Dva roky po pádu Nečasovy vlády: Tady je jediná pravicová strana. Naše ODS
12. června 2015

Dva roky po pádu Nečasovy vlády: Tady je jediná pravicová strana. Naše ODS

K rozhovoru dorazil Petr Fiala dobré náladě. Vrátil se z výjezdu do Ostravy a nadšeně vyprávěl o tamních mladých lidech, kteří v průmyslovém regionu zakládají startupové firmy. Což samozřejmě okamžitě vybídlo k úvodnímu lacinému vtipkování, jestli současná ODS v čele s profesorem politologem také náhodou není taková politická firma s vysokým rizikem a nejasným úspěchem.

Kde jste byl 13. června 2013, když jste se dozvěděl o policejnímu zásahu ve Strakově akademii? 

Coby ministr školství jsem byl v Londýně na pracovní návštěvě. Měl jsem výborné jednání s britským ministrem pro vzdělávání Michaelem Govem a večer na velvyslanectví jsem se potkal s několika přáteli, včetně britského filozofa Rogera Scrutona, byl to moc příjemný večer. Ráno jsem se probudil a přišly zprávy z Prahy. Hned jsem věděl, že už to nebude, jak to bylo předtím, a že se politická scéna změní. A to se také stalo. 

Byl jste v tu dobu v Nečasově vládě zhruba rok. Nikdy vás nenapadlo, že je na Úřadě vlády něco špatného, co ohrožuje existenci vlády i bezpečnost celé země? 

Ne. Trochu váhám nad debatou o minulosti, protože se nám vždy vrací negativně. Radši mluvím o tom, co děláme teď. 

To chápeme, ale to se nedá oddělit. 

Dá i nedá. Do jisté míry se od toho musíme oddělovat. Najednou tu je spousta chytráků, kteří říkají: My jsme to věděli, to se přece dalo poznat. Nevím. Byl jsem hlavním vědeckým poradcem premiéra. Na Úřadě vlády jsem trávil minimálně dva tři dny v týdnu. S vrchní ředitelkou Janou Nagyovou jsem mluvil možná jednou. Nic, co jsem řešil s premiérem, nešlo přes Janu Nagyovou. Když jsem se chtěl setkat s premiérem, napsal jsem mu SMS a domluvili jsme si schůzku. Teď slyším, jak se k němu měli problém dostat i ministři. I když jsem byl ministrem, viděl jsem Janu Nagyovou párkrát a možná dvakrát jsme si telefonovali kvůli nějakým organizačním věcem. Někdo má možná jinou zkušenost, já ji nemám. 

Petr Nečas byl i vaším přítelem, přivedl vás do vlády. Zklamal vás tímhle příběhem? 

Nejsem tím, kdo by posuzoval soukromé životy druhých lidí, byť jsou to vrcholní politici. Že v tom byla souvislost s nějakým politickým jednáním, jak se ukazuje, je samozřejmě obrovský problém. Nejsem tu ale od toho, abych Petra Nečase soudil. To, co se vyjevuje na odposleších, se mi samozřejmě nelíbí, stejně jako mým přátelům nebo voličům pravice. Ale jsem docela opatrný. Posloucháme útržky z nějakých soukromých telefonátů a mně se to prostě nelíbí, veřejnost to nemá znát. Ať si každý sáhne do svědomí, co říká, když mluví do telefonu s někým blízkým. Když vytrhnu z kontextu rozhovor s manželkou, které oznamuji, že zas jedu o víkendu na nějakou politickou akci, taky to nebude znít úplně dokonale, a to máme krásný vztah. Jsem z vašich otázek trochu nešťastný. Kdybych byl v roli nezávislého politologa, mluvím o tom hrozně rád, protože to považuji za jednu z klíčových věcí, které se tu odehrály. Když o tom mluvím jako předseda ODS, působí to na lidi tak, že cosi hájím. Lidé nás budou volit nebo nevolit na základě přítomnosti nebo budoucnosti. 

Ale i minulosti. Převzal jste značku a stranu, která je poškozená. A problémy ODS nezačaly až zásahem na Úřadě vlády, ta cesta dolů trvala mnohem delší čas. Co se s ODS stalo, když se z 35 procent, které dostala v roce 2006, dostala do téhle pozice? 

Ano, to je pro mě podstatné. Ze všech sociologických dat vyplývá, že pád ODS začal někdy v letech 2008–2009. A pokračoval dál, s malým vychýlením po nástupu Petra Nečase, kdy se to povedlo zvednout ke dvaceti procentům. ODS začala ztrácet ve chvíli, kdy přestala dělat srozumitelnou pravicovou politiku a začala přicházet o klíčové voličské skupiny. Najednou se od nás začala odvracet část podnikatelů. Pak mladí lidé. Mám přátele, kteří volili celý život ODS a po roce 2011, 2012 říkali: Já už vám prostě ten hlas nedám. Ztratili jsme základní voliče. O ODS se vždycky mluvilo jako o straně, jež má velmi pevné základní voličské jádro. Ukázalo se, že až tak pevné není. 

