Petr Fiala oznámil kandidaturu na předsedu ODS přehrát
7. prosince 2013

Petr Fiala oznámil kandidaturu na předsedu ODS

Ve své přednášce na akademické půdě také Petr Fiala představil plán, jak vyvést ODS z krize.

 
Dámy a pánové,
 
dovolte mi nejprve poděkovat všem organizátorům a zvláště lidem z revue Pravý břeh, kteří vymysleli a uspořádali tuto diskusi o situaci ODS a její další možné budoucnosti. Jsem potěšen velkým zájmem o toto téma i o ODS. A jsem příjemně překvapen tím, kolik z Vás přišlo uvažovat o politice v sobotu dopoledne. Těch překvapení jsem v posledních týdnech ale zažil více.
 
Patřil k nim zájem, se kterým se setkal můj krátký text „Politika, jaká má být“, v němž jsem se pro potřeby volební kampaně v několika odstavcích pokusil shrnout hodnoty a principy, z nichž má a musí vycházet moderní pravicová politika. Uvědomil jsem si na tom, jak důležité je s lidmi, kteří jsou spontánními stoupenci pravice, diskutovat o jejím tematickém a ideovém ukotvení v proměňující se společnosti. Bez jasných ideových východisek se v každodenním politickém rozhodování snadno ztratí směr, cíl a někdy i smysl pravicové politiky.
 
A k těm politickým překvapením z posledních týdnů patří především maily, dopisy, výzvy mnoha členů a stoupenců ODS, abych kandidoval na předsedu ODS – doplněné již v tuto chvíli řadou usnesení z místních, oblastních či regionálních sdružení po celé republice. Taková důvěra rozumného člověka více zavazuje, než těší. Ale v každém případě ji musí brát velmi vážně. Tuto důvěru beru vážně i proto, že ve svých pracích z poslední doby zdůrazňuji, že pokud chceme politiku zlepšit, musíme být sami aktivní. Pokud chceme zkvalitnit politickou kulturu, musíme pro to sami něco dělat. Pokud chceme zlepšovat naši demokracii, musíme pečovat o její klíčové instituce a to jsou politické strany. Proto jsem vstoupil do aktivní politiky, proto jsem také 7. listopadu vstoupil do ODS.
 
Než se dostanu k tomu, co jsem připraven jako politik udělat, rád bych nejprve ještě na chvíli zůstal u své profese politologa, kvůli které jsem sem byl původně pozván. To se ostatně hodí k tomuto akademickému prostředí vysoké školy CEVRO, v jejíž akademické radě mám od jejího počátku tu čest působit. Pokusím se vysvětlit příčiny krize ODS, popsat její současnou situaci a následně ukázat, zda a jaká z toho vede politická cesta ven.
 
Dovolte mi začít osobní poznámkou. Politickými stranami se profesně zabývám už čtvrt století a s ODS v ideové rovině spolupracuji od první poloviny 90. let. Stál jsem při ní ve veřejné debatě v jejích těžkých chvílích, ať už to byl tzv. „sarajevský atentát“, „opoziční smlouva“, vládní krize apod. Ale kromě akademické dráhy mám za sebou také dvacet let zkušeností, se řízením různých institucí. Díky tomu dokáži poznat, kdy je čas na krizové řízení. Ten nyní nastal, protože ODS se v hluboké krizi nachází.
 
I když jsem dlouho s ODS spojen různými způsoby – a ti, kteří sledují politiku, to vědí – tak jsem členem strany velmi krátce a není mi příjemné být tím, kdo přijde a hned začne kázat, co se mělo dělat a jak to má být. Ale ze všech stran jsem vyzýván k tomu, abych právě to dělal. O vysvětlení příčin a ukázání cesty ven mě členové ODS žádají. Omlouvám se tedy, že tak činím – ale situace je taková, že není čas na zdvořilosti.
 
