Koalice SPOLU

(FORUM 24) Nechci se posouvat na východ. A to by hrozilo, varuje premiér a šéf občanských demokratů Petr Fiala před vládou hnutí ANO, Stačilo! a SPD. Podle ministerského předsedy jde politika současných opozičních stran proti národním zájmům České republiky. Fiala v rozhovoru pro deník FORUM 24 zároveň odmítá názor, že nám po podzimních parlamentních volbách nehrozí slovenská či maďarská cesta, protože máme senát, prezidenta a instituce, které by něčemu takovému zabránily. „Někdy opravdu zírám, jak někteří komentátoři uvažují ahistoricky a bez znalosti věci,“ tvrdí premiér a lídr koalice SPOLU.

Zastánci vlády často mluví tom, jak příkladný je její postoj k válce na Ukrajině. Ondřej Houska a Michal Půr však nedávno v podcastu Bruselský diktát upozornili na zajímavá data Kiel Institutu, po­dle něhož dává Česká republika na vojenskou pomoc Ukrajině jen 0,137 procenta HDP. To znamená, že v žebříčku asi čtyřicítky zemí jsme až na 22. místě, podobně jako Portugalsko. Před námi je například Island, Chorvatsko, Bulharsko, Estonsko, ale dokonce i Slovensko, kde se bavíme o 0,7 procenta HDP…

Tento dotaz mě vlastně těší, protože většinou dostávám otázku, jestli nepomáháme Ukrajině moc. Je to docela jednoduché. Spousta věcí, které Ukrajině poskytujeme, je z bezpečnostních důvodů v utajeném režimu. Nezveřejňujeme, co jsme poskytli, a nezveřejňujeme ani částky. Například Slovensko takový typ pomoci neposkytuje, takže zveřejňuje všechno. Není potřeba v tom hledat nic jiného.

Česká republika plní svůj podíl na pomoci Ukrajině tak, jak jsme domluvili v rámci Evropské unie a NATO. Sami organizujeme muniční iniciativu, dáváme dostatečné částky nejen na vojenskou pomoc, velmi výrazně se podílíme třeba na výcviku ukrajinských vojáků, pilotů a děláme další spousty věcí, jež je potřeba do toho započítat. Naše pomoc určitě není malá nebo neadekvátní. Kdyby například nebylo muniční iniciativy, tak by Ukrajina měla v některých měsících poměrně velké problémy. Takže jsem přesvědčen, že děláme hodně. Díky muniční iniciativě proteklo českou ekonomikou přes 250 miliard korun od zahraničních dárců a od samotných Ukrajinců, naše pomoc tak má velký význam i pro náš průmysl. Letos určitě další pomoc ze státních prostředků bude a počítáme s tím, že peníze pro Ukrajinu budou ještě vyčleněny.

Je česká muniční iniciativa, kterou jste zmínil, něco, co mezi našimi zahraničními partnery stále rezonuje?

Ano, jde o jeden z důvodů, proč má dnes Česká republika v zahraničí prestiž, protože děláme mnohem víc, než by zemi naší velikosti a síly příslušelo. Vede to také k tomu, že jsme zváni ke klíčovým jednáním. Muniční iniciativa umožnila dodat Ukrajině velkorážovou munici, kterou nezbytně potřebuje. Ve chvíli, kdy jí nebylo dost a kdy Evropa nebyla schopná, i když by chtěla, dostatek munice vyrobit, jsme ji díky našemu know-how dokázali sehnat a dovézt na Ukrajinu. Samozřejmě musíme spolupracovat i s jinými zeměmi, protože je to finančně náročné. Nejprve to bylo Dánsko, Nizozemsko a následně řada dalších. Letos jsme dosud dodali jeden a půl milionu kusů a v tomto roce ještě minimálně stejný počet dodáme.

Nejen já si myslím, že jde skutečně o unikátní věc. Hlavně v tom, že jsme ve správné chvíli a ve správný čas dokázali dodat něco, co prostě chybělo, bez čeho by Ukrajina měla mnohem složitější obranu. Prestižní to je, mluví se o tom, je to uváděno na řadě zahraničních jednání jako příklad aktivit, které je potřeba rozvíjet i v jiných oblastech, aby se Ukrajině pomohlo. Česká muniční iniciativa je zkrátka v zahraniční politice pojem, jemuž každý rozumí, ale samozřejmě je potřeba jít dál. My jsme byli schopni zorganizovat něco takového, pokud jde o munici velké ráže, ale další země se musí zorganizovat třeba při dodávání protiletecké obrany a v dalších věcech.