Bojujete teď na více frontách. Se svými tradičními protivníky z ČSSD, ale taky s Andrejem Babišem, k němuž se přesunula část vašich voličů. Jak moc obtížné je postavit politiku na varování před mužem, který se dostal k moci díky vašemu selhání? 

Andrej Babiš se dostal k moci díky politické krizi, která tu byla. Můžeme se bavit, kdo ji způsobil. Já před ní dlouhodobě varoval kvůli politické nestabilitě. To není jen krize pravice. Nová ministryně školství bude šestnáctá. V Německu měli za celou dobu ministrů šest, v Rakousku pět. To způsobilo stále větší nespokojenost s politikou a tradičními stranami. Do toho přišel tento skandál, i když nebyl ojedinělý, vzpomeňte si na Davida Ratha. A pak přišel Andrej Babiš. To se občas stane. Je to výsledek krize, berme to na vědomí. Co se ale jinde nestává, je, že populistická strana má takové ekonomické a mediální zázemí. To už není normální. Proti tomu je potřeba se postavit. 

A co s tím chcete dělat? 

My o tom můžeme mluvit a přesvědčovat lidi, že to není správné. Ale jediná věc, která se s tím dá dělat, je, že to přestane akceptovat společnost. A bohužel, společnost to zatím akceptuje. 

Lidé si asi říkají: Ano, Babiš je možná ve střetu zájmů od rána do večera, ale pořád lepší než to, co jsme zažili předtím. 

To já si třeba nemyslím, rozlišme tři stupně. Za prvé, Babiš je produkt politické krize a nedůvěry lidí k tradičním politickým stranám. To se stává. Za druhé, Babiš má velké peníze, koupil si média a i díky tomu třeba získal úspěch. To už je nepřijatelné, nešťastné. Ale třetí stupeň je úplně nejhorší – on se ve vládě nechová zdrženlivě, že by svůj byznys nechal daleko od sebe a nestaral se o něj. Naopak využívá svou politickou pozici pro své byznysové zájmy. To je nepřijatelné a je to jeho morální selhání. Mně se také nelíbí, že musíme bojovat s Andrejem Babišem. Raději se snažím bojovat se socialisty a s nápady Bohuslava Sobotky, jenž má zodpovědnost za to, co teď dělá Babiš ve vládě. Takže ano, bojujeme na dvou frontách. 

Když je ten boj takto složitý, jaký má smysl existence dvou pravicových osmiprocentních stran? 

Tady je jenom jedna pravicová strana. 

Jistě, TOP 09 ráda říká totéž. 

Těžko mohou říkat totéž. Karel Schwarzenberg, jehož si osobně vážím, opakovaně říkal, že oni nejsou pravicovou stranou. A myslím, že když se podíváte na kritéria pravicovosti a nepravicovosti – mimochodem, kdo tomu lépe rozumí než já –, tak je splňujeme spíš my než TOP 09. Říkám s úsměvem a trochu s nadsázkou. Mohl bych vám jmenovat spoustu ideových rozdílů mezi ODS a topkou, ale já dneska zdůrazňuji spíše to, co máme společné. A spolupráce je lepší než přemýšlet o tom, že se máme rychle a násilně dávat dohromady. 

Když se podíváte na britské konzervativce, vidíte tam lidi od liberálů až po euroskeptické ultrakonzervativce. Není to prostě vlastností velkých stran, že mají různá křídla s různými názory? 

Je a byl bych rád, kdyby taková byla ODS. Před mnoha lety jsem říkal, že pokud se mají projevovat vnitřní rozdíly v ODS, tak musí být mezi liberály a konzervativci. Nic jiného není obhajitelné a nemá smysl. Ideová šíře catch-all party, všelidové strany je v pořádku. Tady se stalo něco jiného a od toho se odvíjí moje současná strategie. Voliče ve středu už ODS ztratila dávno, ale ona přišla i o své pravicové voličské jádro. Pro mě je důležité získat zpátky lidi, kteří věří ve svobodu, pracovitost, slušnost, národní zájmy. A až pak přemýšlet, jak získávat další skupiny. Kdybychom to dělali jinak, bude to naivní a nepovede k výsledku. Stran, které se pohybují ve středu a oslovují všechny, je tu mnoho, snaží se být líbivé. Ale o to mi nejde, mě teď zajímá, jak získat voliče napravo, kteří dnes nemají koho volit. 

