Uvědomme si, jaký klenot v podobě Terezína v kraji máme
8. července 2020

Tomáš Rieger: Uvědomme si, jaký klenot v podobě Terezína v kraji máme

Krajský zastupitel Tomáš Rieger odpovídal v Listech Ústeckého kraje na otázku: "Kdo by měl nést největší zodpovědnost za uchování vojenského odkazu Terezína pro budoucí generace? Stát, kraj či samotné město Terezín? A proč?"

Jen málokteré město v naší zemi má tak pohnutou historii jako Terezín. Josef II. nechal za 12 mil. zlatých na konci 18. stol. postavit na svou dobu vysoce moderní pevnost na obranu země proti pruským vojskům – ta však tudy nikdy poté netáhla a pevnost rychle zastarala. Ke konci 19. stol. byl Terezínu odejmut pevnostní statut a hlavní pevnost (dnešní město) začala sloužit jako posádkové město. Malá pevnost byla od počátku své existence využívána jako věznice a trestnice pro vojenské provinilce, ale velice záhy do ní začali být posíláni političtí vězni – odpůrci habsburské monarchie. Již od roku 1782 byl Terezín svobodným královským městem a během prvních sta let existence se stal velmi živým městem. Počet obyvatel tu i s vojáky stoupl v 19. stol. na takřka 8 tisíc. 20. století však přineslo Terezínu řadu pohrom. V době Velké války vznikl v terezínské pevnosti zajatecký tábor, vězněni zde byli i atentátníci na Františka Ferdinanda d’Este. Po dvou desítkách klidných let 1. republiky byl Terezín nacisty ve 40. letech 20. stol. přeměněn ve dvě hrůzná perzekuční zařízení, původní obyvatelstvo bylo před tím vystěhováno. Na konci války dokonala dílo zmaru tyfová epidemie. Poté byl Terezín znovu osídlen a vrátila se sem vojenská posádka. V Malé pevnosti vznikl Památník národního utrpení, který je zde jako Památník Terezín dosud. Vojenská posádka tady existovala s civilními obyvateli v jisté symbióze. Na konci 90. let však bylo rozhodnuto o jejím zrušení a městu tak byl náhle a bez předchozích seriózních úvah, co může po tomto kroku nastat, odňat jeden z jeho původních významů. Symbióza byla zničena, ve městě začal upadat společenský život, začaly mizet služby a občanská vybavenost, velká část obyvatel se odstěhovala. Troufám si tvrdit, že tento krok byl pro Terezín ránou nejtvrdší, z níž se dosud, ani po více než 20 letech, nevzpamatoval. Ani masivní povodně v roce 2002, a slabší o 11 let později, se Terezínu, jak jistě víte, nevyhnuly…

Omlouvám se za trochu delší exkurz do historie, považoval jsem však pro ilustraci tragického osudu malého města Terezín za důležité zmínit všechny zásadní milníky v jeho historii. Kdybych chtěl na otázku, kdo by měl nést hlavní zodpovědnost za uchování vojenského odkazu Terezína pro budoucí generace, zda stát, kraj či samo město a proč, odpovědět jednoduše, odvětil bych, že je to v první řadě stát a jeho orgány, které mají za úkol pečovat o kulturní a historické dědictví. Pro úplnost však musím dodat, že svůj díl odpovědnosti musí mít rovněž kraj, v němž Terezín leží, bez pochyby také samospráva města Terezína, jeho občané a možná i další subjekty, kterých se osud Terezína jakkoli dotýká. Nemohu v této souvislosti nezmínit příkladnou aktivitu Terezínské iniciativy - sdružení bývalých vězňů terezínského ghetta, které ve spolupráci s Památníkem Terezín a vedením města uspořádalo po odchodu armády v roce 1997 mezinárodní konferenci na téma „Terezín po roce 2000. Památková rezervace a moderní město“ k hledání cest k zajištění fungování města v příštích letech a ujasnění dlouhodobé perspektivy jeho rozvoje. Výsledkem jednání mnoha desítek odborníků byla celá řada podnětů pro další postup zastupitelstva města a dalších – regionálních i ústředních – orgánů. V projevech zástupců čtyř ministerstev zazněla ubezpečení o odhodlání státu poskytovat přímou i nepřímou pomoc městu i Památníku při realizaci jejich plánů ve prospěch rozvoje města. Je totiž iluzorní si myslet, že město s rozpočtem větší vesnice, může dokázat obhospodařovat majetek, který mu v roce 1997 náhle spadl do klína, přestože jeho někteří čelní představitelé tehdy nadšeně tleskali ručičkami, jaké že to získali obrovské jmění. Kasárenské objekty, které tehdy město Terezín bezúplatným převodem od armády získalo, už ani tenkrát nebyly v bůhvíjak skvělém technickém stavu. Spíš naopak. No, a od té doby už zase uplynulo 23 let a na kasárnách v Terezíně dnes padají střechy.

Vrátím-li se k položené otázce, skutečně si myslím, že budoucnost Terezína je v rukách nás všech. Od běžných obyvatel, kteří tady budou žít, bude jim na místě, kde žijí a zakládají rodiny, záležet, a budou uvážlivě a odpovědně volit své zastupitele. Kvůli těmto obyvatelům sem budou přicházet podnikatelé a budou zde vytvářet lepší podmínky pro život. Ti „správně“ zvolení zastupitelé budou pro město pracovat, za jeho lepší budoucnost budou lobbovat u vyšších orgánů samospráv a státní správy. Dále přes firmy a spolky, které zde působí a/nebo budou působit a Terezín jim přiroste k srdci (to on umí, věřte mi!) až po zastupitele krajské samosprávy, úředníky a funkcionáře krajských i ústředních orgánů státní správy, kteří si budou vědomi toho, jaký klenot v kraji/v zemi v podobě Terezína mají a prosadí konečně třeba i jeho zápis na seznam UNESCO, jako se to podařilo Hornickému regionu Krušnohoří. Vím, že je to ideální stav, ale věřím, že pokud bude vůle se k němu třeba jen přiblížit, může to fungovat i tady.

Za pár týdnů končí pětiletá udržitelnost evropského projektu na opravu a revitalizaci vybraných zchátralých terezínských památek a spolu s tím končí také činnost společného sdružení města Terezín a Ústeckého kraje Terezín – město změny, jehož úkolem bylo opravy zajistit a památky zpřístupnit veřejnosti. Otázkou nyní je, co bude dál. Jako krajský zastupitel a především jako dlouholetý zaměstnanec Památníku Terezín jsem byl rád, že po složitých a dlouhých jednáních došlo mezi městem a krajem k dohodě. Byly domluveny podmínky a forma dalšího fungování končícího sdružení. (Nejen) mně se ulevilo a na budoucnost Terezína jsem zase začal hledět s větším optimismem. Velkým překvapením proto pro mě byl výsledek posledního zasedání Zastupitelstva města Terezín, v jehož důsledku celý tento plán spadl pod stůl a zůstaly zase jen otazníky, nejistota, padající střechy a opravené památky, kterým hrozí uzavření. Terezín si po všech útrapách a nepřízních osudu, jakými si ve své poměrně krátké historii prošel, nezaslouží, aby byl zneužit jako politikum. Bohužel si nejsem jist, že se tak právě neděje…

Tomáš Rieger

Tomáš Rieger

místopředseda oblastního sdružení
předseda místního sdružení
zastupitel města
zastupitel Ústeckého kraje

Více o autorovi