Strategie podpory inovací je proti zájmům české společnosti.
Ekonomičtí experti ODS (Eva Zamrazilová), ale i nezávislí ekonomové, jako je Milan Zelený vyzývají k podpoře budování českých firem, jako protiváhu vůči nadnárodním firmám. Přitom vládní politika podpory inovací (i minulých vlád), které jsou v souladu s evropským, ale i celosvětovým trendem je naprostým protikladem těchto výzev.
Kéž bychom měli v ČR takovou inovační infrastrukturu jako třeba v Silicon Valley, ale přesto si dovolím tvrdit, že jak jejich i ten náš teprve vytvářený systém podpory jsou nastaveny na podporu líných a jako zlatá klec pro úspěšné.
Ekonomičtí experti ODS (Eva Zamrazilová 1), ale i nezávislí ekonomové, jako je Milan Zelený2 vyzývají k podpoře budování českých firem, jako protiváhu vůči nadnárodním firmám.
Přitom vládní politika podpory inovací (i minulých vlád), které jsou v souladu s evropským, ale i celosvětovým trendem je naprostým protikladem těchto výzev.
Jaká je vůbec klasická cesta nového nápadu na trh?
Klasické příručky a teorie říkají, že nejtěžší je získat podporu v první fázi transformace myšlenky do produktu, protože tato fáze je nejrizikovější.
A proto se podpory inovací soustřeďují zejména na tuto fázi inovačního procesu.
Obecně je asi správné, že pokud nechceme snížit daně a nechat na občanech, aby sami rozhodovali, co podpoří, tak je nejlepší, aby stát podporoval to, nač aktivní a schopní jedinci sami nestačí a co trh z hlediska přílišného rizika není ochoten podpořit.
V médiích slyšíme nářky, že je pro autory velice nákladné, dát si myšlenku patentovat. Tak vytvoříme pre-seed fondy na úhradu registračních poplatků patentů a "Proof of concept". Výsledkem je formální podávání patentových přihlášek na úplné hlouposti, jen proto, že jsou na to dotace.
Navíc EGAP vyhlásí, že je připraven „pomáhat“ univerzitám vytahovat „zaprášené patenty ze šuplíků“ a těm nadějným hledat cestu k firmám.
Pak se z akademické sféry dozvíme, že podniky nechtějí zafinancovat prototypovou fázi. Tak vytvoříme seed fondy.
A takto se „prodotujeme“ až do té fáze, kam už je ochoten vstoupit investoři (Business Angelové a jiný rizikový kapitál), „teď už je to dobrý, teď už ty nadějné projekty podpoříme ze svého“.
A stát a občané jsou spokojeni. Pomohli jsme za veřejné prostředky nás daňových poplatníků (ti, co daně neplatí, těm je to stejně jedno) podpořit něco, co by jinak nemělo šanci se na trh dostat.
"Ďábel je ale skryt v detailu. Zdravotníci - záchranáři mají pro akutní pomoc při nějakém skupinovém neštěstí vyzkoušený jeden princip: "Nepomáhají těm, kteří nejvíce naříkají, protože ti jsou na tom stále ještě lépe, v porovnání s těmi, co už jen mlčí“.
Státní správa a politici odjakživa pomáhají a utišují ty, co nejvíce křičí, protože Ti je osobně nejvíce ohrožují.
Jak to souvisí s inovacemi? Každý startup, či firma uvádějící na trh nějakou inovaci musí chtě nechtě projít určitým cyklem:
Jedinec či tým přijdou na nějaký nápad, který by se možná dal komerčně využít. V rámci inovačního procesu prochází od nápadu k návrhu možného řešení, vytvoření „Proof of concept“, přes ověření marketingové úspěšnosti, vývoj prototypu, až po lunch neboli uvedení na trh a získání prvních zákazníků.
Na této cestě skončí řada pokusů nezdarem. Může dojít k tomu, že se ukáže, že nápad není novým nápadem, či nic neřeší, že Avatar (zacílený zákazník) ho nepovažuje za tolik zajímavý, by byl ochoten si něco takového koupit. Nebo se nepodaří kvůli technickým či technologickým komplikacím sestavit funkční prototyp.
A taky se může stát, že po překonání všech těchto peripetií se ukáže, že výrobek by nebyl ekonomicky udržitelný, takže si žádné první zákazníky z řad nadšenců nezíská.
Existuje řada metod a postupů (např. Promyšlené podnikání), jak i díky počítačovým aplikacím, multimediím, internetu a sociálních sítí lze tento proces výrazně zlevnit a snížit riziko nezdaru.