A víte, že podle sociologů takových lidí v Česku mnoho není? Mnozí se jen deklarují jako pravičáci. 

To bych neřekl. Na příkladu jiných zemích vidíte, že politika proti kontrolám, regulacím, Velkému bratrovi a politika národních zájmů je atraktivní. S tím strany vyhrávají volby od Británie po Polsko. Nevidím důvod, proč by to nemohlo být i tady. Vždyť lidé nejsou hloupí a reagují na situaci, kdy se tady vrací prvky socialismu – od nenávisti k živnostníkům a podnikatelům až po regulaci školství. Těch lidí opravdu není tak málo, oni jenom musí uvěřit, že to jsme my, kteří jsou s tím schopni něco udělat a kteří jenom nežvaní a opravdu to budu v praxi dělat. Což není úplně snadné, protože v minulosti se třeba zklamali. Říkali mi: Vy dnes navrhujete zrušení tří daní, ale sami jste je zvyšovali. Odpovídám ano, ale já tam nebyl, já jsem tady nový předseda a chci dělat pravicovou politiku. 

Podle hesla nejsme jako my? 

Říkám, že prostě ve mně máte záruku. Já jsem vždycky v životě dělal, co jsem říkal. To budu dělat i teď. 

Když se dnes snažíte o jakousi ODS s lidskou tváří, nepatřila k ní vždy trocha pravé nefalšované arogance? Takovéto to "jestli se vám nelíbíme, tak nás nevolte", což bylo přitažlivé pro část voličů. 

Je arogance a arogance. Já jsem arogantní v názorech, odmítám politickou korektnost, všechna možná klišé, mluvím poměrně otevřeně. Mohl bych uvést dost příkladů, třeba o kvótách pro uprchlíky či muslimech, kdy by liberální intelektuálové řekli, že mluvím strašlivým způsobem. Odmítám ale aroganci ve výběru slov nebo že někoho urážím. To je arogance hloupá, do politiky nepatří. 

Vytýkají vám to jako slabost? 

Já jsem typ politika, na kterého si společnost musí trochu zvyknout. Kdybych byl politikem v nějaké demokratické zemi na Západě, tak je naprosto normální, co dělám. Že jsem vzdělaný, slušný, kultivovaný, vím, o čem mluvím, jsem pracovitý, neurážím soupeře, bavím se o politických věcech. U nás mi ale někdo řekne – on je akademik, a když je slušný, tak asi bude i slabý. No to je výborné, vždyť to je vlastně nejlepší možná kritika, jaká může být! V národě Tomáše Garrigua Masaryka a dalších tyto výtky v podstatě nejsou výtky, to je chvála. Kdybych nebyl dostatečně sebevědomý, nenechám se zvolit do čela pětiprocentní strany, které tady všichni dávají za vinu všechno špatné v zemi. 

Kolik let může trvat, než voliči odpustí ODS její minulost a uvěří, že Petr Fiala je zárukou, jak sám říkáte, že teď už budete dělat, co říkáte? 

Teď si vy položte otázku, proč jsem já šel do politiky a zrovna za ODS. Měl jsem řadu nabídek založit jinou pravicovou stranu s tím, že s občanskými demokraty už to nejde. Já šel do ODS proto, že je v ní řada lidí, která s tím, o čem mluvíte, nemá nic společného. Spousta pozitivních věcí v polistopadovém vývoji se stala i díky velkému spolupodílu ODS. Proč bych tohle měl hodit za hlavu a říct, že se tady dělaly chyby, všechno je ztracené a má přijít někdo jiný? Ne, nemá přijít někdo jiný, ODS se poučila z vlastních chyb, navázala na to dobré, vrátila se k pravicové politice. Musí jen odpovídat na výzvy dneška, které jsou jiné než v 90. letech. 

Bude tohle stačit? 

Podívejme se na to i z jiného pohledu: tato země má na všech úrovních buď levici, nebo populisty. Prakticky nic jiného. Prezident, Senát, Poslanecká sněmovna, vláda, kraje, všude mají většinu. A druhá věc, fakt se tu nerealizuje žádná vize. Pravicovým vládám můžete vyčítat, že se v něčem spletly, že se něco nepovedlo. Ale tato vláda nedělá nic. Lidé, kterým se to také nelíbí, tady mají jako alternativu ODS v čele s Petrem Fialou. Stranu, jež má za sebou určité zátěže, možná jí můžete leccos vyčítat, ale jediná říká něco konkrétního a něco dělá, ta nebezpečí vidí. Takhle je potřeba se na to dívat. 

(Autor:: Jindřich Šídlo, Václav Dolejší)