Novinky Mediální výstupy

Rodina

(www.renatazajickova.cz) Rodina je máma, táta a ty. Rodina je jistota, bezpečí, láska a odpuštění. Rodina je také nejmenší sociální skupina. Rodina je ve zvířecím tak lidském rodě základem další existence. A na tom nic nezmění ani knihtisk, parní stroj, mikrovlnná trouba nebo Alexa.

Máma je pořád ta nejvíce milující a pečující bytost, i když už nechodí s nůší nebo se zástěrou. Táta je pořád ten, kdo chrání a zabezpečuje zázemí, i když už nejezdí na koni. A děti jsou pořád zranitelné, i když už jim bezprostředně žádné nebezpečí nehrozí.  

Rodinu vnímám jako klíčový prvek v životě každého člověka. Prostředí, vztahy, výchova, vzory zásadně determinují každého z nás. A tak záleží na tom, jací jsme rodiče. Ona totiž ani škola a ani cokoliv jiného nás neovlivňuje tak jako rodina, v které vyrůstáme.

Dnes se hovoří o krizi rodiny. Já nejsem s termínem krize úplně ztotožněná. Tak jako se proměňuje celá společnost, proměňuje se i fungování rodiny. A může z nás dnes někdo říci, že směr, kterým se lidstvo nebo rodina ubírá, je špatný? Změna je přece evoluční vývoj. A za tisíce let se role matky a otce mnohokrát posunula na jinou (snad vyšší) úroveň, přesto slovu máma, táta a dítě rozumí každý. Jsem totiž optimistkou. Věřím, že role matky i otce je pevně zakotvená v našich genech a že žádný pokrok tuto skutečnost nezmění. Ano, dříve tátové kuchařské zástěry nenosili a ani mámy neřídily kočáry. Dnes je běžné, že tatínkové připravují chutnou a zdravou večeři a maminky bravurně parkují v podzemních garážích svá auta. No a co? Komu to vadí? Mají snad děti své rodiče o to méně rády? Mají snad rodiče menší touhu pečovat o své potomstvo?

Jako ředitelka školy mohu sledovat v přímém přenosu dnešní rodiny. Vidím, jaké jsou vztahy mezi dětmi a rodiči a leckdy i jaké jsou vztahy mezi rodiči navzájem. Samozřejmě ne vždy je vše ideální. Vysoká rozvodovost rodičů je fenoménem vyspělé civilizace a zdá se, že dětem nijak neprospívá.  A abychom dopřáli dětem spravedlivě oba rodiče, když už se teda musí rozvádět, vymysleli jsme institut střídavé péče. A že je to institut náročný, to teda je! V dobré víře jsme si ho vyrobili a leckdy s ním ještě neumíme zacházet. To ale přece neznamená, že nemůže fungovat. Musíme si jen dopřát více času se s ním naučit zacházet. Znám mnoho rodin, kde střídavá péče probíhá vzorně. 

A že babičky již nejsou trvalou součástí rodin, není dáno krizí, ale tím, že dnešní babičky jsou vitální a činorodé a chtějí žít dlouho aktivně a plnohodnotně. Ano, problémem se také může zdát zvyšující se věk prvorodiček. Ale upřímně, já nepovažuji za zdravé a žádoucí, aby děti rodily šestnáctileté dívky. A v minulých stoletích to přece bylo běžné! Kdo je schopen říci, jaký věk je pro rození dětí  nejvhodnější? Pro někoho dvacet tři, pro někoho dvacet devět a pro někoho třicet pět. Prodlužuje se nám věk, a tak si asi musíme zvykat, že na třídní schůzky už nebudou chodit třicetiletí rodiče.

Věřím pevně tomu, že všechny zdánlivé anomálie, které se nám dnes jeví jako nezdravé a kterými dnešní rodiny procházejí, se ukážou jako přirozený vývoj a že slovo máma, táta, syn a dcera tu budou i za pět set let.