ODS je dnes ve velmi kritické situaci, kdy je poprvé ohrožena její pozice v českém politickém systému. Abychom porozuměli příčinám tohoto ohrožení, musíme si umět popsat a přiznat, co se vlastně (s) ODS stalo. Možná to bude znít paradoxně, ale největší problém Občanské demokratické strany je, že přestala v mnoha směrech fungovat jako politická strana. Politická strana, aby byla úspěšná, musí totiž v demokratickém politickém systému naplňovat určité funkce. Funkcí je celá řada, ale nebudu vás zde trápit politickou vědou. Jednoduše řečeno, existují čtyři základní funkce politických stran, o kterých není možno pochybovat – musí je plnit každá politická strana, chce-li být přiměřeně úspěšná:
 
 
1. vymezení politických cílů, které jsou založeny na ideových východiscích a programatice;
2. artikulace a prosazování zájmů svých voličů;
3. mobilizace občanů v systému, především při volbách;
4. rekrutování a získávání elit a úsilí o podíl na moci.
 
 
ODS bohužel v průběhu posledních let začala selhávat při naplňování téměř všech těchto funkcí, které musí každá strana v politickém systému plnit. Podíváme-li se na ty 4 funkce podrobně, tak zjistíme, že:
 
1. ODS na čas zapomněla na základní ideje, hodnoty a principy, z nichž vychází její politika. Ztratila tak cíl, ke kterému mají směřovat její kroky. I proto jsme šli do voleb značně znejistěni, protože jsme úplně přesně nevěděli, co voličům vlastně řekneme. Co jsou konkrétní cíle naší politiky vyrůstající z hodnot a idejí, kterým věříme? Měli jsme tyto věci stanoveny a prodiskutovány uvnitř ODS?
 
ODS se definuje jako konzervativní a liberální strana. Tato slova mohou mít jasný obsah, ale mohou také být jen frází. Ale aby tato slova nebyla jen frází, musíme vědět, co znamenají. Nikoliv abstraktně, ale konzervativní a liberální přístupy musíme neustále vtělovat do každodenních rozhodnutí. Na nové problémy hledat a nabízet správné odpovědi. Kdyby v ODS docházelo kupříkladu k diskusím, názorovým střetům mezi liberálním a konzervativním křídlem a z toho se formulovala výsledná jednotná politika, bylo by to jen dobře – ale to se už dávno neděje, viditelné střety mají spíše osobní povahu. A co konzervativního nebo liberálního za sedm let svého vládnutí strana prosadila? Něco jistě ano, ale uměli jsme to vysvětlit veřejnosti, resp. víme o tom sami? Vědí o tom členové strany? Pokud máte na základě ideových východisek jasně formulované politické cíle, můžete dělat kompromisy, které pochopí členové i voliči. Voliči pochopí, že toho a toho politického cíle nebylo možno dosáhnout, ale výměnou za ústupek, jsme dosáhli jiného. Pokud politické cíle srozumitelně formulovány nemáte, stává se kompromis rozbředlostí, prohrou, je nevysvětlitelný. Nebo jinak, je vysvětlitelný pouze touhou udržet se u moci, ve vládě, ale to není něco, co by voliči chtěli a ocenili. A to se ODS stalo.
 
2. ODS přestala na veřejnosti a v politické diskusi formulovat, obhajovat a prosazovat zájmy svých voličů. Je to také proto, že je dnes obtížné definovat, koho strana reprezentuje. Z aktuálních sociologických výzkumů víme, že nemáme žádnou specifickou sociální skupinu, tedy takovou skupinu, která by nás volila výrazněji než kohokoli jiného. To znamená, že ODS již dlouho nehájí zájmy svých voličských skupin, zejména živnostníků a podnikatelů. Naopak měli pocit, že se v řadě věcí stavěla jakoby proti nim a znejišťovala je v jejich úsilí o ekonomické přežití (neustálá změna podnikatelského prostředí, sílící byrokracie). ODS volilo pouhých 13 % živnostníků a podnikatelů, zatímco TOP 09 více než 19 % a hnutí ANO dokonce 27 % podnikatelů.
 
