Novinky Mediální výstupy

Škrtejme dotace, nechutně bobtnají

(Lidové noviny) Každá z pěti vládních stran má svou představu o podobě konsolidačního balíčku. Zaznívají i návrhy na zvýšení daní. Ekonomický expert ODS Jan Skopeček to ale odmítá. „Podporuji úspory, nejlépe plošné,“ říká v rozhovoru pro LN. Člen výkonné rady ODS Jan Skopeček (42) býval svého času poradcem exprezidenta Václava Klause. V minulém volebním období, kdy jeho strana dlela v opozici, si v dolní komoře vydobyl post místopředsedy rozpočtového výboru. Po vítězných volbách před dvěma lety nevstoupil, jak by leckdo očekával, do Fialovy vlády, ale stal se místopředsedou Sněmovny.

Často zaznívá, že jestli konsolidačnímu balíčku něco neprospívá, tak je to vypouštění jeho kusých částí, které mají otestovat reakci veřejnosti...

Samozřejmě, že mu to neprospívá. Musím ovšem bránit vlastní politickou stranu, protože od nás do médií podle mého nic cíleně neuniká. Nevím, odkud to bylo, ale ti, kteří to způsobili, musí chápat, že to přináší celé vládě, a tedy i jednotlivým koaličním stranám, velké politické náklady. Opozici to umožňuje vytvářet dojem, že vláda v hledání kompromisu postupuje chaoticky. Asi nebudeme s finálním kompromisem, kterým konsolidační balíček bude, v rámci koalice nikdo spokojen na 100 procent a všichni budeme nad některými jeho součástmi skřípat zuby. Je ale kontraproduktivní si působit politické náklady ještě předtím, než je konsolidační balíček dohodnut a z logiky věci nepopulární opatření představena veřejnosti. Neviním nikoho, jen apeluji na to, že do médií se má nyní chodit vysvětlovat, v jak zoufalém stavu veřejné finance jsou, proč je konsolidace nutná, že má jit dominantně o snižování výdajů, a vedle toho je třeba na úrovni vlády a vedení koaličních stran co nejrychleji dospět k dohodě a balíček co nejrychleji představit.

Je shoda v takové míře, že konsolidační balíček bude opravdu představen v květnu?

Představen podle mých informací bude do poloviny května, tedy velmi brzy. Věřím, že se na něm koalice dokáže shodnout, protože i ta poslední čísla o dosavadním plnění státního rozpočtu pro letošní rok s deficitem ve výši 200 miliard jsou děsivá. Medicínským jazykem: víme, že máme veřejné finance dlouhodobě vážně nemocné, víme, že nutná léčba byla v minulosti odkládána a zanedbávána natolik, že se ze standardního lůžka dostal pacient na jednotku intenzivní péče, kde bojujeme o to, abychom ho zachránili a stabilizovali. Tedy aby byly prostředky na zajištění základních veřejných statků, které občané od státu očekávají. Úsporou 70 miliard pro příští rok musíme pacienta stabilizovat a převézt ho zpět na standardní oddělení, kde nicméně léčba musí pokračovat, protože strukturální nerovnováha veřejných financí po této úspoře samozřejmě nezmizí.

Nicméně to se bavíme pouze o letošním roce, že?

Bavíme se o úspoře pro příští rok, myslím si ale, že úspory budou muset jednotliví správci kapitol hledat i v letošním rozpočtu, abychom udrželi i tak velmi vysoký deficit schválený pro letošní rok. Ale léčba veřejných financí je dlouhodobější úkol, to určitě nelze vyřešit z roku na rok. Když budeme pokračovat v analogii: pacient prostě ani po schválení konsolidačního balíčku neodejde domů po svých. Budeme se muset bavit, jak vyléčit veřejné finance tak, aby byly dlouhodobě udržitelné. Strukturální schodek činí více než 200 miliard. Demografický trend bude nadále zatěžovat důchodový a zdravotní systém. Musíme se rozhodnout, jaký typ státu chceme: zda velký přerozdělující stát s vysokým daňovým zatížením, nebo stát malý, jenž nebude občany a zejména soukromý sektor, který ekonomiku posouvá dopředu, tolik zatěžovat. Já jsem určitě pro to druhé.

