Novinky Mediální výstupy

 

 

 

Na náš školský systém můžeme být hrdí, ale musíme být současně znepokojeni tím, že v něčem začínáme zaostávat. V mezinárodním srovnání matematických, přírodovědných znalostí i tzv. čtenářské gramotnosti to není žádná sláva. A podle mě máme i problém při práci s talentovanými lidmi, tedy jak učit děti a studenty, kteří mají mimořádné předpoklady. Náš školský systém je ale vynikající v plošném vzdělávání a v tom, jak dokáže v průměru vzdělat celou společnost, všechny její vrstvy.

 

Moderní česká společnost od 19. století kladla velký důraz na vzdělání. Lidé se tu skládali na to, aby se postavily odborné školy pro jejich děti. Pořádaly se demonstrace za zřízení druhé české univerzity, dokonce s lidskou obětí. Vzdělání bylo pro českou společnost velkým tématem a to mělo a má své pozitivní praktické důsledky. Naše školství vůbec není špatné, stačí ho jen neničit a to dobré v něm dál rozvíjet.

 

 

Učím pravidelně od roku 1990, bez přerušení, a to bez ohledu na funkce, které zastávám. Výuce se věnuji i teď. Nejenom že vedu doktorandy, ale mám i pravidelné předměty v magisterském studiu. Když jsem sám studoval, tak jsem vlastně učit nechtěl. Chtěl jsem se věnovat výhradně vědecké práci. Ale dnes musím říct, že mě práce se studenty baví, že to je pro mě dokonce radost. A drží mě to nohama na zemi. Studenti jsou otevření, kritičtí, a to je dobře.

 

Co mě ale přece jen trošku zneklidňuje – a přece jen za to více než čtvrt století už nějaké srovnání mám a znám dobře i zahraniční univerzity – je postupně se snižující kvalita všeobecného vzdělání, obecného rozhledu, který studenti mají. Nad tím musíme všichni přemýšlet. Společnost potřebuje nějaký „společný základ“ a musejí být „autoři, pravdy, knihy, myšlenky“, které zná tak nějak každý vysokoškolák.

 

 

Myslím, že i tahle zkušenost ukazuje, že jeden z problémů našeho školství je v oblasti středních škol. Na vysoké školy už dnes přichází více dětí s tzv. odborným středoškolským vzděláním než těch se všeobecným, tedy z gymnázií. To je prostě fakt. Část oborů na středních školách dnes nepřipravuje dobře ani na studium, ani na pracovní trh. To musíme změnit, jinak plýtváme nejenom penězi, ale taky talentem a schopnostmi dětí.

 

 

O tom by se dalo mluvit opravdu dlouho. Skutečně si myslím, že máme moc univerzit. Ale aby mi bylo dobře rozuměno: Nejde o počet vysokých škol, ale o to, že mezi nimi neexistuje rozdělení úkolů. Skoro všechny veřejné a státní vysoké školy jsou univerzity, to znamená, že poskytují i doktorské studium. Proč? To není potřeba. Máme příliš vysoký podíl doktorandů na počtu studentů. V Evropě je to v průměru kolem 3 %, u nás v některých letech až k 7 %. Vysoké školy by měly být víc diferencované. Má to být tak, že jedny především připravují lidi pro praxi a mají spíše regionální rozměr, jiné se více soustředí na výzkum a koncentrují se v nich vědecké kapacity. Tak to funguje ve většině zemí s kvalitním vysokoškolským systémem.

 

Kvantitativní hodnocení výzkumu bude některé obory dlouhodobě likvidovat. Impakty, důraz na časopisecké texty, jsou pro část humanitních a sociálních věd zhouba, i když se v tom teď někteří kolegové zhlédli, protože ono je to vlastně pohodlné. Ale každý technokratický přístup vědu zabíjí. Nejde o to, jak jsem zvládl technologii moci nebo v tomto případě technologii vytváření vědeckých publikací, ale jde přece o to, zda a jak jsem rozšířil naše poznání, interpretaci světa kolem nás.

 

 

 

Ano, byrokracie je úplně děsivá. Dnes už nezáleží na tom, k čemu ti přidělené grantové prostředky byly, ale často mnohem víc na tom, jak jsi to přesně účetně vykázal. Když se budeme divit, proč Evropa najednou zaostává nejenom za USA, ale i za mnohými jinými zeměmi z dalších kontinentů, tak zrovna toto je jedna z příčin.

