Komu pomoci a koho odmítnout?
30. července 2016

Zdeněk Geist: Komu pomoci a koho odmítnout?

Mnohými kolegy jsem vyzýván, abychom se i v rámci letošní krajské kampaně zabývali otázkou migrace a přijímání či odmítání uprchlíků. Abychom před tímto tématem nestrkali hlavu do písku (ač by se leckdy chtělo).

Mnohými kolegy jsem vyzýván, abychom se i v rámci letošní krajské kampaně zabývali otázkou migrace a přijímání či odmítání uprchlíků. Abychom před tímto tématem nestrkali hlavu do písku (ač by se leckdy chtělo).

Je jasné, že toto téma dalece překračuje kompetence krajských samospráv. Chápu nicméně, že veřejnost nyní tuto problematiku vnímá prioritně, obzvláště ve světle tragických událostí minulých dní v Evropě.

Přiznám se, že pro mne má tato otázka zvláštní význam. I já jsem byl před Listopadem 89 uprchlíkem. Byl jsem rovněž žadatelem o azyl a bylo mi v Německu (kde jinde, že?) poskytnuto útočiště. Nejsem pokrytec a mám tedy – minimálně z výše uvedených důvodů – určité pochopení pro ty, kteří utíkají z nesvobody do lepšího světa. Ano, jsou zde ve srovnání s dnešní uprchlickou krizí podstatně jiné okolnosti. Jsem Evropan, stejného náboženského vyznání jako obyvatelé země, do které jsem se utekl. Přišel jsem s obdobnými kulturními i společenskými návyky. Zčásti jsem uměl řeč a byl jsem připraven se v ní zlepšovat. A ano, měl jsem zájem se v cizí zemi neodlišovat. Oblečením, vystupováním, hodnotami. Tedy integrovat se, jak se dnes říká. To patrně mnozí z těch, kteří přicházejí do Evropy dnes, nechtějí.

Jako já před lety na útěku před socialismem, i dnešní uprchlíci využívají tradice velkorysé azylové politiky západních evropských zemí. Problém je, že mnozí jí zjevně zneužívají. Odlišit ty, kteří skutečně utíkají před válečným strádáním od čistě ekonomických migrantů a především od potenciálních útočníků, je obtížné. Z hlediska zvládnutí imigrační vlny nicméně nezbytné. Samozřejmě, dít by se tak pokud možno mělo na hranicích Schengenu. A to řízeným procesem a ne chaoticky uvnitř EU.

Komu pomoci a koho odmítnout? Jednoduchá, ale podle mne nesprávná odpověď na obojí otázku je nikomu a všechny, či všem a nikoho. Domnívám se, že rodinám s dětmi, přicházejícím z oblastí válečného konfliktu, má být v Evropě poskytnuto zázemí, byť třeba dočasné. Do doby, než situace umožní jejich návrat zpět. Ostatní, ekonomičtí a nepolitičtí migranti, kteří jen zneužívají přehnané politiky otevřených dveří, mají být vráceni zpět. Stejně jako třeba početné skupiny mladých mužů, chovající se násilně jako ku příkladu o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem. Evropa nemůže integrovat všechny – a zejména ne ty, kteří o to nestojí – a rozhodně ne v situaci, kdy spolu s uprchlíky na kontinent přichází i netolerance a násilí.

Jsem zároveň toho názoru, že o umístění uprchlíků do jednotlivých zemí rozhodně nemá být rozhodováno na evropské úrovni. Takové rozhodnutí má být volbou jednotlivých členských zemí EU.

Prvořadé nyní je, vrátit Evropanům pocit bezpečí ve vlastní zemi. Aktivně bránit naše hodnoty a tolerantní, liberální prostředí. Všem příchozím dát jasně na srozuměnou, že chtějí-li u nás žít, potom musí respektovat naše zákony, zvyklosti a pravidla.

Jak můžeme pozorovat, problémy s netolerancí a teroristickými útoky se však zdaleka netýkají jen čerstvých imigrantů. Často za nimi stojí zradikalizovaní Evropané (byť různého mimoevropského původu), využívající migrační vlny a vzniklého neklidu k vyvolání strachu a úzkosti. Adekvátní odpověď tedy musí zaznívat především vůči nim. Ať jsou jimi duchovní, vyzývající k násilí či militantní náboženské skupiny v různých evropských zemích. Takoví lidé by neměli mít v Evropě místo a měli bychom mít sílu se s nimi vypořádat, ať už deportacemi či vězením.

K Evropě, jakou známe, ale patří i solidarita s opravdu potřebnými. V historii naší země máme přece dost zkušeností s mnohými emigračními vlnami, které našly svůj azyl nejen v průběhu 20. století.

Jeden z mých profesorů na vysoké škole měl památné rčení: “S Turkama turecky!“ (nic proti Turkům). Evropa má zůstat solidární, ale musí se také naučit pádně a včas reagovat na násilí vůči sobě samotné. Věřím, že to je cesta jak zvládnout nejen migrační krizi a nárůst násilí. Rychlé a jednoduché recepty, i když třeba momentálně lákavě zní, totiž dovedly – jak přece dobře víme – v minulém století Evropu na pokraj záhuby již několikrát.

Mgr. Zdeněk Geist

Mgr. Zdeněk Geist

předseda oblastního sdružení ODS Jihlava
člen regionální rady ODS Vysočina

Více o autorovi