Měli bychom si umět přiznat, že minulá vláda pod naší značkou připravila celou řadu reforem, jejichž přínos byl z hlediska pravicového voliče přinejmenším sporný. Příliš jsme také přijali koncept permanentních reforem, který je ovšem vlastně konceptem levice. Zapomněli jsme na to, že pravice je především k neustálým změnám zdrženlivá. Pravice reformuje jen to, co nefunguje a vyhýbá se reformám, které jsou motivovány jen názorem, že by to mohlo být potom lepší. Navíc jsme zneklidňovali veřejnost i reformami, které se uskutečnily v málo srozumitelné podobě. To odradilo i další voličské skupiny, jako jsou např. státní a veřejní zaměstnanci. Musíme si říkat i nepříjemné věci. Například dolní sazbu DPH dnes máme nejvyšší z celé EU, neboť během pravicové vlády s účastí ODS se zvýšila trojnásobně. To je pro stranu, usilující o pravicové voliče, ve svém důsledku sebedestruktivní politika, i proto, že se tím zvyšuje míra přerozdělování. Ještě horší je, že se nepodařilo vysvětlit ani vlastním členům, proč byla takováto politika realizována. Vždyť právě na prosazované výši daňové zátěže a míře státního přerozdělování by měl být zřetelný rozdíl mezi politickou pravicí a levicí. Je vlastně absurdní, aby o snížení některých daní usilovaly strany nalevo od ODS či nová nevyprofilovaná uskupení, zatímco ODS snižování daní jako jeden z hlavních cílů nemá.
 
3. ODS selhává i v mobilizaci občanů, tedy v získávání podpory od voličů v nejrůznějších typech voleb. Letošní propad na necelých 8 %, který jsme zažili, není náhodný. V roce 2010 se výrazně snížila podpora v komunálních volbách (v 2006 měla ODS 43 % zastupitelů v městských částech nebo obvodech a 9,9 % reprezentantů v zastupitelstvech obcí. V 2010 měla ODS 27 % zastupitelů v městských částech nebo obvodech a 7 % reprezentantů v zastupitelstvech obcí. Jednoduše řečeno v roce 2006 jsme měli 7033 komunálních politiků, zatímco v roce 2010 už jen 5 120. Od roku 2008 klesáme v krajských volbách (ve 2008 26,8 % a 180 zastupitelů, ve 2012 14, 9 % a 101 zastupitelů). Ztrácíme dlouhodobě i v senátních volbách (ve 2006 získala ODS 13 senátorských křesel, v roce 2008 jen 3, v roce 2010 to bylo 8 mandátů a ve 2012 už jen 4 mandáty, i když zde je potřeba srovnávat opatrně s ohledem na charakteristiky jednotlivých obvodů) a nejhorší pak byl výsledek v případě prezidentských voleb – tento výsledek měl navíc velmi destruktivní symbolický dopad. Volební propad, který zažíváme, je tedy projevem dlouhodobé eroze důvěry v politiku ODS. Mnoho našich bývalých voličů přešlo jinam nebo nešlo volit, ale někteří dali hlas ideově nejasně ukotveným novým hnutím, která jim slibovala, že něco z pravicové politiky budou realizovat.
 
Nelze si tedy říct, že současný propad v parlamentních volbách byl způsoben událostmi kolem Petra Nečase. ODS klesá dlouhodobě, kontinuálně, teď snad jen s větší dynamikou – ale ani výsledek pod symbolickou hranici 10 % není přece novinkou – v krajských volbách 2012 jsme v šesti krajích měli pod 10 %. ODS navíc dlouhodobě ztrácí podporu českého a moravského venkova. Jsou místa, kde ODS zcela zmizela z voličské mapy. Jsou vesnice, kde ODS už nyní neměla jediného voliče.
 
4. Čtvrtou funkci politické strany ODS do jisté míry plnila, tedy alespoň v jednom aspektu: nepřestala usilovat o politickou moc. A možná, že veškerá snaha ODS naplnit ji, odebrala straně schopnost soustředit se na všechny ostatní důležité činnosti, které jsem dosud zmínil. Soustředili jsme se tak na obhajobu vládní politiky, která ale často nebyla naší politikou. Participace na moci se stala klíčovou. Až příliš často ODS nedokázala říct: nemusíme být ve vládě nebo radě za každou cenu. Neuměli jsme to říct několikrát při různých vládních krizích, neumíme to říct ani jinde. Proto je nyní z tohoto hlediska dobré, že budeme v opozici.
 