Některé koaliční strany hovoří o vyšší úspoře pro letošek. Naposledy Piráti, kteří navrhovali 140 až 180 miliard korun…

Já bych samozřejmě byl pro, aby to číslo bylo ambicióznější a co možná nejvyšší, budu za to vyjednavačům tleskat. A balíček koneckonců bude muset být vyšší než zmíněných 70 miliard korun, protože bude muset pokrýt i některé nové výdaje. Ale pokud se budeme bavit vážně, tak naposledy jsem viděl plán Pirátů, kteří v něm hovoří o více než 100 miliardách, ale když jsem hledal konkrétní úspory, tak jsem se například dočetl, že je nutné zlepšit výběr daní. Jasně, zefektivnění systému chceme všichni. Ale my potřebujeme šetřit nyní, teď hned. Obecné fráze nic okamžitě neušetří. To může přinést efekt, pokud se to podaří, mnohem později. Dále jsem tam viděl větší zapojení na trhu práce, myšleno maminek, seniorů, zkrátka větší využívání zkrácených pracovních úvazků. V tomto s Piráty souhlasím, jsem pro větší využívání zkrácených úvazků, ale opět, to jsou změny na měsíce a fiskální efekt to bude mít ještě pozdější. A pak jsou tam některé nápady, s prominutím, zcela padlé na hlavu, například vstup do Evropského mechanismu směnných kurzů, tzv. ERM II. Říká se tomu také předpokoj eurozóny. My se pro přijetí eura nerozhodli, což je dobře, ani pro to nesplňujeme kritéria. I kdybychom se pro to rozhodli, tak je ČNB a dalšími ekonomy v systému ERM II doporučováno setrvat co nejkratší dobu. Děláte tam ze sebe terč, zda jste schopni udržet kurz v předepsaném pásmu, Slováci mohou vyprávět své. Hlavně bychom tím nic nezískali, ale de facto se zbavili volně plovoucího kurzu, který má pro naši ekonomiku nyní výhody. Získali bychom možná nižší úrokovou sazbu, která by zlevnila financování státního dluhu, a tím snížila motivaci šetřit. Je to vlastně návod na řeckou cestu. Řecko také díky úrokové sazbě, která byla nižší, než odpovídalo reálné rizikovosti, nastoupilo cestu ke státnímu bankrotu.

Lidé se často shodnou na potřebě šetřit, ale nechtějí, aby se úspory dotkly přímo jich. Bude kvůli tomuto nutné, aby škrty proběhly plošnou cestou?

Jako ekonom jsem přesvědčen, že veřejné finance jsou v takových problémech, že potřebují plošný škrt. Ten je jednak rychlý, jednak je spravedlivý ve smyslu, že se koaliční strany nepřetahují, kdo má více ušetřit, a zatřetí vylučuje z debaty všemožné zájmové skupiny, které mají menší šanci ochránit kdejaké v minulosti jimi vylobbované úlitby. Na straně druhé nežijeme v ekonomické laboratoři a je potřeba si uvědomit, že různé kapitoly mají různě velký prostor pro škrty. Třeba na ministerstvu práce je drtivá většina výdajů mandatorních a musí být ze zákona vyplaceny. Jinak se bude škrtat v jiných resortech. A musíme vzít v úvahu, že tato vláda má i své priority: například obranu. Ale volání po co nejplošnějších škrtech je správné.

Na vámi pořádaném semináři ve sněmovně jste hovořil o tom, že hlavním problémem státních rozpočtů jsou jejich výdaje, které rostou rychleji než příjmy. Dá se strukturální deficit veřejných financí vyřešit zcela na výdajové straně?

Seminář nesl název, kde hledat úspory ve státním rozpočtu. Volil jsem ho záměrně, protože v posledních měsících mám jak z mediálního, tak z politického prostoru pocit, že jsou diskutovány pouze daňové změny: jakou daň zvýšit a komu vzít více z kapes, zda firmám, či fyzickým osobám. S touto převládající náladou se já smířit nehodlám. Odvádí to totiž pozornost od příčiny problému dnešní nerovnováhy veřejných financí. Problémem nejsou nízké daně, ale je jím vývoj výdajů, které se zejména v covidové době absolutně utrhly ze řetězu. Ale i předtím rostly výdaje rychleji, než jak rostl HDP, než jaká byla míra inflace. To je neudržitelné.

Za jakých okolností jste ochoten uvažovat o zvýšení daní?