Říkáte, že musíme jít v pomoci dál. Proč se tedy Česká republika letos v červenci nepřipojila k iniciativě Spojených států amerických a NATO na společný nákup moderních amerických zbraní pro Ukrajinu?

Protože se zatím věnujeme jiným věcem. Není to tak, že se všichni musí ihned zapojit. Připojili se ti, kteří to považovali v dané chvíli za nutné a potřebné. My se soustředíme na muniční iniciativu, výcvik, některé další dodávky, ale nevylučuji, že do budoucna se můžeme podílet i na této věci. Jsme v poměrně úzkém kontaktu s ukrajinskými představiteli, takže dobře víme, co je zrovna potřeba a co není. O všem se nedá úplně veřejně mluvit do detailů, protože je to nebezpečné pro organizátory včetně české muniční iniciativy. Řekněme, že postupujeme velmi strategicky a rozumně, tak, abychom Ukrajině fakt pomáhali.

Česká republika je součástí tzv. Koalice ochotných, tedy zemí podporujících Ukrajinu. Vy se pravidelně jednání jejich lídrů účastníte. Jaké jsou mezi ostatními zástupci zemí názory na amerického prezidenta Donalda Trumpa, pokud se bavíme o jeho krocích směrem k Ukrajině a Rusku?

Oceňuji, že se na formátu tzv. Koalice ochotných tak často bavíme. Považuji to za naprosto zásadní pro dobrý výsledek. Jak ostatní hodnotí Donalda Trumpa, nechám na nich. Je ale potřeba si uvědomit, že bez ohledu na to, jak se díváme na vývoj v Americe, na kroky prezidenta Trumpa v zahraniční politice nebo ekonomické oblasti, tak bez Spojených států není situace na Ukrajině řešitelná. Má to mnoho důvodů. Mimo jiné ten, že se Evropa v minulosti dost nestarala o svou bezpečnost, nestarala se o obranyschopnost, nedávala dost na obranu ani do rozvoje obranného průmyslu, takže nemá sílu, aby to celé zvládla sama. To si musí uvědomit všichni a taky si to uvědomují.

Velmi důležitý posun je, že Evropa byla v nějaké formě přizvána k jednáním. Poskytla prezidentu Volodymyru Zelenskému jakousi podporu při jeho jednání ve Washingtonu. Mezi Evropou a Spojenými státy se začaly slaďovat kroky k řešení situace na Ukrajině. Po­ukázal bych na dva výroky prezidenta Trumpa, které pokládám za velmi důležité a jde o důležitý posun. Ten jeden je, že jakákoliv dohoda o míru musí být se souhlasem Ukrajiny. Je zásadní, aby nedošlo v uvozovkách k nějakému novému Mnichovu či k něčemu takovému. Druhý výrok je, že jsou Spojené státy připraveny podílet se v nějaké formě na bezpečnostních zárukách. Za tím vším je spousta diplomatického úsilí. Byla to dlouhá cesta, než tato slova ze strany amerického prezidenta zazněla, a jsou důležitá pro budoucí řešení.

Pokud se nepletu, se Spojenými státy se spolupracuje i na dalším balíčku sankcí…

Ano, to je další důležitá věc. Evropská unie připravuje 19. balíček sankcí vůči Rusku, pokud nezasedne k jednacímu stolu a opravdu neukáže, že má zájem o mír. Tento balíček se koordinuje se Spojenými státy, což je zásadní pro to, aby tlak na Rusko byl ve finále co největší.

Jak by podle vás měly vypadat bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, aby dávaly smysl a Rusko je respektovalo?