Ovšem tuto čtvrtou funkci jsme plnili vlastně jen napůl – selháváme v rekrutování elit, tedy v získávání nových členů, odborníků a spolupracovníků. Ukažme si to na jednom příkladu: Nedávno jsem se při diskusi o příčinách problémů ODS zeptal kvalitního, dlouhodobě působícího redaktora z celostátního média, zda mi dokáže jmenovat tři ekonomické experty ODS, kteří jsou známí mediím, respektovaní veřejností, mají co říci. Nedokázal to. To je přece u strany, která kdysi měla jako výhodu mimořádnou ekonomickou kompetenci, problém. A tak je tomu i v jiných oblastech. ODS také přestala přitahovat vlivné místní společenské elity. Tyto elity se v současnosti mnohdy přesunuly k ANO, nebo se úplně distancují od politiky.
 
ODS má skutečný politický poklad v podobě 20 tisíc členů. Ale přestala ho využívat. Členská základna neslouží jen k tomu, aby v komunálních volbách sestavila místní kandidátky. Na členech by měla být postavena politika ODS a strana se musí aktivně zajímat o jejich názory. Členové musejí rozumět tomu, co vládní strana dělá a proč to dělá – jinak politická strana přestává fungovat.
 
Dámy a pánové,
 
toto stručné vysvětlení některých příčin, proč se ODS ocitla v dnešní krizi, jsem zde neříkal proto, abychom se ještě více deprimovali a ochromili. Ani proto, abychom si něco vyčítali. Winston Churchill řekl velmi prozíravě: „Jsem si docela jist, že pokud otevřeme prostor pro hádky mezi minulostí a současností, zjistíme, že jsme ztratili budoucnost.“ Musíme samozřejmě vědět, proč jsme v naší současné situaci, ale musíme to vědět především proto – to je nezbytná podmínka – abychom si mohli říci, zda je možno s tím ještě něco udělat, zda je možné ODS obnovit a pokud ano, jak toho dosáhnout.
 
Na otázku, zda je to možné, jsem odpověděl svými činy. Nedělal bych to, co v těchto týdnech dělám, kdybych nevěřil, že to možné je.
 
Co tedy udělat, abychom současný stav ODS změnili? Nečekejme, žádné zázraky, nejsou kouzelné recepty ani mesiášové. Jen dlouhodobá profesionální, každodenní práce ve spolupráci se členy a stoupenci ODS na všech úrovních může situaci změnit. V této souvislosti se hlásím k tomu, co jednou při podobné příležitosti prohlásil David Cameron: „Jsem muž, který má plán, nikoliv zázračný lék.“ A ten plán je následující:
 
1. Musíme obnovit důvěru veřejnosti v ODS. To není fráze, to je klíčová podmínka úspěchu. Jazykem politického marketingu bych řekl, že došlo k poškození značky ODS. Dnes je v očích řady voličů, ale i vlastních členů spojována – ať už právem nebo neprávem – s vyprázdněností politiky a s korupcí. ODS pak škodí věci, které by se jí paradoxně vůbec dotknout neměly, ale i kvůli tomuto symbolickému poškození ztratila celé skupiny voličů, kteří se nerozhodují jen podle svých sociálně ekonomických zájmů, což jsou např. mladí lidé. (Zde byla ztráta vedle podnikatelů největší – volilo nás jen 6 % voličů do 30 let, TOP 09 16 %, hnutí ANO 24 %). Karel Čapek někde napsal, že „co nemůže přinést nápravu, je politika vedená kapitálem“. A to je pravda. Ekonomické zájmy jsou důležité, ale nemohou řídit politiku, naopak musejí být politikou usměrňovány. To byl ostatně starý recept ODS na úspěch, obráceně to nefunguje.
 
Jedinou cestou, jak značku očistit je morální obnova strany a ta nastane jedině tehdy, když ODS budou na všech úrovních reprezentovat důvěryhodní lidé, kteří budou působit slušně a přesvědčivě. Až teprve pak se voliči vrátí. Důležité ale také je, aby ODS působila dojmem, že jí na lidech záleží. Jednou jsem Petru Nečasovi, když jsem ještě působil jako hlavní vědecký poradce na Úřadu vlády, řekl, že ODS působí jako „chladná strana“. Jako strana, jež se chová nesrozumitelně státotvorně, strana, kterou zajímá rating, deficit, veřejnosti těžko pochopitelná čísla, ale ne problémy, které trápí občany, její voliče. Dnes, když mluvím se členy ODS na různých místech republiky, uvědomují si totéž, ale volí ostřejší výrazy – „působili jsme jako arogantní strana, kterou lidi nezajímají“. Zůstal bych však raději u svého výrazu chladná. Jenomže strana chladná nemůže být. Nemám příliš rád pojem soucitný konzervatismus, ale to, že se pravice, na rozdíl od levice, nezajímá tolik o kolektiv a ideologie, ale o jednotlivce, jeho osud a starosti, to je přece jeden z konstitutivních příznaků pravice. Nesmíme působit jako chladná strana! Musíme zde být pro občany a pro řešení jejich problémů – ne pro abstraktní agendy, které nám navíc nastolí někdo zvenku.
 