A i když se inovátorům tento inovační proces podaří zvládnout, spousta z nich byznys nerozjede. Statistiky uvádějí, že až 80% začínajících firem nepřejde tzv.“ údolí smrti“, kdy došly vlastní peníze, firma nemá takový obrat, aby své náklady saturovala z tržeb anebo z různých důvodů nezískala další prostředky na rozvoj. U produktů a služeb se tato fáze nazývá „Adaptační propastí.
Takže co se děje, když vlastní peníze došly? Hledá se investor.
Proč právě v této fázi nastupují soukromí investoři?
Byť je inovace stále ještě ve vysokém stádiu rizika, už je tzv. „odděleno zrno od plev“. Teď už produkt, či služba potřebuje „jen“ prachy, operační strukturu, obchodní kontakty, nastavené distribuční řetězce.
Samozřejmě stále je pouze cca 20% šance, že investor na inovaci zbohatne, ale taky proto při kalkulaci velikosti investice požaduje ROI (návratnost investice) na úrovni 10X – 30X neboli při hodnotu při exitu (při prodeji firmy) jako 20násobek vkladu.
Tento požadavek je fér, o tom není sporu, ale v čem je problém?
No přece v tom exitu? Aby úspěšní podnikatelé vyplatili tuto investici, musí firmu prodat.
V lepším případě díky požadavku na vyplacení investorů musí prodat další své podíly ve firmě (ředění vlastnického podílu zakladatelů), až přestanou být jejími vlastníky.
Je to samozřejmě jejich osobní věc a spousta mladých talentů sní o tom, touto formou zbohatnout a vrhnout se do dalších lákavých projektů.
Co se ale nyní děje ve společnosti? Proč se tak rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými, proč je likvidovaná střední třída?
Proč jsou nyní tolik podporované inovace?
Protože vlády a politici přistoupili na hru finančníků a korporací.
Státní dluhopisy už nejsou bezpečné, jako bývaly kdysi a tak se začal hledat jiný finanční produkt. A tím jsou státem dotované inovace.
Jak už jsem uvedl na začátku, ekonomičtí experti vysvětlují, že základem úspěšné, stabilní společnosti jsou malé a střední podniky. Ti dávají v rozvinutých ekonomikách práci největšímu počtu místních obyvatel a zajišťují jeho kupní sílu.
Navíc vytvořený kapitál malé a střední firmy reinvestují v místě jeho vzniku, nebo zde utrácí vytvořený zisk – budují své bohatství.
Co ale nastane, když úspěšně se rozvíjející firma prodá část svého jmění investorovi?
Vnitřní fungování firmy se změní ve prospěch ekonomických ukazatelů, aby se firma za 5-8 let prodala co nejdráž. Investoři za každou cenu nutí původního vlastníka k růstu, ke zvyšování prodeje. I za cenu nižší kvality produktů a služeb a za cenu implementace „kurvítek“.
Nový investor, pokud jde o aktivistické investiční fondy, chce v první řadě uspokojovat své akcionáře, takže se snižují vnitřních nákladů na úkor pracovního prostředí zaměstnanců. Někteří investoři otevřeně hovoří o tom, že nákup startupů používají jako levný způsob shánění talentovaných týmů, které prokázaly, že v nich něco je a hlavně, že jsou schopní pracovat spolu ve velmi stresových podmínkách. Kdo by takovou sázku na jistotu nechtěl?
V České republice se přidává další významný faktor, který státní politiku podpory inovací ještě více problematizuje.
Kolik je takových českých investorů a českých investičních fondů? Minimum, většina rizikového kapitálu je zahraničního.
Takže místo, aby zde rostly místní firmy, aby dobývaly nové trhy a konkurovaly zavedeným korporacím, místo aby se z úspěšných českých podnikatelů stávali noví investoři – nefinančního typu, získává naše společnost v nejlepším případě dobře placené zaměstnance zahraničních korporací.
Zajímavý příklad ze zahraničí spolu s návodem, jak se tomuto výsledku osobně vyhnout je uveden v článku Johna Warrillova : 3 Simple Ways To Keep 100% Of Your Equity
Jak tedy změnit dotační politiku u nás si povíme příště.
Použité zdroje:
Zamrazilová Eva: Zahraniční investoři v Česku aneb Žádný oběd není zadarmo. In: Budoucnost české ekonomiky. Pravý břeh. 2014. ss.29-36
Zelený Milan: O naší prosperitě rozhodují jiní, šanci na změnu ale otevírá končící globalizace, říká v rozhovoru americký ekonom českého původu. Pravý břeh. 2014. ss.107-117.
Warrillov John: 3 Simple Ways To Keep 100% Of Your Equity. INC. 2. dubna 2015
člen místní rady
člen strany