Zásadní je, aby pro Ukrajinu existovala garance, že ji Rusko znovu nenapadne. K tomu musí směřovat i bezpečnostní záruky. Nemůže se stát, že se domluví nějaké příměří nebo jakýsi mír, jenž povede k tomu, že se Rusko nadechne, Vladimir Putin obnoví svoje kapacity a za čtyři roky zaútočí znovu. Tohle je scénář, který je reálný, a je potřeba se mu vyhnout. Je nutné zajistit Ukrajině takové garance bezpečnosti, jež budou znamenat, že tohle Rusko prostě neudělá. Je to důležité nejen kvůli Ukrajině, ale i kvůli nám, kvůli bezpečnosti v Evropě. Klíčovou bezpečnostní zárukou – na čemž je shoda napříč Koalicí ochotných – je znovuvyzbrojení ukrajinské armády. Tak, aby i v mírových dobách sama o sobě představovala odstrašující sílu vůči Rusku. Obecně půjde o soubor kroků, jež se ještě musí konkretizovat, ale které mají tento cíl a jdou tímto směrem.

Prezident Petr Pavel v nedávném rozhovoru pro ČTK řekl, že pokud budou na Ukrajině rozmístěny mírové jednotky, tak by Česká republika měla být jejich součástí. Umíte si něco takového představit?

Myslím, že tato debata je ještě předčasná. V současné době se jedná maximálně o kapacitách, jaké kdo má, ale nikde se nejedná o tom, jak by mírové jednotky vypadaly, jaký by měly mandát nebo jak by byly složeny. Navíc jsem zaznamenal výrok Ruska, že by jednotky na Ukrajině v žádném případě nesměly být z evropských zemí. Takže o nasazení českých vojáků nemusíme zatím spekulovat, natož rozhodovat.

Věříte, že je dohoda s Ruskem vůbec možná?

Je, ale jenom za předpokladu, že ukážeme sílu. Není možná taková dohoda s Ruskem, jak si někdo myslí, že Vladimir Putin si dobrácky sedne ke stolu a bude mít zájem o mír. To ani náhodou. Rusko má naopak zájem – a nijak se tím netají – rozšiřovat svůj vliv a dosáhnout toho, že jeho sféra vlivu bude zahrnovat stejné území jako sféra vlivu Sovětského svazu, což mimochodem znamená i Českou republiku. To je pro nás prostě nebezpečné. Pokud si Vladimir Putin sedne ke stolu a na něčem se domluví, tak jedině pod tlakem. Musí vidět, a to říkám od začátku, že vojenskými prostředky, které používá k zabíjení civilistů, žádných svých cílů nedosáhne. Mimochodem, on jich tedy nedosáhl, protože jeho cílem bylo dosadit na Ukrajině loutkový režim podle modelu Běloruska a jiných zemí a zabránit přibližování NATO. Dosáhl ale pravého opaku. Velmi sjednotil Ukrajinu v obraně proti ruské agresi, NATO se rozšířilo o Švédsko a Finsko, což bylo před pár lety nepředstavitelné.

Bude mít ten tlak nějakou šanci na úspěch?

Rusko má ekonomické potíže a další problémy. Pro nikoho není snadné vést válku, kde umírá tolik mladých mužů. Toto všechno jsou aspekty, proč máme zvýšit tlak na Rusko, a tím ho donutit zasednout k jednacímu stolu. Věc je samozřejmě složitější. Ve chvíli, kdy Rusku pomáhají některé další země, tak je schopno vést válku dlouho. Severní Korea, pomoc Číny, způsob, jakým se k Rusku chovají jiné velké země, třeba Indie. Tady je zase společný úkol Evropy a Ameriky vyvíjet takový tlak, aby tohle nefungovalo. Není to jednoduché, ale v nějaké formě se to dělá. Jedině tlakem a silou jsme schopni zatlačovat Rusko zpátky do jeho hranic, jinak prostě ne.

Prvního září uběhla doba, kterou prezident Trump dal Putinovi, aby řekl, zda se sejde se Zelenským. Očekáváte, že americký prezident tentokrát naplní svá slova o sankcích? Přece jen podobných ultimát už dal mnoho a nic se nestalo.

Donald Trump nejprve řekl, že ukončí válku do 24 hodin od chvíle, co bude zvolen. Což se ukázalo jako představa, která se v praxi nenaplnila. Jsem ale přesvědčen, že dříve či později bude mít prezident Trump s Vladimirem Putinem stejnou zkušenost jako evropští lídři v minulosti. Pozná, že Putin nemá zájem o mír a jakoukoliv dohodu chápe spíše jako vyjádření slabosti a získání času pro přípravu na další útok. Tady musím připomenout svou reakci na anexi Krymu, kdy jsem říkal, že slabá evropská reakce je hrozně nebezpečná a špatná, protože Putin to nechápe jako mírové gesto, ale udělá další agresivní krok. Bohužel jsem měl pravdu, situace se pořád opakuje.