2. Potřebujeme aktivizovat členskou základnu, zjistit jejich postoje a názory a společně tak definovat základní směřování strany. Musíme se zabývat jak ideovou stránkou, tak strukturálně-organizačními otázkami a také personální politikou. To předpokládá vytvořit lepší prostor pro vnitrostranickou komunikaci. Není důležité, jestli je absence vnitrostranické komunikace reálná – důležité je, že členové ODS mají ten pocit. Toho je potřeba se zbavit. Musíme stranu oživit, protože k mobilizaci voličů je nutné nejprve mobilizovat členy.
 
3. Musíme upevnit programatiku strany. Nejde o to napsat x-tý program, ale jde o to, aby základní programové cíle, teze byly jasné, srozumitelné, sdílené členskou základnou. Nemůže se opakovat situace z posledních voleb, kdy jsme v řadě politik vůbec nevěděli, co chceme a co hlásáme. A zde je potřeba také jasně varovat: voliče nezískáme ani rozkročením, ani vykročením do středu. Platí zde dvě teze: Nelze být úspěšnou pravicovou stranou, tedy hegemonem pravice, pokud nedržíte pravý kraj demokratického spektra. Dokládám ji často výstižným citátem Franze Josefa Strausse z poloviny 80. let: napravo od CSU nesmí být žádná demokratická pravicová strana – to je přesné vyjádření správné strategie silné demokratické pravicové strany. A druhá teze říká, že politický střed se dobývá zkraje. Chcete-li získat voliče blíže pravému středu politického spektra, musíte být programaticky upevněni napravo. V opačném případě ztratíte svoje voliče a nové nezískáte. Politický střed je atraktivní (umisťuje se tam většina voličů), ale nepevný. Středové subjekty bývají nestabilní, dlouhodobě neúspěšné, středoví voliči je nechtějí, protože vlastně inklinují k alternativám. ODS musí mít 15 % stabilních voličů, kteří se identifikují jako pravicoví a být atraktivní pro dalších až 25 %, kteří se považují za pravý střed. Ostatním se podbízet nemá cenu, protože ti nikdy ODS volit nebudou. Musíme jasně vědět, čí zájmy hájíme, co jsou voličské a sociální skupiny, na něž se naše politika především obrací.
 
4. Potřebujeme vybudovat odborné zázemí strany a musíme obnovit a zlepšit činnost odborných komisí. Z těchto pracovních skupin musí vycházet konkrétní zformulované návrhy stranické politiky. Tyto komise by pak měly být i místem, kde se budou profilovat experti a mluvčí ODS pro jednotlivé oblasti. Odtud pak musejí vznikat návrhy na úpravu programu, na program pro konkrétní volby apod.
 
Nemáme už zázemí ministerstev, proto tato část činnosti strany nabude na významu a bude pro úspěšnou politiku mimořádně důležitá. Kritériem musí být odbornost, nikoliv zastoupení regionů nebo něco podobného. Nesmíme se bát pracovat s nám blízkými nestranickými odborníky. Je potřeba také více profesionalizovat část aparátu ODS. Například bez kvalifikované a silné mediální politiky dnes nelze v politice uspět, zvláště když proti nám stojí subjekty budované zcela na principu politického marketingu.
 
5. Je potřeba upravit organizaci strany směrem k větší akceschopnosti vedení na straně jedné, a zvýšit legitimitu členů a zapojit je do komunikace, na straně druhé. Tím dosáhneme i větší důvěryhodnosti.
 
