Dotace ničí volnou soutěž a svobodné podnikání
Politická obsese až posedlost čerpáním evropských strukturálních fondů vrcholila na tiskové konferenci sociální demokracie, kde stínový ministr financí Mládek s bývalým eurokomisařem Špidlou hovořili o promarněném Marshallově plánu pro Českou republiku v hodnotě 800 mld. Kč. Bylo to politické divadlo pro voliče a mám pocit, že pánové asi fyzicky o dotaci nikdy nežádali.
Je potřeba si nalít čistého vína a jasně veřejnosti sdělit, že dotační programy jsou ve většině případů k ničemu a bylo by potřeba je všechny zrušit, a to nejlépe celoevropsky. Vůbec nejsem příznivcem onoho honu za čerpáním fondů, který vede jen k nesmyslnému utrácení peněz daňových poplatníků za věci, jež bychom si za plnou cenu nikdy sami nepořídili. Systém vypisovaných projektů, jejich schvalování, kontrolování, audity a kontroly auditů, je složitý a velmi nákladný. Ve finále chybám a korupci beztak nezabrání, o čemž by mohl vyprávět bývalý hejtman Rath. Tento názor v ODS možná není zatím většinový, ale slýchám ho čím dál častěji a jenom kvůli politické korektnosti ho nikdo veřejně nediskutuje.
Je nutné si uvědomit, že dotované investice jsou unií financované jen částečně a dost často ani při maximální spoluúčasti nedává realizace projektu ekonomický smysl. To je první věc.
Za druhé jsou to náklady na samotné žádosti a projekty. Žadatel většinou čeká, jaké konkrétní dotační programy budou vypsány, a následně se snaží na ně napasovat svoje potřeby. To vede k tomu, že musíte mít připraveno mnoho drahých projektů, z nichž většinu nikdy nepoužijete, a to buď proto, že žádný dotační program na daný projekt nevznikne, nebo sice vznikne, ale s žádostí neuspějete.
Třetí věcí jsou provozní náklady. Úředníci mají nevím proč pocit, že z Bruselu nebo z ministerstev lépe vědí, co konkrétně potřebuje kdejaká zapadlá víska. Proto často vznikají projekty na naprosto nepochopitelné věci, které s sebou nesou budoucí vysoké provozní zatížení obecních rozpočtů, s čímž už dost často projekt nepočítá. V součtu jsou to miliardy korun ročně.
Další miliardy stojí tisíce úředníků, kteří samotné dotace vyřizují a kontrolují. Nemůže mít přeci smysl poslat peníze do Bruselu, kde je třikrát přehodí lopatou a pošlou je zpátky.
Tím nejzásadnějším problémem je ovšem fakt, že dotace ničí volnou soutěž a svobodné podnikání. Místo inovativních myšlenek, na kterých vždy byla západoevropská kultura založena, stávají se lidé závislými na darech. Nehospodárně alokovaný kapitál s sebou nese dlouhodobé ekonomické problémy, které se projevují například i rostoucí nezaměstnaností.
Česká republika posílá do EU cca 42 mld. Kč a zpět dostáváme asi o 30 mld. Kč více. Mám za to, že kdybychom těch 42 miliard korun a další peníze za úředníky poslali rovnou obcím a krajům do rozpočtu nebo ještě lépe – snížili bychom lidem a firmám o tuto částku daně, udělali bychom mnohem lépe. Beztak Brusel používá dotace jen jako jho, aby malá republika sklapla patky a i nadále schvalovala všechno, co z EU dorazí. Ve Švýcarsku na to mají takové pěkné pořekadlo, které praví, že dotace je transfer peněz od nejchudších lidí z bohaté země k nejbohatším v chudé zemi.