Platí, co jsem řekl. Jedině síla a odhodlání sílu použít nebo uplatnit jsou to, co Rusko přiměje k mírovému jednání. Nejde o něco, co se odehrává někde, kde nás to nezajímá. Je to strašně blízko a na základě našich historických zkušeností musíme vědět, že nám na tom bytostně musí záležet.

Přesto se u nás najde spousta lidí, kteří to, co říkáte, zpochybňují. Zejména příznivci současných opozičních stran tvrdí, že to je problém Ukrajiny a nám se nic takového stát nemůže, na nás Rusko neza­útočí. Andrej Babiš se dokonce na jednom předvolebním mítinku vysmíval možnosti, že by k nám mohly přijet ruské tanky.

Kolikrát jsme tohle v minulosti slyšeli. Kolikrát jsme slyšeli, že to Moskva neudělá. A pak jsme se probudili a byly tady ruské tanky, třeba v roce 1968. Kolikrát se v Evropě uklidňovali, že když se Hitlerovi dá kus Československa – stejně tam jsou samí Němci –, tak bude v Evropě mír. To je tak strašně naivní, že k tomu snad ani není co říct.

Možná bych řekl něco pozitivního. Evropští lídři i z těch geograficky nejzápadnějších zemí, jež jsou daleko od Ruska, dnes vidí realitu nebezpečí pro Evropu intenzivněji než ještě třeba před dvěma lety. Neříkám před třemi, schválně říkám před dvěma. Není tam žádná únava z podpory Ukrajiny. Je tam naopak přesvědčení, že Rusko je fakt hrozba. Že když ho nezastavíme na Ukrajině, půjde dál a zkusí to i na státy Severoatlantické aliance. Na Pobaltí, Finsko, Polsko, tedy země, které mají s Ruskem zkušenosti. Proto je Evropa tak odhodlaná, proto je přesvědčení, že máme tlačit na Rusko a podporovat Ukrajinu, silnější, než bylo třeba ještě před pár měsíci.

Proč u nás ale u části veřejnosti to přesvědčení tak silné není?

Nepochybně jde o důsledek absolutně nezodpovědné politiky opozičních stran. Politiky, jež jde proti národním zájmům naší země. To říkám zcela jednoznačně. Mimo jiné i proto, že se Andrej Babiš na evropské úrovni spojuje s politickými stranami – v Patriotech pro Evropu –, které otevřeně vystupovaly proti českým zájmům. Ať už jde o jadernou energetiku, nebo zrušení Benešových dekretů, a mohli bychom pokračovat. Dělat politiku Viktora Orbána není politika České republiky. Bagatelizují nebezpečí, jež je obrovské, reálné a historicky doložitelné. Máme s tím navíc zkušenosti. Byli jsme obětí ruského státního terorismu ve Vrběticích. Stačí poslouchat, co ruští představitelé říkají. Když ruský ministr zahraničí Lavrov přijede na jednání (s americkou delegací; pozn. red.) v mikině s nápisem SSSR, tak tím něco říká. A co tím říká? Že se hlásí k útvaru, v jehož rozsahu by chtěli mít zase vliv. Je to evidentní. Všechno ostatní je buď naivita, nevědomost, anebo vědomé pomáhání ruským zájmům.

Svět není takový, že všichni chtějí žít v míru. To je úplně ahistorický postoj. Říkat si, že když nebudeme zbrojit, nebudeme vybavovat naši armádu a tak dále, tak bude všechno v pohodě, je nesmysl. Naopak mír můžeme mít jenom tehdy, když budeme připraveni na válku a tak silní, že se nevyplatí agresivním zemím nás napadnout. Tady navíc platí ještě jedna věc. Agresivní nejsou zpravidla demokratické státy, ale ty autoritativní.