Nejčastější výhradou členů ODS je, že ve straně ustala vnitrostranická komunikace všemi směry – to ale není jen otázka dobré vůle, to ukazuje, že je potřeba přemýšlet nad takovou organizační strukturou, která komunikaci umožňuje i vyžaduje. Je také důležité uvažovat nad tím, jakým způsobem na kandidátky – nejen komunální – dostávat místní přirozené autority. Bez důvěryhodných osobností se nedá realizovat úspěšná politika.
 
6. Měli bychom se také snažit hledat cesty, jak spolupracovat s dalšími pravicovými politickými stranami a regionálními uskupeními. To není nyní nejdůležitější ani to není hned na pořadu dne, ale je to budoucí úkol, na který nesmíme zapomínat.
 
Dámy a pánové,
 
pokusil jsem se vám ukázat příčiny a analyzovat stav, ve kterém se dříve nejsilnější česká pravicová strana nyní nachází. Představil jsem několik konkrétních kroků, na kterých můžeme a musíme společně všichni začít pracovat, abychom změnili směřování ODS a zastavili její propad.
 
Na závěr mi dovolte, abych se vyjádřil k otázce, která visí ve vzduchu a jíž jsem se dotkl na začátku. Slyším a pečlivě naslouchám výzvám, abych se stal předsedou ODS. Kdybych byl osloven jen několika členy „elity“ ODS, vůbec bych nad tím nepřemýšlel. Žádnou funkci nepotřebuji, nebylo to součástí mého plánu a je mi také jasné, že nechci a nemohu být jen novou tváří, maskou, kterou si nasadí stará ODS (nebo její část) a jdeme dál. Už není kam jít, beze změn, které jsem naznačil, je další cesta ODS nemožná. ODS je v tuto chvíli paralyzovanou stranou. Musí zastavit svůj pád. Aby to dokázala, a mohla se vydat zpátky na cestu nahoru, musí začít dělat kroky, které povedou ke kvalitativní změně uvnitř strany: (1.) ke sjednocení všech proudů a jednotnému působení navenek, (2.) k odblokování vnitřního fungování a života strany, (3.) k jejímu jasnému ideovému vyprofilování.
 
Nový předseda musí být schopen stranu sjednotit, musí být schopen zformovat soudržný tým, musí být schopen napomoci k oživení strany a musí být jedním ze zdrojů motivace pro členy a příslibem důvěryhodnosti pro veřejnost. A musí mít takový mandát, aby mohl být iniciátorem i katalyzátorem změn, které jsou nutné.
 
Uplynulé týdny jsem strávil intenzivními diskusemi s mnoha lidmi a debatami se členy ODS na mnoha místech naší republiky. Vážím si veškeré podpory, kterou mi lidé vyslovují. Ať už to jsou mladí lidé v emailech a na sociálních sítích, zakládající členové ODS, kteří mi posílají dopisy, řadoví členové v krajích, kteří znovu cítí motivaci podílet se na činnosti strany nebo lidé, kteří byli a jsou ve vedení strany a cítí, že ODS potřebuje změnu a novou energii. Přesvědčil jsem se také, že moje představy jsou mnohým členům a sympatizantům strany srozumitelné a jsou jimi sdíleny. Vše, co jsem v uplynulých dnech viděl, slyšel a poznal ze setkání s členy a sympatizanty ODS, mě vede k tomu, že jsem se rozhodl vyslyšet výzvy, které jsou mi adresovány. Chci kandidovat a chci vést ODS ke změnám jako její předseda. Chci pomoct ODS a chci se podílet na její obnově, protože věřím v její budoucnost a také v to, že potřebujeme silnou pravicovou stranu. Může jí být jen ODS.
 
Věřím, že jediná cesta je sjednocení strany, nová motivace, akceschopnost a obnovení důvěry. A tuto důvěru cítím, protože z diskuse uvnitř ODS je jasně slyšet, že existuje vůle věci změnit a dělat jinak než doposud. Jsem připraven se na této změně podílet. Zvete mne na stranické sněmy, kde představuji svoji cestu pro budoucí ODS a z dosavadních reakcí vím, že po této cestě chce jít velké množství lidí. Vím, že sám, tedy bez odhodlání každého jednotlivého člena to ale nedokáži. A sám to nedokáže nikdo. Musíme to dokázat společně.