Novinky Mediální výstupy

Greta je hustá! Jsem Vás naštvala, že jo? To je dobře, titulek prý prodává.

Příjíždím od Carcasonne. Plná středověké Francie, napumpovaná výhledy na vinice a kamenné domy. Romantický příjezd na služební cestu. Při příjezdu do Béziers jásám. Nestarší město ve Francii, hlásí cedule. Na benzínce ladím adresu a rychle sjíždím, že bylo založeno řeky v sedmém století před Kristem. Whaou! Úzké uličky, výhled na románský most a katedrálu nad řekou.

Panorama se mění v uličkách. Jsem zvyklá na ghetto z Roubaix, severofrancouzskou arabskou metropoli, jaksi součástí francouzkého Lille. Ale zde jsem ještě jinde. Dál! Při výstupu z auta se sotva vyhnu houfu mladých Afričanů na kole. Teda jsou vlastně Afričani? Narodili se tu nepochybně. Scenérie se nemění ani v ostatních ulicích. O historické domy s francouzskými okenicemi stojí opřené shluky vousatých tmavých mužů neevropského vzevření. Z otevřených oken kaváren slyším arabský (nebo turecký?) přenos fotbalu. Kebab. Kadeřnictví pro muže a děti. Řeznictví s názvy potravin, kterým nerozumím, byť francouzsky mluvím. Ulice plná diskutujících navlas podobných mužů. Arabský bazar. Na Place de la Republique hrají černovlasé děti fotbal, tatínkové s plnovousem kouří opodál. Ženy nejsou. Je mi hloupé si to přiznat, ale bojím se. Uvědomuji si, že jsem jediná žena na ulici ataky s děsivě uvědomuji, že jsem bílá. Je teprve sedm večer. Zdobená zábradlí ověšená špinavým prádlem. Po ulici chrastí prázdná lahev. Překračuji rozšlápnuté hovno a málem vrazím do pána s arabským vousem sedícího na schodech před domem s pivem. U dalších domů navlas stejná pánská omladina s telefony přes celý chodník. Teď už se bojím opravdu. Ne proto, že jsou všichni tmaví a muži, ale protože jsem ve Francii. Středověké katolické Francii. Jižní Francii, plné levandulí a vína. A to překvapení je příliš velké. Ať už jsem v hotelu!

Přivítá mě mile starofrancouzsky upravená recepce. Pohrdla jsem sterilní formulí jedna a vybrala jsem středně drahé stylové ubytování v centru, kousek od soudu. Hotel Paul Riquet podle zakladatele Kanálu du midi. Jenže evidentně založil jen ten kanál. Můj pitoreskní hotel se evidentně v posledních letech přetransformoval na ubytovnu. Kromě kouzelné recepce tu zůstaly jen ohmatané dřevotřískové dveře, děsivé rozvody elektriky a umyvadlo pověšené nakřivo. Slyším pípnutí sms z pokoje zleva, televizi zprava a vzdechy odkudsi. Telefonát bude lepší ukončit. Je tu zima a pouhý pohled na ohořelý elektrický přímotop ukazuje, že tu taky zima zůstane. Beru si dlouhé tepláky, počítač schovávám pod polštář, skříň tu není. Práci dodělám později, teď potřebuji na vzduch, nebo začnu ječet. Nepochopím, jak tohle může fungovat v Evropě a nazývat se hotel! Vive la France!

Katedrála St Nazaire, románské stavby a most. To dám! První tři ulice procházím mužskými tmavovlasými hloučky s očima zabodnutýma do vlastního plovoucího žaludku. Míjím čtvrté mužské kadeřnictví, turecko francouzský klub přátelství a kavárny, které dámám jednoznačně nejsou určeny. Jsou Velikonoce, takže všechny ostatní jsou zavřené. Francouzi nezklamali. Vcházím do uličky za ukazatelem Cathédrale. A další hodinu trnu hrůzou zase. Jsem úplně, ale úplně sama. Nikde nikdo. Nikdo! Jen jedna popelnice jako vřelý znak života. Kouzelné uličky vybydlené na film. Větší část domů je zjevně neobydlená nebo špatně obydlená a evidentně chátrá. Nikdy by mě nenapadlo, že mi auta budou někde chybět. Tady to přidává na opuštěnosti. Ulovila jsem bagetu a vittel, na víc se nezmůžu. U katedrály se vesele kšeftuje, nechci hádat s čím.

V pokoji za umakartovou stěnou poslouchám souběžně tři televizní programy z vedlejších pokojů a dočítám se, že Béziers je třetí nejchudší město ve Francii. Tady evidentně prohráli nejen Řekové ale i Francouzi…akorát ten staro/středověk tu zůstal. Vive la France!

Začínám pochybovat, podle jakého práva budeme zítra soudit u soudu…a vzpomenu-li na Sokrata, či na šáriu, nevesele ulehám, neb to druhé by tu dnes volebně zvítězilo na plné čáře.