Pro někoho by mohlo znít šíleně, že se chcete chystat na válku…

Nemáme být připraveni na válku, jakože bude. Máme být dostatečně silní a vyzbrojení, aby nebyla. Lidem je potřeba říkat, že tady nehrozí válka, když jsme pevnou součástí Severoatlantické aliance a ta je dostatečně silná, aby se nikomu nevyplatilo ji napadnout. Tohle je prostě klíčové sdělení. Proto musíme dávat peníze do obrany, což děláme. Uzákonili jsme dvě procenta HDP, což je náš závazek vůči NATO. Domluvili jsme se, že budeme do roku 2030 dávat tři procenta. Mezitím byla dohoda států NATO na 3,5 procenta v roce 2035. Když budeme pokračovat v trajektorii, kterou jsme nastavili, tak tuto dohodu Česká republika splní. Teď jsme se dokonce rozhodli, že do rozpočtu v příštím roce dáme 2,35 procenta namísto 2,2 procenta. Za Babiše jsme dávali maximálně 1,4 procenta, v minulosti dokonce jedno procento, což je naprosto nedostatečné.

Takže se lidé nemusejí bát války?

Nemusejí se bát, ale musejí vědět, že nebezpečí tady je. Že Rusko nejen proti České republice vede hybridní válku, využívá všechny své nástroje od dezinformací přes kyberútoky až po státní terorismus, jaký jsme viděli ve Vrběticích. Že kdyby mělo možnost, tak bude chtít, aby sféra jeho vlivu byla i na území naší země, protože to je sféra vlivu bývalého Sovětského svazu. Nebezpečí je reálné a my musíme být společně s našimi spojenci dost silní, abychom měli odstrašující sílu.

Ještě bych řekl jednu věc, ve které mám silnější postoj, než jsem měl dříve. Musíme se mnohem více věnovat evropskému pilíři Severoatlantické aliance. Evropské státy musejí dělat víc a musejí lépe koordinovat své obranné akvizice. Musejí víc pracovat na tom, aby se rozvíjel evropský obranný průmysl, více propojovat své síly, více stát na vlastních nohách. Samozřejmě ve spolupráci se Spojenými státy a na bázi NATO.

Co vše z toho, o čem se bavíme, se změní, pokud tady bude vládnout hnutí ANO se Stačilo! a SPD?

Všechno. Za prvé, představa, že by u nás vládli komunisté, je strašlivá. Už samotná možnost, že by se znovu dostali do poslanecké sněmovny, je pro mě nepřijatelná. Za jeden z největších úspěchů voleb v roce 2021 považuji nejen vítězství koalice SPOLU, ale také to, že komunisté ze sněmovny vypadli. Je to prostě ideologie založená na zločinu a lidé, kteří se k ní hlásí, jsou nesmírně nebezpeční. Stejně jako jsou nebezpečné různé formy agresivního nacionalismu a nacionálního socialismu, ale také populisté, kteří nevědí, jestli by přispěchali na pomoc napadenému sousedovi v rámci Severoatlantické aliance, kteří bagatelizují nebezpečí Ruska, kteří se v minulosti snažili, aby ruské firmy mohly stavět jaderné bloky, a kteří chtěli ještě po Vrběticích jezdit do Moskvy vyjednávat o vakcínách.

Když se podívám, jak se Andrej Babiš hlásí k Viktoru Orbánovi jako ke svému vzoru, a podívám se, jak to vypadá v Maďarsku po všech stránkách, včetně ekonomické… Já se nechci posouvat na východ. A to by hrozilo. Hrozila by nečitelná politika, která nic neprosadí, a hazard s bezpečím naší země.

Když tu vládli, neudělali nic ani v souvislosti s Krymem, neudělali nic pro naši energetickou bezpečnost. To považuji za nepochopitelné. Proč, když viděli ruskou agresivní politiku a co Putin dokáže, nás už tehdy nezbavili závislosti na ruském plynu, ropě a jaderném palivu? Udělala to až moje vláda a na to jsem hrdý. Nebylo to jednoduché – třeba zbavit se závislosti na ruské ropě, protože jsme museli rozšířit ropovod TAL, jenž vede přes území jiných zemí. Ale udělali jsme to.

Nejde proto jen o hypotetické hrozby. Už víme, jak taková politika vypadala a proč je nebezpečná. Mezitím se ale mezinárodní prostředí výrazně zhoršilo, takže dnešní rizika jsou ještě vyšší než tehdy.