Já bych připustil debatu o zvýšení některých daní, kdyby se 80 procent debaty vedlo o tom, kde se má šetřit. Ale atmosféra je otočená naprosto špatným směrem, protože dominantně se v uplynulých týdnech diskutovala otázka zdanění. Rozumím tomu, že může dojít k úpravě daní. Chápu, že konsolidační balíček bude kompromisem pěti koaličních stran. Vím, že drtivá většina koaličních stran by raději zvyšovala daně, než šetřila na výdajích, k čemuž budeme muset jako ODS přihlédnout. Ve finále půjde o politické rozhodnutí. Ale mít od samého počátku nastavenou celou debatu, že tím problémem je nízké zdanění, to je falešná hra. Koneckonců když se podíváme na složenou daňovou kvótu, tak Česká republika vybírá na daních 34,5 procenta HDP, což je zhruba průměr OECD. To svědčí o tom, že nemáme nikterak nízké daně, jak se nám někteří snaží namluvit.

Jaké výhody mají škrty oproti hledání nových příjmů?

Ačkoli se dívám s opatrností na výpočet potencionálního produktu, protože jde o složitou ekonometrickou disciplínu, tak podle OECD i podle Evropské komise se česká ekonomika nachází pod svým potenciálem. Máme čerstvá data, že meziročně v prvním čtvrtletí poklesl HDP o 0,2 %, mezičtvrtletně rostl o 0,1 %, to je de facto stagnace. Chceme-li riskovat, že Česko pošleme do hlubší recese se všemi náklady, tak je nejlepší cestou nyní výrazně zvýšit daně. Konsolidace veřejných rozpočtů není jen účetní problém: když zvýšíme o 2 procenta daň, budeme mít o 2 procenta vyšší příjmy a žádné další efekty do reálné ekonomiky. Je to složitější. Zvyšování daní má velký vliv jak na růst ekonomiky, tak na její strukturu. Varuji tedy před výraznějším zvyšováním daní i proto, že náš slabý ekonomický růst vyšší daně nepřežije.

Kde byste tedy vy škrtal? Jako zbytečnost je často kritizován stravenkový paušál…

To souhlasím, byť jde o jednotlivost. Podle mě se má škrtat všude kromě vybraných priorit, na které musí stačit prsty jedné ruky. Rušení daňových výjimek, což je ale také zvyšování daní, je pro mě nejen přijatelné, ale podle mého soudu i potřebné. Budu hlasovat pro jakékoliv rušení výjimek kromě těch základních, jako je sleva na poplatníka, dítě a podobně. Prostor je určitě na škrty v dotacích. Tento systém nechutně nabobtnal, ostatně prezident Nejvyššího kontrolního úřadu hovoří o dotačním socialismu, což je přesný termín. Čím více jich máme, tím máme větší prostor pro korupci. Tím více jsme museli někomu vzít, tedy křivíme trh. Jsem přesvědčen, že dotace pomáhají mnohem méně, než si někteří jejich propagátoři myslí. Dále se musí šetřit na státu: není možné akceptovat nárůst státních zaměstnanců, který jsme v minulosti zaznamenali. Není podle mě normální, abychom měli takový nárůst nejen počtu, ale i objemu vyplácených platů a zároveň v soukromém sektoru měli přehřátý trh práce, kdy zaměstnavatelé těžko shánějí kvalifikovanou i nekvalifikovanou pracovní sílu a měli jsme zde výrazně nižší úroveň mezd. Nižší objem prostředků na platy státních zaměstnanců musí být součástí balíčku.

Váš stranický kolega Jiří Havránek uvedl, že digitalizace nám v současné chvíli peníze nešetří: náklady převyšují benefity. Jak toto zlepšit?

Já jsem nikdy nepodléhal módním vlnám, kterých jsme již zažili mnoho. Tou poslední je digitalizace. To, že se technologie vyvíjí, je jasné a stát to nemá ignorovat, ale digitalizujme stát tak, aby případná úspora byla vyšší než náklady na digitalizaci, což se dnes neděje. Digitalizace je přínosná z toho hlediska, že nám poskytuje nové způsoby, jak se státem komunikovat. Na straně druhé, digitalizovat zbytečnou administrativu a byrokracii, tedy převést formulář, který po nás stát nesmyslně požaduje, do digitální podoby, to není žádná velké výhra. Potřebujeme nadbytečnou agendu rušit a teprve tu zbylou digitalizovat, jedině tehdy to pro mě bude posun k lepšímu.