 

Ale zůstaňme doma. Já za velký problém považuji specificky český způsob získávání vysokoškolské kvalifikace, tedy to, jak se u nás stává člověk profesorem. Dlouhodobě to kritizuji, chtěl bych přejít k ve světě obvyklému způsobu získávání profesury na základě výběrového řízení. Profesury, která by byla konkrétním funkčním místem spojeným s vysokou školou, a ne jakýmsi obecným titulem, který se pěkně vyjímá na náhrobku, ale nemá nic společného s původním smyslem profesury, tak jak je chápána všude ve světě. Ale zrovna v tomto boji jsem velmi osamělý a vím, že v tom nemám nejenom politickou podporu, ale hlavně podporu české akademické obce. Jenomže jsem si jistý, že bez toho se dál nepohneme.

 

 

Já jsem ve školství pro pestrost. Ať existují různé alternativy, ať se lidé rozhodují, co je pro ně dobré. Můj spor s levicí, která si myslí, že jenom stát má o všem rozhodovat a všechno dělá dobře, byl třeba o povinný poslední rok školy nebo o to, nakolik mohou rodiče vzdělávat své děti sami. Církevní a soukromé školy by měly být samozřejmostí a stát by pro ně měl vytvořit obdobné podmínky jako pro ty státní, resp. veřejné, pokud poskytují stejnou službu. A tam ještě nejsme. Myšlenka, že jenom stát dělá všechno dobře, je úplně scestná. Dokonce platí, že i stát dělá věci lépe, je-li v některých oblastech vystaven konkurenci. Na provozování soukromé základní nebo i střední školy se nedá vydělat. To není podnikání. Lidé to dělají proto, že chtějí nabídnout alternativu, že chtějí něco dělat jinak, že státní školy v něčem dobře nefungují. A to je přece dobře, to bychom měli vítat a musíme to podporovat.

 

 

 

Protože moje děti do škol ještě chodí, tak budu se sdílením svých zkušeností poměrně opatrný (úsměv). Aniž bych to blíže specifikoval, tak po mně některé z nich trošku zdědily problémy se školou jakožto institucí. Ale stejně jako já to nakonec nějak zvládají.

 

Ale budu konkrétnější. Jsem i na základě rodinných zkušeností stoupencem osmiletých gymnázií, nesouhlasím s opakovanou kritikou, že se kvůli jejich existenci snižuje kvalita druhého stupně základní školy. Myslím si, že osmiletá gymnázia jsou tradičním a dnes znovu velmi potřebným způsobem, jak pracovat s talentovanými dětmi.

 

Když se vrátím ke svým dětem, tak musím říct, že mě někdy překvapuje, co a jak se učí a jak málo se toho v některých předmětech a u některých učitelů změnilo proti době, kdy jsem chodil do školy já. Nemyslím to pozitivně. Uvědomuji si na tom, kolik práce nás – teď nemyslím jenom ODS, která má v této věci jasné a kompetentní představy, ale celou společnost – ještě čeká.

 

Přiznávám se, že mám o školách trošku neortodoxní představy. Já jsem třeba přesvědčen, že škola má děti bavit. Ne v tom smyslu, že je zábavná a lehká – to určitě ne, vždyť je vede k řádu, plnění povinností apod. – ale tak, že mají pocit, že to má smysl tam chodit. Že nejdou kamsi do vězení, kde se bojí, co přijde, ale že chodí do místa, kde poznávají, kde jsou lidé, kteří mají jejich důvěru. Toto je taky důležité a na to zapomínáme. Vzdělání je založeno na důvěře a na vztahu mezi žákem a učitelem. To platí na všech úrovních škol, vždycky to tak bylo a nikdy to nebude jinak. Učitelova moc, tlak předpisů, stanovování různých pravidel, to všechno jsou jenom pomůcky. Rozhodující je učitel a žák, jejich vztah, přirozená autorita, kterou učitel má, důvěra žáků a jejich rodičů, že škola má smysl a že učitelé vědí, co dělají. Proto kladu ve školské politice tak velký důraz na učitele, na dobré učitele. Bez nich to nikdy nešlo a nikdy to bez nich nepůjde.