Zaznívají názory, že nám nehrozí slovenská ani maďarská cesta, protože máme senát, prezidenta a instituce, jež by něčemu takovému zabránily. Někteří dokonce tvrdí, že bychom současné opoziční strany ve složení ANO, SPD a STAČILO! měli nechat vládnout, čímž by se znemožnily, v tak rozsáhlé koalici i více než deseti stran nic neprosadily a v dalších volbách – možná i předčasných – by opět uspěly demokratické strany. Je to realistická představa?

Ne, jsou to neskutečné nesmysly. Někdy opravdu zírám, jak někteří komentátoři uvažují ahistoricky a bez znalosti věci. Senát ani prezident nemají nástroje, aby zabránili pokusu posunout zemi jinam. Demokracie je systém, který má neuvěřitelný sociální výkon. V žádném jiném systému se lidem nežije tak dobře, v žádném jiném není důstojnost člověka tak chráněná jako v demokracii. V tom je demokracie neskutečně silná, ale současně je neuvěřitelně křehká a schopna se zničit vlastními prostředky. Žádné instituce ji nezachrání, víme to x-krát z minulosti. Demokracie funguje jen tehdy, když ji lidé sami chtějí. Pokud ne, může se i hlavní nástroj demokracie, tedy volby, stát cestou k jejímu zničení. Známe to z třicátých let, ze čtyřicátých let při nástupu komunismu.

Taková změna zahraničněpolitické orientace trvá jen pár minut. Podívejme se na Slovensko. Deset minut stačilo, než Robert Fico přešel z prezidentského paláce na Úřad vlády. Nebezpečí je obrovské. Andrej Babiš například nevyloučil referendum o vystoupení z Evropské unie. Tak si představte, že bychom hlasovali o tom, zda zůstaneme v EU nebo NATO. Brexit ukazuje, že taková rozhodnutí mají vážné následky. Velká Británie je silná země, ale odchod z Evropy přinesl značné ztráty a komplikace. To je hazardování nejen s naší budoucností, ale téměř s existencí naší země.

Podle volebních modelů se zdá, že se vám nedaří výrazně odlepit od 20 procent, zatímco hnutí ANO má dlouhodobě přes 30 procent. Kdybych se vás ptal jako politologa, jak ta čísla čtete?

Když si je srovnám s průzkumy před čtyřmi lety, bylo to velmi podobné. Ne úplně stejné, ale velmi podobné ve stejné době, a nakonec jsme vyhráli. Je potřeba do poslední chvíle přesvědčovat lidi, řada z nich se rozhoduje až posledních 14 dnů před volbami. V politice, pokud jde o volby, je to trochu jako v tenise. Můžete vést na grandslamu 6:2, 6:2, 5:2, mít tři mečboly, a stejně můžete prohrát. Záleží na posledním míčku a ten má v ruce kaž­dý občan. Do doby, než se vhodí poslední lístek do hlasovací urny, není nic rozhodnuto. Všichni máme v rukou to, jak to dopadne 3. a 4. října.

Jezdím po celé České republice a lidem říkám: Teď jde o všechno, teď jde o Česko. Tohle nejsou volby jako každé jiné, kdy se rozhoduje, jestli bude trochu vyšší tahle daň, nebo jiná nižší, nebo jestli budeme víc nebo míň stavět. Tady se opravdu rozhoduje o směřování České republiky. Snažím se přesvědčit lidi, že naše cesta, která vedla ke svobodě a prosperitě, je správná. Tato země je na tom dnes velmi dobře i v mezinárodním srovnání. Lidem se žije mnohem lépe, je to vidět i na tom, jak se ekonomicky chovají. Podařilo se nám provést tuto zemi krizemi a dnes máme ekonomická čísla, jež nám závidí spousta evropských zemí. I to je ohroženo, pokud lidé pustí k moci populisty s extrémními silami.

Daří se vám ale veřejnosti vysvětlovat, že jsme na tom ekonomicky dobře? Opoziční strany mluví o spálené zemi, o „Fialově bídě“, vysokých cenách potravin, energií a tak dále, což se šíří společností a zaplňuje veřejný prostor.

