnává. A nikdo nemůže být schopen věrohodně konstatovat, kdy tato korekce skončí. Asi těžko můžeme očekávat veřejné přiznání toho, že minulost nejde odestát a s blízkou budoucností nic nenaděláme, protože právě v minulosti má své nevyvratitelné kořeny. Ale tak nějak to bezpochyby bude.

Dále je evidentní, že na svůj strop narazila prakticky všechna konvenční hospodářsko-politická opatření. Při jejich dalším posilování – to se týká rozpočtové i měnové politiky – se v této situaci dá jen počítat s jednoznačně škodlivým dopadem. Jak rozpočet, tak další uvolnění přístupu k penězům už nenabízejí v krátkodobém horizontu prakticky žádný manévrovací prostor.

Není obtížné porozumět tomu, proč jsou centrální autority nespokojené s chováním tržních subjektů – firem i domácností; jejich netečnost ke snaze o rozproudění spotřebitelské a investiční poptávky totiž demaskuje neschopnost měnové i rozpočtové politiky jakkoliv pozitivně ovlivnit jejich chování. Jinými slovy – vláda i centrální banka v minulé dekádě dokázaly, že výborně zvládají procyklickou politiku. Ale k tomu je opravdu nikdo nepotřebuje.

Zásadním omylem je hledání příčin stagnace v psychologických bariérách na straně spotřebitelů. Deset milionů lidí se plete v hodnocení současné situace i pravděpodobnosti dalšího vývoje, a jen pár moudrých ví, co a jak, a jde jen o to, jak to nám, primitivům bez rozhledu, vysvětlit. Tak to určitě. To, co prožíváme, je bohužel jak vystřižené z učebnice teorie hospodářského cyklu.

Proto právě dnes je tou nejhorší cestou pro hledání optimismu snaha přesvědčit lidi, aby ztratili schopnost dát si dohromady jedna a jedna. Kdo má povědomí o ekonomických zákonitostech a podívá se na obě strany Atlantiku, musí vědět, že je namístě se pořádně jistit. A že největší blbost v této situaci je utrácet tak, jak to po něm shora chtějí.

Nezbývá než doufat, že se objeví střednědobé růstové impulzy, na které žádná vláda nemá zásadnější vliv. Těch několik let se pak všichni společně můžeme utěšovat tím, že se nám i podle HDP žije pořád lépe než třeba v roce 2008. A tehdy to nakonec taky žádná velká bída nebyla.

PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D..

PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D..

autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVROInstitutu

Více o autorovi