Připomenutí konce demokracie v ČSR ve Frenštátě pod Radhoštěm
V den výročí komunistického puče 25. února 1948 se k pietnímu setkání ve Frenštátě pod Radhoštěm (u pamětní desky obětem komunismu) spolu s občany sešli zástupci místního sdružení ODS. Konec demokracie v Československé republice před sedmdesáti lety si připomněli zapálením svíček, minutou ticha a zpěvem české hymny.
O akci informovala také lokální TV Beskyd:
https://www.tvbeskyd.cz/ve-frenstate-si-pripomneli-konec-demokracie-v-csr/
Projev přednesl poslanec PSP ČR a organizátor setkání Jakub Janda:
Dámy a pánové,
dvacátý pátý únor je den, který se do dějin této země a do života občanů Československé republiky zapsal přímo osudově a dramaticky.
Dvacátý pátý únor je den, kdy pochodem lidových milicí skončila snaha o zvrácení nedemokratického vývoje našeho státu.
Dvacátý pátý únor je den, kdy se Klement Gottwald, jeho slovy, vrátil z Hradu a začala vláda totality.
Dvacátý pátý únor je den, kdy před sedmdesáti lety skončila demokracie, a v této zemi zavládl strach. Strach ze znárodnění, strach ze sovětů, strach z kolektivizace, strach o život.
Dvacátý pátý únor je také den, kdy zemřel páter Josef Toufar.
Přesto všechno se stále našli lidé, jejichž síla myšlenek měla navrch. Myšlenek lidí, kteří věřili v demokracii, v právní stát a ve svobodu. Tito lidé byli režimem perzekvováni, vězněni, posíláni do uranových dolů a také vražděni. Jejich myšlenky přesto žily dál, a to i přes úpornou snahu komunistů zahrabat je do země a zabít jejich nositele. Jedním z těchto lidí byl právě páter Josef Toufar. Právě proto jsem přesvědčen o tom, že demokracii a právní stát je nutno permanentně a odvážně hájit a bránit. Tak, jak to činili naši předci a tak, jak to činil i Josef Toufar. I za cenu ubití k smrti nehodlal lhát, podmanit se zvůli a zlu, ohnout záda.
Dnes bohužel zapomínáme, že za ubitím nejen pátera Josefa Toufara, ale za stovkami dalších lidí, byli konkrétní lidé. Nebyl to duch doby nebo stín režimu. Byli to lidé se jmény, kteří tomuto duchy doby a stínu režimu sloužili. Organizováni s řadách StB páchali zvěrstva v komunistických lágrech, týrali válečné hrdiny ve vězeních a popravovali je na šibenicích. Šířili nenávist a strach.
Zapomínáme. A relativizujeme. Důkazem nám budiž to, že premiérem této země se stal jeden z lidí, kteří se ohrbeni před výhodami hnusného režimu, rozhodli podepsat vázací akt. Kteří se ale zároveň zařadili po bok lidí, jejichž ruce na sobě nesou krev zločinů a vražd. Po jejich boku stáli a stali se StBáky. Ať už ze strachu nebo s vidinou čerpání výhod. Byli to však tito lidé, kteří za pomocí vydírání, psychického nátlaku a teroru ničili životy těch, kteří se stále nebáli býti demokraty a zachovat si tvář i před tak hnusným režimem, kterým byl socialismus.
Odmítám, abychom sedmdesát let od převratu, který uvrhl tisíce lidí do chudoby a stovky jich pozabíjel, ztratili odvahu být demokraty. Strach a panika nesmí ovládnout naši mysl a naše srdce.
Nezapomínejme proto na to, jak nám komunisté zabavovali statky, jak nám ničili životy a týrali naše blízké. Začalo to totiž ukradením statků a skončilo ukradením lidské důstojnosti.
Dvacátým pátým únorem si připomínáme sedmdesát let od chvíle, kdy v tomto státě skončila demokracie a nastoupila údajná vláda lidu. Vláda rovnosti a volnosti, budována silou komunistických myšlenek, později však udržovaná jen silou vražd a sovětských tanků.
Děkuji vám všem, kteří jste si v dnešní den našli čas vzpomenout.
poslanec PČR