Je to tak, bojujeme s tím. Čísla jsou opravdu příznivá, v letošním roce máme podle nejkonzervativnějších odhadů ekonomický růst kolem dvou procent, Česká národní banka mluví o 2,6 procenta. Ve srovnání s jinými zeměmi – s výjimkou Polska – jsme daleko před všemi našimi sousedy. Růst eurozóny je někde kolem jednoho procenta. Máme inflaci kolem 2,5 procenta, což nás řadí mezi třetinu zemí s nejnižší inflací v Evropě. Rostou mzdy, už i reálné. Průměrná skoro jistě v letošním roce dosáhne 50 tisíc korun. Když končil Babiš, byla nějakých 38 tisíc. To je poměrně velký posun.

Dokonce se rozběhly věci, o nichž se dlouho říkalo, že nepůjdou. Například stavební výroba podle posledních čísel, jež máme z června, vzrostla o 14 procent meziročně, což je i v evropském srovnání velmi dobré. Zadluženost naší země je 43 procent HDP, což nás řadí do třetiny nejlepších zemí v Evropě. Vyčítá se mi, že jsme zvýšili daně. Ano, zvýšili, mrzí mě to, bylo to v důsledku krize, kterou jsme procházeli. Ale daňové zatížení, daňová kvóta, bude nižší, než byla v roce 2020. Takže jsme vlastně obyvatele ani podnikatele nezatížili nějakými extrémními daněmi. Tohle všechno jsou fakta.

Zmínit můžu i průměrné důchody přes 21 tisíc. Když jsme přicházeli, bylo to nějakých 15 tisíc. Všechna tato čísla ukazují, že jsme zemi nejen provedli krizemi, ale provedli jsme ji dobře. Ekonomice se znovu daří. Roste i důvěra spotřebitelů, lidé víc utrácejí, což se pozitivně projevuje na příjmech státu.

Proč se tedy Babišovi daří seniory přesvědčit o tom, že jste je okradli?

Když jezdím po republice, děje se zajímavá věc. Dříve na naše setkání přicházeli hlavně lidé středního věku a mladí, včetně prvovoličů. V posledních týdnech ale chodí hodně seniorů a říkají: Nás štve, že nás média házejí do jednoho pytle a tvrdí, že důchodci volí Babiše. My chceme ukázat, že to tak není. Jsme šťastní důchodci a víme, že naše situace není špatná. Takže ne na všechny tvrzení hnutí ANO působí.

Na co jste nejvíc hrdý, že se vládě povedlo?

Těch věcí je hodně. Čelili jsme souboru krizí, jaký tady v moderních dějinách České republiky nemá obdoby. Výsledkem toho, jak jsme touto situací zemi provedli, je, že je bezpečnější, včetně energetické bezpečnosti, že se hodně investuje do budoucnosti, že je atraktivní pro zahraniční investory, kteří přinášejí vysokou přidanou hodnotu, a že prosperuje, daří se ekonomice, lidem, firmám, což je strašně důležité pro budoucnost. V letošním roce vzniká rekordní množství nových firem. To znamená, že ekonomické prostředí je pro podnikání příznivé a lidé mají důvěru, že se mohou pustit do podnikatelských projektů. Obrovskou radost mám z toho, že jsme zajistili energetickou bezpečnost.

I když to bude znít zvláštně, mám radost i z toho, že jsme udělali a odvážili se udělat nepopulární kroky. Možná to zní divně, když politik říká, že má radost z nepopulárních rozhodnutí, ale politik má podle mě jednat odpovědně tak, aby i budoucí generace měly zajištěný dobrý život. Udělali jsme třeba důchodovou reformu, která už teď začíná fungovat, protože příští rok přestane být důchodový účet v deficitu. Kdybychom důchodovou reformu neudělali, tak by šel katastrofálně do deficitu a mladí lidé by v budoucnu neměli penze. Udělali jsme konsolidační balíček. Kdybychom ho neudělali, tak dnes nemáme taková makroekonomická čísla. To všechno pokládám za důležité.

Pak mám taky radost, že jsme schopni rekordně investovat. Pokud jde o investice k HDP, jsme na druhém místě v Evropě. Musíme prostě dávat prostředky do bezpečnosti, dopravní infrastruktury, vzdělávání, výzkumu, abychom byli v budoucnu úspěšní.

