K 31. výročí Sametové revoluce
(www.ods.cz/region.moravskoslezsky) Letošní výročí 17. listopadu je trochu ve stínu. Ve stínu koronavirové krize. Ve stínu toho, že je „nekulaté“. I tak je dobře, že si ho připomínáme.
Od událostí roku 1989 letos uplynulo 31 let. Může to znít jako dlouhá doba, ale při pohledu na některé dnešní dění vidíme, že to je pořád málo.
Komunisté drží vládu u moci, tedy prozatím. To je ale jen špička ledovce. KSČM, zjevný pohrobek totalitní KSČ, možná opravdu míří na smetiště politických dějin. Tendence až příliš kontrolovat a usměrňovat veřejný život ale žijí dál. V mnoha oblastech.
Za současné vládní garnitury se až příliš posiluje role státu. Místo, aby byl jen regulátorem dění. Ze soukromých podnikatelů a živnostníků se začal stávat téměř třídní nepřítel. Přitom právě oni jsou zdravým základem ekonomického i společenského života.
Stále více se také začala zlehčovat minulost. Členství v KSČ, příslušnost k pohotovostním plukům, donášení pro StB… Nad tím vším se někdy už jen mávne rukou. Nejde přitom o to někoho stigmatizovat. Některé postoje a hodnoty by ale měly platit dál.
Nechci křísit minulost, ani tu komunistickou. Také u mladší generace – a politici nejsou výjimkou – se ale dají vidět snahy vnucovat ostatním „to jediné správné“. Což je v přímém rozporu s tím, za co se bojovalo v listopadu 1989.
Tedy za svobodu myšlení, projevu i konání. Za demokracii, za pluralitu názorů. A aniž bych chtěl výročí 17. listopadu nějak násilně roubovat na nynější koronavirovou krizi, jedna malá paralela tu možná přeci jen je. Tehdy i dnes šlo o odpovědnost. Vůči sobě i vůči ostatním. I to patří ke svobodě.
poslanec PČR
