Novinky Mediální výstupy

Vzdělávání, aneb rozhodující jsou kantoři

(www.renatazajickova.cz) Vzdělání, lépe ale vzdělávání je mým každodenním chlebem. Od svých dvou let se pohybuji v prostředí školy. Nejdříve jsem si hrála v jeslích a ve školce, pak jsem do svých osmnácti, resp. dvaceti čtyř let byla žačkou a studentkou. Po maturitě na gymnáziu jsem přeplula na druhý břeh a od té doby jsem tím, kdo vzdělává a podílí se na výchově dětí. Jako kantorka jsem vyučovala děti ve třetí třídě, žáky základní i střední školy.

Ve svém profesním životě jsem se pohybovala v prostředí veřejných i soukromých škol. Byla jsem na pozici řadové učitelky, zástupkyně i ředitelky. Kromě toho jsem mámou tří dětí, a tak můžu hovořit o škole i z pohledu rodiče. Domnívám se tedy, že mé bohaté zkušenosti mi dávají právo se k tématu školství fundovaně vyjádřit.

Není jednoduché v jednom článku pojmout celou problematiku českého školství. Na školy totiž můžeme hledět různýma očima. Jinak školu hodnotí učitel, jinak rodič, jinak ten, koho se škola nejvíce dotýká, tedy žák, jiné vnímání bude mít teoretik či odborník, jinak o škole hovoří inspektor nebo ministr. Jejich role a postavení rozhodují o tom, co vyžadují, zdůrazňují, upřednostňují, chválí či kritizují. A teď se v tom vyznejte!

Z některých úst slyšíme, jak upadá úroveň českých škol, někdo jiný říká, že jediným možným způsobem vzdělávání jsou počítače, jiný zase horuje pro polytechnické vzdělávání, někdo zase volá pro regulaci školních programů a někteří volají: „nás chce škola bavit!“ A kde je pravda? Najde se v té změti názorů, rad, doporučení nějaký společný prvek, tedy něco, co ovlivňuje vše výše zmíněné? Ano, najde. Pro mě je tím klíčovým prvkem učitel!!!

Škola může být nejmoderněji vybavena, například tablety nebo interaktivními tabulemi, když ale s vybavením učitelé neumějí efektivně a smysluplně pracovat a nebo v horším případě s tím ani pracovat nechtějí, účinek se nedostaví. Můžeme mít progresivní školní kurikulum, bez schopností učitelů a bez jejich ztotožnění se s ním ho ztěžka naplníme. Můžeme mít tisíce odborníků a jejich rad, bez nadšení a zájmu při práci s dětmi je každý učitel zbytečný. Především kvalita učitelů rozhoduje o kvalitě každé školy, a tudíž i o kvalitě našeho českého školství.

A právě ta zmíněná kvalita učitelů je tím pomyslným zakopaným psem. Dnes a denně se ve své práci o tom přesvědčuji. Pro to, aby děti byly ve škole spokojené, nepotřebujete elektronické výstřelky. Pro to, aby škola poskytovala kvalitní vzdělání, ani tolik nepotřebuje multifunkční třídy. Samozřejmě neříkám, že to nemůže kvalitu ovlivňovat, ale nevnímám to jako klíčové. 
Bohužel v této oblasti jsme zaspali dobu. Na potřebu mít vysoce kvalitní pedagogy se dlouho nemyslelo. Spoléhalo se, že pedagogické fakulty tuto kvalitu zajistí. Očekávání se bohužel nenaplnila. Z fakult sice přicházejí fakty nadrcení absolventi, ale bez špetky pedagogických dovedností či osobnostních předpokladů. V průběhu studia nemají dostatečnou praktickou průpravu. Praxe absolvují velmi formálně a bez potřebných zpětných vazeb. Kolikrát se mi stalo, že přišel na naši školu student fakulty a dožadoval se potvrzení, že praxi na našem gymnáziu absolvoval. V ten okamžik jsem byla velmi rozzlobená, ale zároveň smutná. Tak má vypadat příprava na roli pedagoga? Kdo toto toleruje a dopouští?

Dalším důvodem ne příliš vysoké kvality učitelů je vůbec fakt, jak je povolání vnímáno společností, tedy širokou veřejností a také našimi politiky. Učitelé jsou na žebříčku žádaných povolání hodně vzadu. Učitelé nejsou těmi, kdo jsou společností respektováni a uznáváni. Samozřejmě se na tomto místě vkrádá otázka: Jak je to možné? Jak se to mohlo stát? Odpovědi jsou velmi složité a komplexní a vyžadovaly by historický, sociologický, ale i politologický rozbor.

Já se přesunu do samotných škol. Protože, i když mladý učitel opouští fakultu málo připraven, má-li štěstí a narazí-li na osvíceného a šikovného ředitele, je tu velká šance se kvalitním učitelem stát. Ředitel školy totiž drží všechny trumfy. Je to on, kdo nastavuje vnitřní pravidla, kdo si vybírá své pedagogy, kdo motivuje a odměňuje, je to on, kdo může rozvíjet, je to on, kdo klíčově ovlivňuje klima a kulturu školy. Autonomie našich škol a jejich ředitelů je v evropském měřítku nebývalá. Například v sousedním Německu ředitel vůbec nerozhoduje o tom, kdo bude na jeho škole učit. Kantory mu vybírají úředníci.

A proto si myslím, že by se mělo při zvyšování kvality našich škol začít u ředitelů. Stále slýcháme, že je potřeba, aby se učitelé vzdělávali. Ano, to je určitě pravda, ale mělo by to platit i pro ředitelskou profesi. Jako důležité vnímám definovat jeho profil, popsat, jak má řídit a vést ideální ředitel. Při výběrech a konkursech by měly být více rozhodující osobnostní předpoklady, manažerské a sociální dovednosti, jako například komunikační schopnosti, vysoká odolnost k zátěžovým situacím, dovednosti při řešení konfliktů, empatie, schopnost inspirovat, evaluovat. Měl by být kladen větší důraz na profesionalitu a úroveň lídrovství.

Samozřejmě to všechno jde ruku v ruce s nastavením motivačních nástrojů pro ředitele i pedagogy. Každý musí mít možnost růstu a každý za výsledky své práce musí být spravedlivě odměněn. Až se ředitelé škol dočkají adekvátní finanční odměny za manažerskou, vysoce sofistikovanou a náročnou práci, za nebývalou zodpovědnost za dítě, za jeho život, vzdělání a rozvoj, za práci ekonoma, psychologa, mediátora, ale také technického pracovníka, až pedagog bude cítit, že si ho společnost váží a že jeho roli vnímá jako primární a nezastupitelnou, zvýší se motivace a sebevědomí kantorů a ředitelů, zvýší se chuť na sobě pracovat a zdokonalovat se.

Bylo by ode mě nefér, kdybych neřekla, že některé naše školy mají skvělé pedagogy i ředitele. Je mnoho škol, v kterých děti učení baví. Je mnoho takových, kde učí nadšení a zapálení učitelé, kde se inovuje a zkouší nové věci, kde je vlídné a přátelské klima. Mnoho našich učitelů pracuje moderně, promyšleně a systematicky, mnoho ředitelů má smělé vize a plány, které úspěšně realizují. Existují školy progresivní, dynamické a aktuální. Jenom se mi zdá, že by si naše děti zasloužily takových škol více. Toto vnímám jako náš dluh. Toto vnímám jako naši příležitost.