Když mluvíte o dopravní infrastruktuře, od Andreje Babiše a Karla Havlíčka se dozvídáme, že všechno zařídili oni…

Úplně absurdní. Mně lidé sami říkají, že vidí, jak se staví. Navíc se staví i to, co bylo třeba dlouho zablokované. Martin Kupka se tomu opravdu věnuje intenzivně, řadu staveb odblokoval a rozhýbal. Postavíme dvakrát tolik nových dálnic, než se postavilo dřív. Jsme schopni říct, že v roce 2033 bude dobudovaná dálniční síť. Já jako člověk žijící v Brně poprvé v životě vím, že se dostaví dálnice z Brna do Vídně, která byla úplně začarovaná. Začínají se konečně dělat vysokorychlostní tratě. Tohle všechno jsou věci, které udělala naše vláda, ne ta předcházející. Jasně, Karel Havlíček bude ještě deset let chodit a říkat, že všechno zařídil. Ale on měl problém najít i to své ministerstvo, jak mezi všemi lítal.

Co vás naopak mrzí? Je to bitcoinová aféra?

Bitcoinová aféra je něco, co není dobré, a u nerozhodnutých voličů nám určitě škodí. I přesto, že jsem přesvědčen, že jsme jednali maximálně rychle, politicky odpovědně, skoro bych řekl příkladně. Během několika hodin vyvodil pan ministr Blažek politickou odpovědnost a naprosto transparentně jsme odhalili všechno, co jsme mohli udělat. Aféra je zvláštní v tom, že ve finále stát nic neztratí, spíše něco získá, ale na tom nezáleží. Bylo to špatně, eticky, politicky a nepochybně nás to poškodilo.

Mě to hrozně štve, protože aféra přišla v době, kdy jsme šli hodně nahoru a kdy jsme získávali zklamané voliče zpátky na naši stranu. Tohle nás určitě zastavilo. Nicméně si myslím, že lidé oceňují, jak jsme se k tomu postavili. Je to rozdíl oproti hnutí, v jehož čele stojí člověk, který je pravomocně odsouzený lhář, o němž soud říká, že se dopustil dotačního podvodu, aby se obohatil ve svém podnikání. Diametrálně odlišný přístup i postup.

Kromě bitcoinové aféry je něco dalšího, co vás mrzí?

Třeba to, že jsme museli zvýšit daně. Přestože daňové zatížení nevzroste – jak jsem říkal –, ale slíbil jsem, že to dělat nebudeme. Jenže jsem nevěděl, že bude válka na Ukrajině, co se bude dít s cenami energií, jakým výzvám bude stát vystaven. Udělali jsme to citlivě, ale stejně mě to mrzí. Stejně tak mě mrzí digitalizace stavebního řízení, přitom v řadě oblastí digitalizace jsme úspěšní. Já jsem třeba vždycky těžko hledal očkovací průkaz, teď ho mám elektronicky, což je úplně skvělé. Už u sebe nemusím nosit občanku, nemusím nosit řidičák. Úžasné věci. Stejně tak katastr nemovitostí, sociální systém, dopravní registr, všechno jsme digitalizovali. Pak je tady ale digitalizace stavebního řízení jako symbol neúspěchu, jenž bohužel zastírá i naše jinak prokazatelné výsledky.

Také bych chtěl být dál ve změnách vzdělávacího systému, což ale nejde, když máme tři ministry školství po sobě. Na ministerstvu musí být jedno vedení, které reformy prosadí a provede. Když se pořád začíná znova, je to hrozně složité. Nikomu to nevyčítám, ale přál bych si, abychom byli dál. Náš vzdělávací systém není špatný, ale v mnoha směrech neodpovídá potřebám dětí a mladých lidí ani tomu, jak by mělo vypadat vzdělávání ve 21. století. Něco se povedlo – rámcové vzdělávací programy pro základní školy, začala reforma oborů na středních školách, což je naprosto zásadní. Ale musíme se posunout dál. Víc tlačit na to, aby se vytvářely společné kapacity v malých školách. Máme obrovské množství malých škol, které fungují samostatně, a to je ve finále hrozně neefektivní. To se musí změnit.

(Autor: Dominika Machová, Jan Pánik)

Rozhovor vyšel v týdeníku FORUM24+ a na Forum24.cz.

Petr Fiala

předseda vlády ČR
předseda ODS