Je podle vás namístě zjednodušit systém DPH?

Za mě je zjednodušování daňového systému téměř stejně důležité téma jako držet nějakou rozumnou úroveň daňového břemene. Když se podíváte na čísla Světové banky, která porovnává konkurenceschopnost jednotlivých ekonomik, tak my jsme byli dlouho kritizováni, že máme jeden z nejsložitějších daňových systémů a náklady na daňovou administrativu jsou pro podnikatele nadprůměrně vysoké. Já jsem tedy pro jakékoli zjednodušení. Proto se nebráním škrtání nejrůznějších výjimek v rámci daně z příjmu fyzických osob. Je to lepší cesta než tuto daň nominálně zvyšovat. Dlouhodobě zastávám postoj, že tři sazby DPH jsou špatně. Dvě sazby jsou určitě přehlednější.

Navštívil jste jarní zasedání MMF a Světové banky. Zaujalo vás zde něco ve vztahu k ČR?

Pro mě jako ekonoma to je událost, které věnuji svou pozornost. Člověk zde potká celosvětové ekonomické a hospodářsko-politické autority. Dalo by se toho říci hodně, ale nejzajímavější podle mě je, že Mezinárodní měnový fond vždy při této příležitosti zveřejňuje prognózu ekonomického vývoje, a to jak pro globální ekonomiku, tak pro jednotlivé země. Zajímavé je, že fond predikuje globálně tříprocentní růst, což je méně, než na co jsme v uplynulých dekádách byli zvyklí. To určitě není pozitivní zpráva. Co je ale ještě horší, Česká republika by za tento růst byla ještě ráda, protože pro nás fond predikuje čísla mnohem slabší. Pro letošní rok, na rozdíl od našich institucí, dokonce mírnou recesi: HDP by podle MMF mělo klesnou o 0,5 %. Porosteme jedním z nejpomalejších temp v rámci Evropy, přičemž země Západu rostou obecně pomaleji než další, byť méně rozvinutá ekonomická centra a regiony. Měli jsme velmi slabé postcovidové oživení. Vždycky nám trvá déle než našemu okolí se z recesí a krizí vzpamatovat. Jsme takovou neflexibilní a lenivějící ekonomikou, což určitě není dobře.

Jak se dívá MMF na vývoj inflace?

Inflace netrápí pouze nás, ale i řadu dalších zemí. Ačkoliv spolu primárně mluvíme o veřejných financích, tak já za největší akutní problém české ekonomiky považuji dvojcifernou inflaci, která nás ničí a poškozuje občany. Když volám po snižování výdajů státu, činím tak proto nejen s cílem konsolidovat rozpočty, ale také s cílem zvládnout takto vysokou inflaci. Česká národní banka úrokové sazby zvyšovala, nyní ji kritizuji za to, že přes přetrvávající inflační tlaky už deset měsíců úrokové sazby nezvedla. Možná jsme se vyhnuli hlubší recesi, ale vysokou inflaci jsme si tu kvůli tomu naordinovali na delší dobu. Fiskální politika by se měla restriktivní politikou k boji s inflací rovněž přidat. Měnový fond poukazuje, že problém inflace je ve světě hlubší, než se čekalo, protože ačkoliv se opravují covidem narušené globální dodavatelské řetězce a klesají ceny energií, tak jádrová inflace tu v řadě důležitých světových ekonomik s námi zůstává buď stejná, nebo dokonce roste. Když Andrej Babiš, Alena Schillerová a další tvrdili, že inflaci způsobují hlavně a dominantně ceny energií a já s nimi nesouhlasil, tak se ukazuje, že jsem měl pravdu. Nebylo tomu tak. I po očištění od cen energií inflační problém zůstává. MMF říká, že inflace tu bude déle a s ní i vyšší úrokové sazby, na něž si budeme muset zvyknout. A před centrálními bankami je výzva, jak zvyšováním úrokových sazeb neohrozit stabilitu finančního sektoru, předlužené země atd. Pro monetární ekonomii je to zase výzva, jak se měnověpolitické režimy, tedy to, jak se měnová politika dělá, budou měnit. A to ve světě, kde dochází k deglobalizačním tendencím, růstu překážek mezinárodního obchodu, což je další dlouhodobý proinflační faktor.

(Autor: Dominik Stein)